Zazářila i v Semaforu. Pak ale zemřel Jiří Šlitr a jeho láska se kamsi schovala. Tajnosti slavných
03.04.2020
Foto: ČT / repro
Popisek: Sylvie Daníčková v dokumentu České televize Ještě jsem tady
Po boku geniálního klavíristy, skladatele, výtvarníka i skvělého komika prožila jedenáct let a stala se jednou z nejznámějších tváří ‘zlatých šedesátých‘. A pak nastala její soukromá Atlantida. Všechno se náhle potopilo, z dosavadního života jí nezbylo vůbec nic. (Pokračování ze středy 1. dubna)
Díky světové výstavě v Bruselu se Sylvie Daníčková seznámila se skvělým hudebníkem Jiřím Šlitrem, jehož bruselské vystoupení bylo postaveno na principu projekčních pláten, takže živého pianistu Šlitra na pódiu doprovázelo dalších pět filmových Šlitrů – další pianista, kornetista, klarinetista, pozounista a kontrabasista. Z období příprav se traduje historka, jak ho Radok požádal, aby se poklonil, sedl si a začal hrát. A když viděl toporný výsledek, dlouhatánskou chvíli mlčel, a pak zašeptal: Vyrobíme panu doktorovi k pianu takovou židličku na kolečkách – a pana doktora vždy raději na scénu přivezeme. Po představení vždy účinkující v pavilonu zůstávali a Šlitr po celou dobu neúnavně improvizoval a hrál písničky, které měl rád. Se Sylvií se spřátelili, láska se ale zrodila až později. Program běžel třikrát denně a měl takový úspěch, že o hostování Laterny magiky požádalo ještě před skončením výstavy čtrnáct států a Walt Disney prý chtěl celou show okamžitě koupit. Šňůra zahraničních zájezdů se ale nakonec nikdy neuskutečnila.
Na pódiu se šesti Šlitry prožila Sylvie v Bruselu déle než půl roku. Výstava Expo ‘58 se totiž konala od 17. dubna do 19. listopadu 1958; repro/youtube.com
Byl to šok
Po návratu z Bruselu byla pro Laternu magiku vybudována stálá scéna v paláci Adria na Národní třídě a soubor dodnes hraje na Nové scéně Národního divadla. Sylvie, která si prý z Bruselu přivezla kromě zážitků a nových přátelství jen make-up a oční linky, se vrátila na fakultu. „Byl to trochu šok, chodit znovu studovat švabachem psané materiály k diplomové práci, která se jmenovala Švédská okupace na Moravě za třicetileté války,“ přiznala lidovkám.cz. Znovu ale stanula také před filmovou kamerou. V roce 1959 si naposledy zahrála postavu, která měla ve scénáři i jméno, letušku Alenu Junkovou v psychologickém dramatu Letiště nepřijímá. Pak už ji čekalo jen pár bezejmenných štěků. V roce 1960 se vrátila jako konferenciérka do pokračování Radokova projektu Laterna magika II. V roce 1963 se mihla ve slavném Formanově filmovém debutu Konkurs a o rok později filmovala naposledy v houfu chovanek dívčího penzionátu v legendárním muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Pak už jí na film nezbýval čas.
Láska ze Semaforu
Dívka, s níž se dá mluvit o čemkoli a nikdy s ní není nuda. To byla devíza, jíž Sylvie vynikala nad houfem fanynek, které Jiřího Šlitra neustále obletovaly. Navíc jako jediná také lyžovala, a vůbec… Celkové uvolnění v šedesátých letech přineslo nejen dynamický rozvoj kultury, ale zaválo do světa rodícího se československého showbyznysu i nevázanost. V té době už Sylvie se Šlitrem chodila a díky němu začala vystupovat v Semaforu ve hře Šest žen Jindřicha VIII. Zaujala v ní zakladatele Černého divadla Jiřího Srnce, který jí nabídl místo. Jezdila pak s nimi na zájezdy a četla německy povídky Miloše Macourka. V té době začala také intenzivně psát a v roce 1968 stala se členkou týmu, který začal vydávat týdeník Zítřek. „Prvního srpna jsme otevřeli redakci. Jedenadvacátého přišli Rusové a Zítřek skončil,“ povzdychla si. S Jiřím Šlitrem se pak sice vydali na rakouské velvyslanectví zažádat o azyl, o skutečné emigraci prý ale Sylvie nikdy vážně neuvažovala.
Se svou velkou láskou Jiřím Šlitrem; Facebook
Soukromá Atlantida
Vztah s Jiřím byl bouřlivý, ale zrál jako víno, i když skutečnost, že si od ní odskočil tu a tam do náruče některé fanynky, ji trápila, a tak se vlastně neustále rozcházeli a zase usmiřovali. Kamarádka a někdejší kolegyně z divadla Pavlína Filipovská po letech prozradila v knížce vzpomínek Ďábel z Vinohrad, že jí Sylvie o Vánocích 1969 špitla do ucha, že je všechno v nejlepším pořádku a že se budou s Jirkou po Vánocích brát. Na Boží hod pozval přátele na oběd, z něhož se vytratil s tím, že se za hodinu vrátí. Když padla tma, začali ho hosté hledat. Objevili ho až v jeho ateliéru. Byl mrtvý stejně jako jeho mladá fanynka Jitka Maxová, s níž strávil poslední chvíle života. Příčinou byla údajně vadná plynová kamna. „Bylo to jako blesk z čistého nebe, pocit, že nastal konec světa. Říkala jsem tomu úderu Atlantida, všechno se potopilo, nezbylo nic,“ povzdychla si Sylvie. „Naše země byla znovu obsazena cizí mocí, vrátil se starý smutek, to šedivo, neprošla jsem prověrkami na konferování, s Jirkou zmizela celá jedna krajina mého života.“
Schovanka z Kampy
V rozhovoru Sylvie přiznala, že sedmdesátá léta pro ni byla obdobím, kdy se chtěla ze všeho nejvíc schovat. Před bolestnou minulostí i před celým světem. Uzavřela se doma na Kampě, začala pracovat jako redaktorka v nakladatelství Orbis, přivydělávala si překlady pro Lyru Pragensis, psala pro dětské vysílání Československého rozhlasu, Krátký film i jako novinářka na volné noze. „Tu dobu by možná někdo nazval vnitřní emigrací,“ prohlásila. Pak prožila dlouholetý vztah s dalším životním partnerem, zůstala ale bezdětná. Až po roce 1989 ji náhoda přivedla do tiskového odboru Akademie věd, kde se z původně dvoustránkového bulletinu stal časem měsíčník. Od roku 1998 pro něj začala připravovat pravidelnou přílohu rozhovorů s vědci, z nichž vyšel v roce 2009 knižní výběr, nazvaný Skrytá poselství vědy, a byla jí udělena Náprstkova cena AV ČR za popularizaci vědy. A na dávnou životní kapitolu ve světle reflektorů se prý snažila zapomenout. „Nedávno mi řekl jeden pán na ulici: Jste to vy, co byla tenkrát na EXPU 58? A já mávla rukou a řekla: To už je dávno...“
Vložil: Adina Janovská