Jedno smutné výročí. Tragické dny, kdy komunistická moc rozmetala tým hokejových šampiónů i jejich sen o obhajobě světového titulu. Co zaujalo Jiřího Macků

Foto: Jiří Macků

Popisek: První cesta Vladimíra Kobranova po návratu z emigrace vedla za životním přítelem Augustinem Bubníkem

FOTO Přesně před 70 lety připadl 11. březen na sobotu. Na den, kdy měli úřadující mistři světa nastoupit do letadla via Londýn, aby na tamním ledě obhajovali titul mistrů světa, dobytý rok předtím ve Stockholmu. Po únorovém puči 1948 se nový režim neměl příliš čím chlubit, dobré jméno ve světě mu dělali vlastně jenom sportovci.

Pár hodin předtím, než pražskými ulicemi zaduněly kroky jednotek Lidových milicí, hokejisté na zimní olympiádě ve Sv. Mořici vybojovali stříbrné medaile, když poprvé v historii nepodlehli dosud nepřemožitelné Kanadě. Z olympiády letní v Londýně přivezli zlaté vavříny atlet Zátopek, boxer Torma, kanoisté a sportovní gymnastky, rok poté tenista Drobný vybojoval druhé místo z Wimbledonu. To už byli hokejisté mistry světa, když ve Stockholmu 1949 porazili poprvé i Kanadu.

Když železná opona ještě nestála…

Jenže pozlátko sportovní slávy se režimu začínalo drobit. Po Únoru a následujícím násilném sjednocení tělovýchovy se začalo množit to, co režim vydával za ´zradu dělnické třídy´. Úspěšní sportovci stále ještě vyjížděli za hranice, železná opona dosud nestála, a tak přibývalo těch, kteří se odmítali vrátit.

Historicky prvním emigrantem byla hokejová legenda meziválečného období Josef Maleček, jenž využil svého tehdejšího angažmá v Bratislavě a ilegálně vycestoval na legální peruánský pas. Další se postupně přidávali: hokejisté Oldřich Zábrodský a Sláma, téměř kompletní tenisová reprezentace Černík, Milan Matouš, Straubeová a především Drobný, krasobruslařka Nekolová…

Víkend před hokejovou zradou

A právě v této nepřející době, v polovině března 1950, si balila hokejová reprezentace na cestu do Londýna. Takto na dramatické hodiny vzpomínal tehdy jednadvacetiletý obránce Augustin Bubník: „Dnem a hodinou plánovaného odletu byla sobota jedenáctého v půl dvanácté. Do té doby nikdo z nás o nějakých problémech, týkajících se víz pro rozhlasové reportéry, nic netušil. Letadlo už stálo na rozjezdové ploše, když se objevil náměstek Státního výboru pro tělovýchovu a sport profesor Pokorný, a oznámil, že jako mistři světa musíme projevit smysl pro kolektiv a prohlásit, že bez reportérů neodletíme. O účasti se bude ještě jednat, případný odlet se však odkládá na pondělí třináctého.“

Neblaze proslulý Domeček navštívil Augustin Bubník poprvé až po půlstoletí. Foto archív Jiřího Macků

Víza reportérům však byla pouhá záminka. Na nejvyšších politických místech, na ÚV KSČ, Ministerstvu vnitra i Ministerstvu informací a osvěty (které vedl Václav Kopecký, jenž měl v rezortu i sport), se řešil jiný problém. Zainteresovaná místa už totiž delší dobu věděla, že rovněž hokejisté uvažují o emigraci, dokonce kolektivní.

Tajné silvestrovské hlasování

Hráči o ní totiž rozhodovali již poslední den roku 1948 během startu LTC, v tu dobu nejlepšího evropského klubu, na Spenglerově poháru v Davosu. V režii dvou nesporných individualit týmu, brankáře Modrého a kapitána Vladimíra Zábrodského (kteří tam o možnosti vytvoření exilového čs. reprezentačního týmu a o finančních podmínkách jednali s představiteli emigrace v čele s Malečkem), se uskutečnilo tajné hlasování.

