O tom, že není čas smutnit nad úmrtím jednoho holoubka, ani nad platy fotbalistů. Fejeton(ky) Jiřího Macků
29.03.2020
Foto: Jiří Macků
Popisek: In memoriam jednoho božího stvoření. Pobylo s námi ještě čtyři dny
Mám odjakživa takové osobní dilema: ač nevěřím v Pána Boha ani žádného z jeho klonů, veškeří příslušníci živočišné říše pro mě vždy byli božími stvořeními. Každého, jenž je ´shora povolán´, je mi líto, i malé akvarijní rybičky. A dva pejsky, dvě kočičky a jednu andulku jsem, postupně, obrečel. Došlo to soucítění s živou přírodou až tak daleko, že po dešti sbírám na chodníku statné žížaly a házím je zpátky na trávník, protože v půdě budou užitečnější než rozhamtané na asfaltu.
A na tomtéž trávníku pod oknem našeho paneláku jsem před několika dny objevil ke studené zemi choulícího se holoubka. Choulil se, ani se nehnul. Kolemjdoucí ho nevyrušovali, psů včetně zvídavého Matýska si nevšímal, nevyplašily ho kolem poskakující straky ani pobíhající drzé veverky. Občas se u něj někdo zastavil, jeden mladý pár si ho vyfotografoval, a život šel dál, až padla tma. Pomyslel jsem si, že už se mu asi naplnil život (holubí bývá až desetiletý) a on ho nechce opustit někde v ústraní, ale ve společnosti těch velkých božích stvoření, která ho krmívávala, překračujíce obecní vyhlášku. A s tím jsem se s ním v duchu definitivně rozloučil.
Jaké bylo moje překvapení, když jsme ho s Matýskem po mrazivé noci uviděli přesně na tomtéž místě, očička přivřená, hlavička na stranu. Byl tam pak i při poledním venčení a podvečerním rovněž, bez hnutí. To už jsem s klidem v duši nezvládl, přece si zaslouží klidnější a důstojnější odcházení, uložím ho alespoň na chodbě před naším bytem, postavím misku s vodou a přisypu něco od naší korely. Leč ptáček pokus o záchranu odmítl, na podrbání za hlavičkou (a korela to tak miluje!) překvapivě zareagoval odletem. Nebyl daleký, takový dýchavičný sotva třicet metrů, ale křídla vypadala zaplaťpánbůh (zase ten pánbůh…) v pořádku, nebude až tak odkázaný na milost a nemilost světa.
Domů jsem se vrátil s lepší náladou, přišel však o ni hned po zapnutí televize. Pod oknem našeho paneláku sice smutně ze světa odcházelo jedno boží stvořeníčko ocelově modrého peří, pod okny vatikánského Apoštolského paláce, v němž přebývá pozemský náměstek toho, jenž prý s rozumem, láskou a spravedlivě vše na zemi řídí, v modlitbách symbolicky umírala celá Itálie. Doslova před očima bytosti tam na výsostech, v jejíž existenci tak upřímně nevěřím a jež prý úplně všechno na světě zařídila a od té doby spravedlivě řídí. V tom případě musí mít zákonitě prsty i ve všech těch malérech.
Bylo by na čase začít víc věřit lidem a ruce, místo modlení, přiložit k pomoci.
Máme tady vira, jenž si nevybírá…
Číhá na všechny bez rozdílu rasy, náboženství, pohlaví, třídního původu a věku, i když k dětem je prý milosrdnější. Taky bez ohledu na profese, i když zubaře prý ohrožuje nejvíc. Rovněž, byť to pandemií napadená společnost tak dramaticky nevnímá, i na profesionály, které živí kopání do míče, z toho mnohé obzvláště dobře.
Když fotbalisté pracují z domova
Jenže teď i oni mají utrum a existenční potíže. Někteří (ale možná i mnozí, to se záhy dozvíme) snad i výčitky svědomí: máme brát za to, co neděláme? A když i výjimečně hrajeme, jenže bez diváků a jejich několikasetkorunového vstupného, kde má brát klub na naše platy, prémie a věrnostní? V extraligovém FK Mladá Boleslav to za ně rozhodlo vedení: smluvně vázaní hráči budou v příštích šesti kalendářních měsících pobírat platy snížené o dvacet procent. Za zbývajících osmdesát budou tedy ´pracovat´ tak říkaje z domova, připravovat se individuálně podle plánů od trenérů a pod dohledem maximálně manželky. Desetkrát oběhnout barák a v obýváku u televize padesát klik.
Dva významy slova solidárnost
S odezvou, jež to má k pochopení druhého jako ze středového kruhu na hranici pokutového území, a k solidárnosti s ostatními (třeba i více postiženými a hůře placenými profesemi) ještě dál, se to zatím příliš nadšeně nesetkalo. Bodejť, vždyť přece jde o peníze, a tím pádem až v první řadě. Tak třeba Švýcarská hráčská asociace zkritizovala FC Sion za propuštění devíti hráčů, kteří kvůli přerušení ligy odmítli přistoupit na snížení platu. Zdůvodnění však postavila zcela na hlavu: je to prý nepřijatelný krok a špatné znamení v době, kdy by lidé měli být solidární.
Co znamená skutečná solidárnost tak musel hráčům natvrdo připomenout prezident klubu Christian Constantin: „Řekl jsem jim, že jejich snížená mzda za nicnedělání je prakticky plat dvou sester, které pracují na záchraně životů.“ Jak toto prezidentské rozhodnutí přijali hráči švýcarského klubu se neví, zato se objevily další zprávy ze španělských či německých: hráči se tam části platu vzdávají dobrovolně.
A co na našich fotbalových trávnících?
Taky by se ti, jejichž měsíční gáže se zcela běžně pohybuje na trojnásobku prezidentské, cukali při představě, že musí šestkrát oželet dejme tomu čtyřicet tisíc? Což je – jak jsem osobně poznal – právě plat dvou zdravotních sester na Bulovce.
Reakce, jež první udělala našemu fotbalu čest, tak přišla z trávníku zahraničního. Mladík Michal Sadílek, reprezentant do 21 let, jenž působí v PSV Eindhoven, se rozhodl na boj s koronavirem rozdělit půl miliónu mezi nemocnici v Uherském Hradišti a město Uničov, které v Olomouckém kraji patří do uzavřené oblasti. Tvrdý nizozemský zásah z voleje přímo do české branky. Výzva domácím šutérům, jejichž měsíční gáže často převyšuje i milión.
Vložil: Jiří Macků