Proč má koronavirem sužované zahraničí takovou starost o nezávislost české žurnalistiky? Fejeton(ky) Jiřího Macků
15.03.2020
Foto: Youtube / repro
Popisek: Studio České televize Praha
Na středu 11. března plánovaná volba šestice radních ČT a dvou radních ČRo vyvolala na mezinárodní scéně takový poprask, že korunoví virové byli v tu ránu odsunuti stranou veřejného zájmu. Sotva pár hodin před očekávaným aktem, významem takřka dosahujícím sezení vatikánského konkláve, totiž dorazil všem tuzemským poslancům dopis od respektovaných mezinárodních novinářských organizací, vyjadřujících obavu zejména o nezávislost české veřejnoprávní televize. Tak to alespoň právě tento den na nezávislém zpravodajském médiu Hlídací pes zjevil veřejnosti Robert Břešťan.
„Žádáme vás, abyste zvolili z 18 kandidátů nezávisle na jakémkoli politickém zásahu nebo pokusech o ovlivnění,“ formuluje hned úvodem autor z výzvy oněch respektovaných organizací, přičemž mu unikl nejen větný člen zvaný podmět, ale i drobný detail, že ve zmíněný den jednání bylo ve hře kandidátů už jenom osm. A možná by se patřilo i okomentovat poněkud naivní představu zahraničních odborníků, jak zajistit, aby se nezávisle volilo apoliticky, když volit budou politici.
Jak se kandidát do rady stal náhle předsedou
Ony starosti přepadly a pod dopisy se podepsali vrcholní představitelé Evropského centra pro svobodu tisku a médií (ECPMF), Evropské federace novinářů (EFJ) a nezbytně také Mezinárodního tiskového institutu (IPI). Právě toho, jenž si v ČR čerstvě otevřel pobočku, jejímž předsedou se stal Michal Klíma, člen správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky – a úplnou shodou okolností i kandidát do rady České televize! Inu, život tropí hlouposti a veřejnoprávní zvláště.
Už loni na podzim mise několika zahraničních novinářských organizací (Evropská vysílací unie, Severská asociace vydavatelů, Evropské centrum pro svobodu tisku a médií a Evropské federace novinářů) k nám vyslaná konstatovala, že nezávislost českých veřejnoprávních médií je v ohrožení. Mimo jiné proto, že parlament a vláda na ně „až příliš snadno mohou vytvářet tlak skrze propojení schvalování výročních zpráv a obsazení mediálních rad“. Jaký to ale může být jednostranný tlak až nátlak ze strany parlamentu, složeného výhradně na základě demokratických voleb, či ze strany na základě výsledku voleb sestavené vlády?
Maminky, režiséři a prezidenti mají vždycky pravdu
Žádný oficiální názor zahraničních misionářů nemůže být relevantnější než ten dánského novináře Mogense B. Bjerregårda, přímo prezidenta Evropské federace novinářů, přednesený na setkání s českými kolegy: „Můj celkový dojem je, že situace médií v Česku je velmi křehká a mohla by se vyvinout v maďarský nebo polský scénář, stejně tak ale může skončit pozitivně. Stále je to možné, ale je potřeba se tomu opravdu věnovat a udělat v mediální sféře pořádek.“
Mohlo by se to vyvinout, ale také nemusí, víc možností nebude. Hlavně je prý potřeba udělat v mediální sféře pořádek… Zlatá slova, sami to tvrdíme už roky, díky za neutrální zahraniční vybídnutí.
Když hlídací pes neohlídá sám sebe
A závěrem ještě podotknutí k ´pejskovi´ Rudolfu Břešťanovi. Pokud ve svém článku ´Vaše volba ovlivní svobodu projevu v Česku, píší zahraniční novináři poslancům´ vytváříte formulace, jako „podepsány jsou zástupci“ či „konstatuje otevřený dopis adresovaný 200 českých poslanců a poslankyň“, měl byste opustit sesli v jakémkoli médiu, natož hlídacím, a vrátit se do škamen osmé třídy základní školy. Když si totiž neohlídáte vlastní znalosti české gramatiky, máte na současném stavu české žurnalistiky, i kvůli podobným autorům leckdy nepříliš důvěryhodném, svůj podíl. Haf!
Sen obyčejného občana Josefa Fouska
Já si toho režimu, co byl a už něco přes třicet let není, užil osobně bohatě. Kalendářně měřeno na cestě k socialismu jsem od jednoho února až po jeden listopad bez deseti prošlapal rovných pět stovek měsíců.
A pak jsme během jediného víkendu této trase odzvonili klíči, odepsali minulost a začali si plánovat krásnější příští. Už ani nevím, co všechno jsme si vysnili, jak jsme si to tenkrát představovali. Asi stejně naivně jako písničkář Pepa Fousek, jenž tuto svou báseň premiérově odrecitoval v roce 2008 jako host koncertu na počest pětašedesátin Jana Vyčítala a Karla Vágnera. Narazil jsem na to zcela náhodně při brouzdání na YouTube a hned využil pro připomenutí, jak pomíjivé jsou nejen plány a představy.
Sen obyčejného občana
Já chtěl bych uvěřit, že svět se v lepší změní,
že uklidní se krev, co v žilách zlobou pění.
Že moudrost bude vládnout nám a ze srdcí se ztratí klam.
Že pravdu bude člověk ctít a za pokory budem´ žít.
Že chamtivost se změní v prach, že zmizí z duší vleklý strach.
Že slušnost bude běžný jev, že místo pláče zazní zpěv.
Že domov bude děti hřát, že budou šťastni usínat.
Že klidnou cestu do stáří bezcitné činy nezmaří.
Že vina metrem zákona všem bez rozdílu měřena.
Že korupce a protekce se ztratí jako infekce.
Že policie ochrání, ty kteří chodí bez zbraní.
Že politik ať ten či ten národu bude podřízen.
Že zmizí závist, podlý gen, že dokážem´ říct dobrý den.
Že bude přáním velkým všech, nebát se říci Já jsem Čech!
|
Ponaučení nejen z pera básníkova: demokracie není zadarmo, tu si musíme vybojovat a zasloužit, a bezbřehá naivita se nevyplácí. Od premiéry Snu obyčejného občana uplynulo tucet let, ve skutečnosti si nejrůznější formy zklamání prožíváme už všech oněch polistopadových třicet. Na připomenutí stačí probrat si verš po verši…
Vložil: Jiří Macků