I když ho všichni znali, cítil se sám. Neodolatelný hezoun dokázal zdolat i těžký absťák. Tajnosti slavných
25.03.2020
Foto: repro FSB/Jaromír Komárek
Popisek: Svatopluk Matyáš v roce 1967 jako poručík VB Jan Málek v kriminálce Hra bez pravidel
FOTO Mimořádně charismatického elegána předurčila vizáž pro role rázných chlapů, kterým lze odolat jen stěží. Život na volné noze strávil na cestách, a kam vkročil, tam mu nalévali. Časem pak už pil, aby vůbec mohl fungovat. Až jednoho dne sám řekl dost.
Jeho příběh připomíná osud některých hollywoodských hvězd, i on zažil, jak dokáže sláva změnit herce v alkoholika. Majitel tváře, kterou všichni znali, těžko odolával obligátnímu připíjení a nalévání kdekoli, kam přijížděl natáčet, zvláště na Moravě, a to téměř nepřetržitě od šedesátých až do osmdesátých let. Svatopluk Matyáš dostal do vínku podobu hezouna, sympatického elegána, a patřil k našim nejcharismatičtějším a nejsympatičtějším hercům v rolích rázných chlapů. Měl dceru a manželku, jenže byl celé týdny na cestách. Cítil se sám i proto, že nikdy nebyl členem žádné herecké ‘rodiny‘, všude jen takzvaně hostoval.
S Danou Medřickou v úspěšném dramatu režiséra Václava Kršky z roku 1958 Zde jsou lvi; ČSSF/Miroslav Pešan
O sen ho připravil buržoazní původ
Narodil se 18. října 1929 v Radslavicích u Přerova do živnostenské rodiny a zpočátku to vypadalo, že se přidrží rodinné tradice. Vyučil se řezníkem, pracoval na jatkách, současně ale také hrál divadlo s ochotníky. Později vystudoval obchodní akademii v Praze a chtěl dál pokračovat studiem veterinární medicíny. Kvůli svému buržoaznímu původu ale nebyl na fakultu přijat. V padesátých letech pracoval jako dělník na stavbě letenského tunelu a v té době úspěšně složil přijímací zkoušky na DAMU. Herectví studoval ve třídě Radovana Lukavského, jeho spolužáky byli mimo jiné Jiřina Bohdalová či Luděk Munzar. Ale zatímco Munzar absolvoval s červeným diplomem, Svatopluk své absolventské představení zmeškal. Po absolutoriu v roce 1956 odstartoval svoji celoživotní pouť po divadelních jevištích Čech a Moravy.
Franta a Kateřina (Ljuba Benešová) ve hře Vojtěcha Cacha Kateřina – Státní divadlo Ostrava 1961; vis.idu.cz/František Krasl
Boty z toulavého telete
V roce 1958 se oženil s tanečnicí Věrou Benšovou, dcerou slavného architekta Adolfa Benše, s níž má dceru Alenu. Přesto si po většinu své herecké kariéry připadal osamělý. Zavinilo to neustálé putování od role k roli, podobné někdejšímu cestování divadelních společností od štace ke štaci. Pohledný mladý herec začínal v oblastním divadle v Hořovicích, kde působil dvě sezóny. Další tři prožil na jevišti v Hradci Králové a v roce 1961 se přesunul do Ostravy. Po dalších pěti letech konečně zakotvil na delší dobu v Olomouci, odkud v roce 1979 přešel takzvaně na volnou nohu. V té době už jeho tvář znal v republice snad úplně každý a k rozhodnutí nevázat se nikde natrvalo ho přiměla stále častější spolupráce s televizí. Do angažmá se vrátil až v roce 1986 na scénu, kterou dobře znal, do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. A tam někde v zákulisí zřejmě jednoho dne ztratil své boty z toulavého telete, protože hanácké metropoli pak už zůstal věrný až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1990.
Pavel a Patricia (Jana Nováková) v nejlepším filmu režiséra Jindřicha Poláka, válečném dramatu z roku 1968 Nebeští jezdci; FSB
Od Romea po Richarda
Díky mužnému vzhledu, mimořádnému charismatu a pohledné tváři začínal jako milovník, brzy se ale vypracoval ke složitějším charakterním postavám a ztvárnil dlouhou řadu postav domácího i světového klasického divadelního repertoáru. Ať už to byl Stanley v Tramvaji do stanice Touha, divadelní hře Tennessee Williamse z roku 1947, která byla o rok později oceněna Pulitzerovou cenou, titulní hrdina v tragikomedii Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa či lord Goring v komedii Oskara Wilda Ideální manžel. „Na divadle jsem si zahrál všechno – od Romea až po Richarda III. Nekecám, tehdy jsem hrál skutečně jednu hlavní roli za druhou, jednu kládu za druhou,” přiznal před časem v rozhovoru u příležitosti svých narozenin.
