Vladimír Zábrodský. Svůj tým zradil jen do března 1950 dvakrát, pak... Co zaujalo Jiřího Macků
08.04.2020
Foto: Archiv Jiřího Macků (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Zábrodský středobodem reprezentačního týmu. Zprava Jirka, dále Roziňák, Kobranov, Bubník a Konopásek - všichni skončili v uranovém lágru
FOTOGALERIE V pondělí 13. března byli zatčeni první tři členové hokejové reprezentace, které režim zmařil obhajobu světového titulu v Londýně, protože se obával masové emigrace hráčů. Zatýkání pokračovala hned druhý den, hráči ATK byli jako vojáci uvězněni v neblaze proslulém Domečku na Hradčanech, ostatní skončili v celách Pankrácké věznice. Po několika dalších dnech si přišli i pro Bohumila Modrého, ač členem reprezentace již nebyl. (Pokračování ze středy 1. dubna...)
Opusťme nyní osud zatčených, jež čekaly měsíce vyšetřování a fyzického i psychického vynucování přiznání, a věnujme se tomu, jenž byl v pozadí všeho – a ze všeho se vždy vyvlékl. Poprvé Vladimír Zábrodský zradil spoluhráče v Davosu (po skončení Spenglerova poháru, který LTC na silvestra 1948 obhájil), když jména účastníků hlasování o případné emigraci oznámil svému otci, vedoucímu zájezdu; ten už se postaral, aby se to obratem dozvěděli v Praze. Podruhé je zradil v den, kdy byl odlet do Londýna zrušen a hráči se museli rozejít; měl tušit, že někteří to půjdou zapít, a jeho povinností kapitána bylo zvláště na mladíky dohlédnout.
Hokej je hra kolektivní, ale on hrál vždy jen na sebe
A potom už se ty zrady jenom vršily. Ač sám zůstal na svobodě, nenapadlo ho intervenovat za spoluhráče u svého protektora Kopeckého, ministra informací a osvěty, pověřeného vedením sportu. Nevypovídal v jejich prospěch na podzim u Státního soudu, na Pankráci se totiž neobjevil ani jako svědek. Přitom nejvíce obviněným, Bohumilu Modrému a dvacetiletému čerstvě vyučenému řezníku Augustinu Bubníkovi v prvním čtení hrozil provaz.
Nejkrásnější sportovní den Bohumila Modrého: triumfální jízda Prahou s pohárem mistrů světa 1949
Kapitán mistrů světa spoluhráče definitivně odepsal
Sypala se obvinění (velezrada, spojení s cizí mocností, dezerce, příprava nedovoleného opuštění republiky) a tresty, nakonec naštěstí žádné hrdelní: patnáct let Modrému, čtrnáct Bubníkovi, dvanáct, dvakrát deset, šest… Tři roky dostal brankář Zlatomír Červený za napadení příslušníka bezpečnosti v hospůdce – a za plánovaný kontakt s emigrantem! Ve své naivitě totiž slíbil vytáhlému Vladimíru Zábrodskému, že ´na svém těle´ převeze do Londýna kabát pro jeho bratra Oldřicha s argumentem „oba máte stejnou postavu“ - a Zábrodský ho potom při vyšetřování v maléru zrádně nechal…
Ze všech vyšších trestů bylo nakonec, po amnestii prezidenta Zápotockého, ´jenom´ pět let na oltář komunismu obětovaného života. Šedesát měsíců, teoreticky tedy šedesát možných návštěv odsouzených. Zábrodský se ovšem v případě žádného z nich neodhodlal ani k jediné. A žádný přátelský kontakt ani po jejich návratu, jenom služební: Konopáska a Roziňáka, v té době manuálně pracujících nevyučených dělníků Tatrovky Smíchov a Poldi Kladno, přitáhl do Sparty.
V době nesvobody ostatních hrál Zábrodský za Spartu, vrátil se do národního týmu a reprezentoval i v Davis Cupu. V pozadí Jan Hanzl, vpravo Kristian Cee
Nejtrapněji se ovšem zachoval v případě Bohumila Modrého, jenž se vrátil z lágru a poté (již nemocný) z tzv. Basaprojektu, podniku Ministerstva vnitra. Postižený nevyléčitelnou amyotrofní laterální sklerózou pomalu umíral, aniž ho Zábrodský (jemuž byl Modrý za svědka na svatbě!) přišel alespoň jednou pozdravit. Když skvělý brankář v roce 1963 v pouhých šestačtyřiceti zemřel, byl Zábrodský jediný, kdo poslechl výzvy hokejové sekce, aby se hráči pohřbu nezúčastnili. Ani tuhle zradu mu ostatní neodpustili.
