Celý život je na všechno sama, samotu prý zdědila. Jen jediná kámoška ji nikdy nezradila. Tajnosti slavných
13.03.2020
Foto: repro/janakoubkova.cz
Popisek: Jana Koubková
AUDIO/VIDEO Jedna věc je bolest, druh pak zvládnout její následky. To musela pochopit už v dětství. Nikdy nebyl nikdo, kdo by pomohl. Naštěstí kdysi poprvé slyšela scatovat Ellu Fitzgerald a začala se po nádherné hudbě zvané jazz shánět. Byla do ní blázen. A je jím dodnes.
Je jedním ze základních a jedinečných pilířů českého jazzu, to je rozhodně bez jakýchkoli diskusí. I když se kolem ní motala řada zajímavých mužů, nikdy se nezbavila pocitu, že je pořád sama. Zrodil se už v dětství, nejspíš ho prý zdědila po mamince. Temperamentní brunetka se s životem nepřestávala prát. Mimořádná jazzová zpěvačka Jana Koubková musela v životě několikrát začínat znovu, bez zázemí, bez peněz, bez jistoty.
Bosa:
Hodná holčička
Její rodiče se poznali v roce 1944, během totálního nasazení v Berlíně. Jana se ale narodila 31. října 1944 už v Roztokách u Prahy. O jejich manželství toho prý moc neví, protože se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Otec zkrátka odešel za jinou ženou, měl s ní syna a dcera z předchozího vztahu mu jaksi vypadla ze života. A tak žila s matkou a babičkou na Malé Straně, a když jí bylo deset, přibyl do rodiny nový tatínek. Jenže na nadlouho. Maminka byla v šestém měsíci těhotenství, když ho jednoho dne po ránu našla s maminkou oběšeného na záchodě. A mladší bratr Jiří se narodil jako pohrobek. Zuzaně Maléřové kdysi Jana pro magazín Xantypa prozradila, že byla v dětství hodná, protože kdyby zlobila, pánbíček by to viděl. Babička ji vedla k náboženství, chodily spolu na mše a ke zpovědi. Moc času na její výchovu ale nikdo neměl. Měla svoje knížky, kytaru a od šesti let zpívala. O deset let později se narodil ještě bratr Petr, ani on ale svého otce, který vzápětí emigroval, nikdy nepoznal. Co dál? Snila o kariéře novinářky, jenže bylo potřeba, aby co nejdřív začala přispívat na domácnost. A tak se vyučila v ČKD elektronavíječkou, tovaryšskou knížku prý má dodnes schovanou.
Měsíc kamarád:
Dobrovolná smrt?
Téměř celý život byla Janina maminka na děti sama. Pracovala v továrně, domů se vracívala pozdě a unavená. Muži se sice kolem ní točili, žádný ale nebyl ten pravý. Nikdy si nestěžovala, často ale plakala, a tak se Jana snažila ze všech sil její roli přebírat. Starala se o bratry a o domácnost. Tehdy také začala po večerech zpívat v kavárnách a barech, aby pomohla rodinu uživit. Do matčina nitra nikdy nepronikla, a pak bylo najednou pozdě. Věděla, že má rakovinu, jenže se neléčila. Asi měla pocit, že na něco takového nemá čas. A tak odešla předčasně, v pouhých čtyřiceti devíti letech. Vlastně zemřela dobrovolně. Mladšímu bráškovi bylo tenkrát teprve osm. Jana zpívala po barech a hotelích, jezdila s kapelou po světě. Když byla v Praze, chodila spát v půl čtvrté ráno, aby už v půl sedmé vstala a přichystala Petrovi snídani a svačinu do školy. Neměla nikoho a najednou prý nevěděla, co má dělat.
Zlý sen:
Zavolala jenom jednou
V zoufalství se odhodlala zavolat svému otci. Vylíčila mu, do jaké situace se dostala, pomoci se ale nedočkala. Tenkrát prý definitivně pochopila, že na světě není nikdo, s kým by mohla počítat. Nakonec se jí podařilo najít v Brně manželský pár, který se Petra láskyplně ujal. Získal tak rodinu, kterou Jana nikdy neměla, porozuměli si všichni a s Janou má dodnes krásný a pevný vztah. Je už jediný, starší bratr totiž ve třiceti letech spáchal sebevraždu a Jana se o tom dozvěděla, teprve když jí jakási žena zavolala s tím, kdyže si vyzvedne bratrovu urnu. A tak zaplatila všechny dluhy a definitivně tenkrát převzala matčin osud – být na všechno sama.
Jsem svojí duše starej kabát:
K mateřství nenašla odvahu
První lásku poznala v devatenácti. Byl o patnáct let starší, možná v něm podvědomě hledala otce, kterého nikdy neměla. Zpočátku to byla velká romantika. Jenže jen do chvíle, než se dozvěděla, že je ženatý. Další tři roky hrál dokola notoricky známou ohranou desku o rozvodu, která skončila těhotenstvím. On ale dítě nechtěl, Jana byla mladá, a tak se ho vzdala. Poprvé a naposledy se vdala za okouzlujícího fotografa a novináře. Zřejmě jí také připomínal svět, o kterém kdysi snila. Ani on ale dítě nechtěl a Jana prý už od začátku tušila, že se stejně jednou rozejdou. Pak konečně prožila sedm let s tím pravým a rozuměli si úplně ve všem, kromě jedné jediné věci – ani on dítě nechtěl. Po náročném dětství se dvěma bratry v neúplné rodině prý Jana k životu svobodné matky nenašla odvahu. Neuměla si představit, že by svému dítěti měla připravit stejný osud. A tak zůstala bezdětná a říká, že toto rozhodnutí považuje za jedinou chybu svého života.
Tvá pýcha mě míchá:
Jen hudba nezradila
Už na učňáku si přivydělávala, jak se dalo. Myla okna, dělala manekýnu… A pak jednou uslyšela nahrávku Elly Fitzgerald, ve které scatovala. Tenkrát ještě nevěděla, že je to druh zpívání beze slov, jenom náhle cítila šílenou radost z hudby. Nejprve zpívala v různých sborech a vokálních skupinách, časem se prosadila jako sólistka. Prošla řadou různých stylů, od blues, swingu a mainstreamu přes bebop, latin a free až po world-ethno a fusion. V roce 1981 založila festival jazzových, bluesových a rockových zpěváků Vokalíza. Šest let učila na Pražské státní konzervatoři obor interpretace, skládá písně a filmovou hudbu, působí v rozhlase, píše fejetony, sloupky a poezii. Vydala tři knihy, Zutí provádím s chutí!, Básně z jazzové dásně a loni vyšly její nejnovější Koubkokvoky. Diář má neustále plný a rozdává prostřednictvím hudby a svou spontánností radost. I když je po celý život na všechno sama. Jen hudba ji nikdy nezradila.
A tak si jdu…:
Vložil: Adina Janovská