Umělci jdou s lidem, přešlapujíce na tribuně, a o jednom ambiciózním projektu pro ´brodvej´. Fejeton Jiřího Macků
komentář
12.04.2020
Foto: Hans Štembera
Popisek: Písničkář Jaroslav Hutka na demonstraci Milionu chvilek na pražské Letné
Dobře to ještě pamatuji, docházelo k tomu každoročně při tehdejších prvomájových průvodech. Národní a zasloužilí umělci z Národního, Vinohradského, Realistického a ještě nějakého divadla (tenkrát těch několik bohatě stačilo) kráčeli s davem, vedle vobyčejnejch dělňasů od šmíry či mouru, spolu se ženami z živočišné výroby či důchodci, na něž neshlíželi s despektem. Věděli, že ti všichni je živí, a podle toho vypadaly jejich mnohé dodnes nezapomenutelné herecké kreace, laskavostí ČT pravidelně připomínané. O nějakých dotacích možná ani nic netušili, každopádně o ně nebojovali. A možná je ani tehdy nepotřebovali.
Baldová, Bek, Bohdanová, Brejchová, Brodský, Budínová, Deylové, Fialová, Filipovský, Hegerlíková, Hlaváčová, Horníček, Höger, Hrušínský, Kačírková, Kemr, Kopecký, Lukavský, Marvan, Matulová, Medřická, Pešek, Petrovická, Pivec, Rosůlková, Růžek, Scheinpflugová, Sovák, Steimarová, Štěpánek, Tomášová, Vojta, Voska, Vydra, Záhorský, Zázvorková… Omlouvám se, nedokázal jsem přestat.
Svátek práce se slaví 1. máje od roku 1890 jako připomínka stávky amerických dělníků v Chicagu 1. května 1886 za osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz, při níž přišlo několik lidí o život během střetu s policií. Minulému režimu se ale i tento mezinárodní svátek pracujících podařilo zprofanovat, takže – kdo z dnešních mladých vůbec ví, co se tenkrát před více než 130 lety událo? Foto ČT 24 / repro
O dějích kolem dvou letenských tribun
I když tato jména našim polistopadově počatým spoluobčanům už mnohdy nic neříkají, mně se při té připomínce vracely příjemné vzpomínky. Tenkrát kráčeli Letnou jedním krokem, byť kupředu levá, s davem ostatních. S jak velkým nadšením, dle politického přesvědčení, jásali před čestnou papalášskou tribunou, netuším, konečně byli to lidé znalí hereckého kumštu. A proto také hned po tomto masovém vystoupení zase věděli, kde je pro následující rok jejich pravé místo.
Dnes už herci s lidem prvomájově svátečně manifestačně po Letné neprocházejí. Svátek práce, v americkém kapitalismu přesně před 130 lety zrozený a vždy 1. máje slavený, byl totiž v našem současném kapitalismu přesně před 30 lety zrušený a zdiskreditovaný, zřejmě už navždy zatracený. Nač taky oslavovat práci, stačí zbožňovat peníze. Současní herci s lidem nejdou, maximálně se proti němu na téže Letné postaví. Na tribuně, shlížejíce na stotisícové davy svrchu. Stojí proti těm, které na náměstí a pláně svým jménem pomohli přitáhnout, a pak se jim snaží vnucovat své myšlenky a představy, jak by měl ten náš svět vypadat.
Když se to tak vezme, je to stejně kuriózní představa, jak daleko historicky, a přesto tak blízko geograficky k sobě mají obě letenské tribuny, ta komunistická tenkrát u Sparty a kapitalistická současná hned naproti.
Když herci ztrácejí nejen sílu, ale i renomé
Tehdejší připomenuté hvězdy prken a plátna (kéž by dnes každé kamenné divadlo mělo alespoň jednu takovou) nahradili v převážné většině ne třeba nenadaní, ne neoblíbení, ale – jak to jenom říci – členové rozbujelé množiny pouhých OSVČ, rozmělňujících denně svůj talent na několika náročných uměleckých frontách, a také leckdy každý týden před kamerami vnitropolitické redakce ČT hazardující se svou popularitou.
Přitom si všimněte: samotní představitelé dnešní nejstarší generace, poslední žáci a žačky hereckých monumentů minulosti, na chvilkových tribunách nepostávají a neburcují. Tak třeba svoji profesní roli vnímá Iva Janžurová: „Herecká angažovanost v politice přísluší jen velmi výjimečným okamžikům.“
Ani moudrá a noblesní dáma Iva Janžurová nyní nemůže hrát, a tak se přidala k houfu 'mláďat', aby na televizní obrazovce připomněla všem spoluobčanům, jak je v současné době nošení roušek důležité pro zdraví a budoucnost nás všech. Do politiky ale podle ní mají herci vstupovat jen ve výjimečných okamžicích. Foto Youtube / repro
A což teprve když se od masy politizujících umělců ´utrhne´ někdo z mladších kolegů, jako třeba svým vzkazem Tereza Voříšková: „Když je herec vidět všude, ztrácí tím sílu na poli herectví. Herci by měli hlavně hrát.“
To jsou velice moudré vzkazy. Dají se navíc snadno namemorovat, denně připomínat a taky se jimi řídit.
Za ruské rubly pro americké dolary na Broadway
(Z našeho nedůvěryhodného zdroje) Navzdory přesvědčení a varování štamgastů kaváren Slavie, Savoy, Louvre či Klinika, že vše, co z Ruska pochází, od ďábla jest, připravují naši a tamní umělci společný muzikálový projekt na téma vzájemné sounáležitosti obou našich slovanských národů. Scénář je sice, tak jako výroba novičoku, zatím v režimu přísného utajení, základní námět však přece jen do odborných kruhů prosákl.
Velká ruská říše (v originálu a pro zahraničí Rusland) se ve své všeobjímající rozpínavé lásce zamilovala do nevelkého území říše české, rozkládajícího se nad soutokem Vltavy a Labe, které by ráda pojala za své. Přesně v místech pramene chutného moku, jehož už dávno před VŘSR zařadil jistý přivandrovalec ze zemí východních (předchůdce ruského spisovatele Čechova) vedle mléka a strdí k budoucímu vyhlášenému exportnímu artiklu.
Představení na hudební motivy ruského skladatele Glinky (předchůdce českého hokejisty Hlinky), s nímž chtějí autoři prorazit i na brodveji, zatím nese pracovní název Rusland and Ludmiland.
Vložil: Jiří Macků