Z hledáčku Státní bezpečnosti už nezmizel
V roce 1960, deset let po odsouzení hokejistů, stál i on před tribunálem, dokonce před dvěma. Za aktivní organizátorskou účast v tzv. Aféře Sazka (sázení na utkání, jejich výsledky byly předem domluveny) mu civilní soud udělil pětiměsíční podmíněný trest a pokutu 30 000 Kčs, a sportovní tzv. Čestný mu odebral titul Zasloužilý mistr sportu a doživotně ho vyloučil z řad ČSTV. Zato jeho sparťanský spoluhráč brankář Jiří Hanzl, jenž ho pouze vozil autem k dojednávání zápasů, vyfasoval tři roky natvrdo, odseděl si dva. Že ani jeho nepřišel do vězení povzbudit, asi není třeba připomínat.
Taková morální vizitka podvodníka a podrazáře byla přímo doporučením pro orgány Státní bezpečnost. V červnu 1965 zaznamenali pracovníci 7. odd. II/A správy Ministerstva vnitra, že Vladimíra Zábrodského získali jako spolupracovníka StB informátora (dokument viz fotogalerie).
Přišlo léto a přiblížila se nová sezóna. Hrající trenér Zábrodský opouští ČKD Stalingrad a souběžně jedná s funkcionáři dvou klubů. Úspěšně: za 200 000 Kčs slíbí Plzni, že ji pomůže udržet prvoligovou příslušnost, a současně od Motorletu vyinkasuje 160 000 Kč za ubezpečení, že ho do nejvyšší soutěže dostane. Nedlouho poté však emigruje bez potíží i s celou rodinou přes Jugoslávii a Rakousko do Švýcarska za bratrem, redaktorem Svobodné Evropy. Peníze nikdy nevrátil, i když byl poté roky ve Stockholmu jistě slušně placeným hokejovým a tenisovým trenérem.
Na oba kluby udělal dokonalý podvod, hráče obou klubů - jak již bylo jeho zvykem - zradil. Ne tak však Státní bezpečnost, té naopak zůstal věrný a užitečný. Potvrdil to bývalý čs. rozvědčík Josef Frolík, jenž v létě 1969 přeběhl na Západ, před komisí senátu USA: „Vladimír Zábrodský krycím jménem Vova, trenér stockholmského hokejového mužstva, je agentem vyslaným československou rozvědkou.“
Leccos ještě mohl napravit po Listopadu
Kontakty, které nebyly, se mezi kapitánem a mužstvem pochopitelně ani nemohly zpřetrhat. Vidět se a hovořit mohli, už se zcela chladnou hlavou, po Listopadu a zvláště během mistrovství světa 1992 v Praze. Co vím od hráčů, všem se vždy – s nezbytnou výjimkou autogramiády jedné knížky – vyhýbal. Ačkoli do Prahy poté přijel ještě několikrát, s nikým z bývalých spoluhráčů se nesetkal a vyhledával pouze společnost sparťanů a hokejových papalášů, přičemž mnozí z jeho obdivovatelů nemají o událostech oněch let a Zábrodského chování ani tušení.
Zábrodský po Listopadu, snímek z videa HC Sparta, který klub vydal jako oslavnou vpomínku po nedávné Zábrodského smrti
V roce 1994 se nezúčastnil v Lanškrouně odhalení pamětní desky tamnímu rodáku Bohumilu Modrému; Roziňák ze Švýcarska přijet mohl, on ne. V roce 2010, když jsme u příležitosti 60 let zatčení hokejistů odhalovali na budově bývalého hostince pamětní desku, chyběl rovněž, stejně jako před několika lety, když byla do katastru Prahy 9 slavnostně zapsána ulice Modrého.
Nyní tedy Vladimír Zábrodský, jenž mnohé své spoluhráče nejprve zradil, poté zapřel a nakonec i všechny přežil, zemřel. Odešel geniální hokejista, ale jinak ho není žádná škoda. Protože lidsky to byl, jak o něm řekl jeho spoluhráč z hokejové i tenisové reprezentace a wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný, obyčejný lotr.
(Zájemce o podrobnější informace odkazuji na tetralogii Utajené stránky hokejové historie, konkrétně díl Kauza Zábrodský. Vyšel již v roce 2005, aniž cokoli z této publikace roky sbíraných podkladů literatury faktu bylo kdy kýmkoli zpochybněno, obviněno ze lži, natož žalováno.)
Vložil: Jiří Macků