Na Augustina Bubníka byla uvalena vazba hned po probuzení v Bartolomějské, repro archív Jiřího Macků

Podmínka byla jasná: pro emigraci se musí vyslovit všichni do jednoho, v opačném případě se tým vrací domů. Vyslovilo se jich osm, šest bylo proti. Jméno ´Zábrodský´ padlo v této souvislosti třikrát: Vladimír byl proti, jeho bratr Oldřich navzdory tomu (se svým spoluhráčem v obraně Slámou) výpravu následující den tajně opustil, a o všem byl pochopitelně ihned informován vedoucí výpravy Oldřich Zábrodský starší – a díky jemu i Praha.

Kdyby se do vlasti, právě se vydávající na cestu k socialismu, nevrátilo celé mužstvo stříbrných olympioniků, byla by to pro poúnorový režim celosvětová blamáž. A tomu bylo třeba za každou cenu zabránit.

Měsíce vazby, týrání a výslechů

Stalo se v pondělí 13. března, v zahajovací den šampionátu, už ničím nezakrývaným direktivním zákazem. Reprezentace byla rozpuštěna, sezóna z rozhodnutí strany a vlády ukončena. Moravané Bouzek a Vlastimil a Václav Bubníkové se odebrali na nádraží (a díky tomu se vyhnuli všem trablům, které postihly spoluhráče), ostatní si však dali sraz k rozlučce v oblíbené hospůdce U Herzlíků ve Pštrossově ulici.

Zklamání a rozhořčení ze sportovní zrady, pilně splachované alkoholem, nemohlo mít dobrý konec. Pro Augustina Bubníka, Roziňáka a Červeného skončilo zatčením a noční celou na stanici VB v Bartolomějské. Ostatní, civilisty i vojáky, zajistili agenti StB a 5. oddělení Generálního štábu v příštích hodinách.

Rudé právo bylo v hlásání lží pochopitelně nejaktivnější. Repro archív Jiřího Macků

Vzpomíná Augustin Bubník: „Hned ráno si pro mě přijela armádní kontrarozvědka a osobně štábní kapitán Pergl, velitel vězení v neblaze proslulém Domečku na Hradčanech. Tam připravoval vězněným vůbec nejhorší chvíle. Fyzickým týráním, hladem, nocemi prochozenými v cele a temnicí s mokrým slamníkem chtěl obyčejné vojáky stejně jako slavné generály zlomit, aby před vyšetřovateli 5. oddělení vypovídali podle jejich potřeb. Měsíce trvalo vyslýchání, pro civilisty tou dobou ve vazbě na Pankráci, dokud nás nepřinutili podepsat i to, co jsme neřekli. Také, že jsme se špionáží pro západní imperialisty dopustili velezrady na pracujícím lidu.“

O osudu hráčů poté už ani řádka

Nad týmem mistrů světa se zavřela voda. Jenom pár propagandistických článků se snažilo svalit vinu za neuskutečněný odlet na všechno ostatní, jak dokazuje i úryvek z obrázkového týdeníku Ruch: „Kapitalističtí imperialisté se snaží všemi prostředky brzdit náš pochod k socialismu. Je proto samozřejmé, že ke svým nekalým výmyslům a plánům zneužijí i sportu. Naskytly se jim k tomu dvě události světového významu: mistrovství v krasobruslení a ledním hokeji. V obou případech byli držiteli těchto titulů příslušníci lidově demokratického Československa, a protože obě soutěže se konaly v Londýně, jenž se stal mluvčím a střediskem evropských imperialistů, učinili na Západě vše, aby nám toto prvenství vyrvali každým prostředkem…“

Augustin Bubník s autorem před pamětní deskou, která byla před deseti lety odhalena na budově bývalého hostince U Herclíků ve Pštrossově ulici. Foto archív Jiřího Macků

A tak zatímco pracující v příštích měsících plnili závazky první pětiletky, vyšetřující orgány dávaly dohromady zmanipulovaná obvinění milovaných šampiónů. Československý hokej se z této rány těžko vzpamatovával, další světový titul vybojoval až za třiadvacet let…

Vložil: Jiří Macků