Rytíř Tobiáš Říhal v Shakespearově komedii Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete – Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 1977; vis.idu.cz/Ivan Šimáček
Divadlo ho přibrzdilo
Před filmovou kamerou stanul jako čerstvý absolvent, a to hned ve třech projektech během jediného roku. Zahrál si poručíka Cardu v komedii režiséra Ivo Tomana Váhavý střelec, závodníka v životopisném dramatu o legendárních lyžařích Bohumilu Hančovi a Václavu Vrbatovi Synové hor a dělníka a pilota Jendu v dramatu Nevěra. Od té doby si do filmografie připisoval každoročně přinejmenším jeden další projekt, až do počátku sedmdesátých let jich ale většinou nebývalo víc. Důvodem bylo mimopražské divadelní angažmá, které ho časově velmi omezovalo. Až v roce 1972 na něj poprvé padlo i oko televizní produkce. V romantickém seriálu Ctná paní Lucie dostal hlavní mužskou roli, postavu Černého rytíře. A tím odstartoval stále intenzivnější spolupráci s televizí.
Kapitán Kříž v televizní detektivce O mrtvých jen dobře; ČT
Jotidom už mu zůstal
Radikální zlom v jeho televizní a filmové kariéře způsobil v roce 1975 úspěšný seriál Kamenný řád, historická rodinná sága z období první republiky a počátku druhé světové války, mapující těžký život na starobylém gruntu Poštulkových na severní Moravě nedaleko ‘černé‘ havířské Ostravy. Svatopluk v něm ztvárnil čeledína Žežulku, přezdívaného Jotidom, a říkají mu tak nejen přátelé, ale i náhodní kolemjdoucí, kteří ho dodnes poznávají. Úspěch projektu a příval dalších nabídek ho pak definitivně přiměly k odchodu ze stálého divadelního angažmá. Během kariéry vytvořil před filmovou a televizní kamerou téměř dvě stovky postav, hrál inženýry, vědce, kriminalisty i lékaře, role hlavní i vedlejší, a stěží bychom hledali televizní seriál, v němž by se neobjevil. A ty na divadelním jevišti ani nepočítám. Mimořádné pracovní nasazení a neustálé putování z místa na místo ale současně urychlily jeho postupný pád do pekla závislosti.
Jindřich IV. ve stejnojmenném dramatu drama italského nositele Nobelovy ceny za literaturu Luigiho Pirandello – Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 1986; vis.idu.cz/Ivan Šimáček
Osamělý jako bezdomovec
S alkoholem ‘laškoval‘ už v šedesátých letech, kdy ho díky výrazné tváři a charismatu začali lidé poznávat a především na družné Moravě se při tom nějaká ta sklenička vždycky našla. Navíc vlastně nikdy nezískal žádný herecký ‘domov’, mateřskou scénu, která by mu dodávala pocit jistoty. Zpočátku zapíjel popularitu a dobře odvedenou práci, pak pil, aby vůbec vydržel neustálý kolotoč přestupů z jednoho natáčení do dalšího. A poté už jen z pouhé potřeby, aby vůbec dokázal ráno vstát a fungovat. Zákonitě se časem dostavily problémy. Začaly se mu klepat ruce, pak celé tělo, zažíval pocity opravdové závislosti. První rada lékaře zněla začít u sebe. Další řešení už slibovala jen léčebna. Tento verdikt ho přiměl k radikálnímu rozhodnutí. Než by absolvoval léčení, zmobilizoval síly a 11. ledna 1991 si řekl dost. Přestal pít sám ze dne na den. Následoval nezbytný několikatýdenní absťák, který dokázal překonat, a od té doby se alkoholu nedotkl. Už téměř třicet let. A stejně rázně dokázal skoncovat i s kouřením.
V roce 2016 v dokumentu 13. komnata;ČT
Neúnavný kutil
Ani oficiální odchod do důchodu jeho kariéru nezastavil, jen mírně přibrzdil, s filmem i televizí spolupracoval dál. Na stříbrném plátně jsme ho mohli vidět naposledy v roce 2009 v roli Pavlova otce v psychologickém dramatu Radima Špačka Pouta. Před televizní kamerou stanul naposledy v roce 2014 v seriálu TV Barrandov Stopy života, jehož duchovními tvůrci jsou známý psychiatr Jan Cimický a režisér Tomáš Magnusek. Věčný herecký poutník má samozřejmě trvalé bydliště, od roku 1967 žije v rodinné vile v Praze 6. Až do vysokého věku byl ve skvělé kondici, pracoval na zahradě a vlastnoručně dělal i různé stavební úpravy. Dokonce dal sám dohromady i velkou chalupu na Slovensku. V létě roku 2007 ho navždy opustila životní partnerka Věra, a tak o něj od té doby pečuje dcera Alena. Přestože Svatopluk Matyáš oslavil loni v říjnu už devadesáté narozeniny, je stále v dobré kondici, jen ho poslední dobou zrazují nohy. Naštěstí je dvojnásobným dědečkem a manželka jednoho z vnuků je zdravotní sestra, takže se prý má doma jako v bavlnce. A dobrou náladu rozhodně neztrácí. „Naštěstí chodí lidé za mnou,“ prozradil nedávno deníku Aha!. „Dokonce říkají, že je nabíjím energií.“
Vložil: Adina Janovská