Od Masaryka k Husovi a zase zpět, a jak tři válečné mocnosti připomíná osud jedné židovské rodiny. Fejeton(ky) Jiřího Macků
08.03.2020
Foto: Hans Štembera (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)
Popisek: Milion chvilek na Václavském náměstí
Nemám nic proti srocování davů na náměstích, stráních a pláních, zvláště když už je to ouředně posvěceno, koná se to pokaždé za nějakým bohulibým účelem (třeba šíření planých nadějí, blbé nálady nebo alespoň nějaké infekce z dovozu), za libovolné účasti (kohokoli) a pokud možno pod dohledem nějakého zkamenělého velikána našich dějin.
Coby trefpunkt přímo ideální: u Václava zavzpomínat na všechny nezapomenutelné stejnojmenné vévody České země, Husa se přeptat, jak to ale fakt doopravdy myslel s tou pravdou, Máchu na cokoli ohledně lásky (toho jsem připomněl jen tak mimochodem, do seriózního výčtu davového trávení chvilek nepatří…), u Masaryka si zavzpomínat, jak to bylo tenkrát ve dvacátém roce, když přijížděl na letenská cvičení Všesokolského sletu z Hradu na koni. Jenom na stejnojmenné pláni se stále nevyvanulým odérem prvomájových průvodů už žádná statue nestojí, akorát to kachlíkový ministerstvo.
Milion chvilek na na Letenské pláni
Moudré rozhodnutí vedoucích plánovačů chvilek
Svolavatelé další manifestace (už bůhvíkolikáté a zaručeně ne poslední, neboť dovyčerpat tolik chvilek nebude snadné) si vymysleli trasu právě z Hradčanského náměstí na Staroměstské. Rozumné řešení, z kopce se kráčí radostněji a odhodlaněji poté znějí i projevy. Leč u Husa tentokrát k nějakým zcela nezaznamenání vhodným (nevím to ale určitě, nebyl jsem a nepsalo se) nedošlo, jako loňského června na pláni, když někteří vybraní reprezentanti umělecké fronty hustili z tribuny do přítomných statisíců dávky hysterie.
Umělci bývají odjakživa různí, zvláště někteří, a do pusy si nevidí leckteří, zvláště mnozí. A to i snad bylo důvodem, proč tentokrát na Staroměstském v tušené atmosféře onoho Husova „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti“ pořadatelé překvapivě nezařadili do programu plané plkavce či uječené hysterky a vsadili na skutečného hereckého velikána. Bohužel již zemřelého, protože nějaké skutečně velikánské v současnosti, jak známo, tato společnost nemá.
Jenže kde brát, když v politice lžou všichni
A tak tentokrát ze záznamu hlasem skvělého recitátora Radovana Lukavského zazněla slova T. G. Masaryka o demokracii. O tom, že kdo lže v politice, lže i v životě soukromém, a takový člověk není vhodným představitelem demokracie, protože demokracii je třeba stavět na mravních základech.
Stejně naléhavé by to bylo i v podání jiných bardů, žel rovněž již zemřelých: Zdeňka Štěpánka, Jana Pivce, Františka Smolíka, Jaroslava Marvana, Josefa Kemra, Václava Vosky, Rudolfa Hrušínského a mnohých dalších. Akorát z pusy těch současných nějak někde na něčem různě zainteresovaných už by to neznělo tak přesvědčivě, takříkaje po husovsky.
...a na Staroměstském náměstí
Tady by úvaha, neskrývající ocenění rozumného přístupu organizátorů Milionu chvilek, mohla klidně skončit, nebýt třešničky na dortu, kteroužto naservíroval hostující sociolog Fedor Gál (pro málo zasvěcené: jiný slovenský tzv. imigrant), burcuje přítomné varováním „Když slyšíte někoho na náměstích, jak oslovuje celý národ, buďte ve střehu. Když slyšíte někoho, jak říká, že bude hájit zájmy dolních deseti milionů, nevěřte mu.“
Bohužel zapomněl dodat (hlavně pro ty, kteří se nedokážou hned orientovat), zda to platí vždy a hodí se pro všechna náměstí. Třeba i pro to právě se rozcházející Staroměstské…
Od nacistů přes Sověty až k Američanům
To téma vyplavalo úplně náhodně v souvislosti s přejmenováním jednoho pražského náměstíčka, navíc tak prťavého, že se na něj vejde jenom jedna jediná adresa, díky níž se dostalo všeobecné pozornosti právě tam usídlené budově.
Bohatá bankéřská a uhlobaronská židovská rodina Petschkových (rodově pocházejících z městečka Pečky u Kolína) si jako město zamilovala Prahu a zvláště Bubeneč, zatímco v architektuře si oblíbila novoklasicismus. Umělecký směr, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje střízlivost, uměřenost a jasný pravidelný řád. V něm také ve 20. letech XX. století vyrostly v hlavním městě i tři rezidence tří bratrů Petschkových. První je právě ta sídlící na bývalém náměstí Pod kaštany, od roku 1945 majetek Velvyslanectví SSSR a dnes Ruské federace. Původně velkolepou reprezentační vilu ve slohu, inspirovaném francouzským klasicizujícím barokem, si nechal na pozemku bývalé viniční usedlosti Miseronka postavit Friedrich Petschek.
Vila Friedricha Petschka, dnešní Velvyslanectví Ruské federace, foto Twitter
Julius Petschek zase po sobě zanechal impozantní budovu bankovního domu na nároží ulic Politických vězňů a Washingtonovy. Tzv. Petschkův palác, za okupace neblaze proslulou Pečkárnu, sídlo gestapa, dnes využívá Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Bankovní dům Julia Petschka v ulici Politických vězňů, foto archiv
I Otto Petschek si oblíbil Bubeneč, kde si nákladem 320 miliónů korun (v současnosti zhruba dvě miliardy) pořídil v ulici Bubenečské reprezentační vilu, nejluxusnější soukromé sídlo první republiky, dnes rezidence velvyslanců USA.
Velvyslanectví USA, někdejší sídlo Otto Petschka, foto usembassy.gov
Nacisti tzv. arizovali, komunisti jednoduše zabavili
Úspěšný rozvoj rodinného impéria přerušila jak smrt všech tří bratrů v prvé polovině 30. let, tak především nástup nacismu. Zbytek rodiny se před holocaustem zachránil útěkem do USA, jejich majetek, mj. dvanáct velkých vil, byl po okupaci Československa pochopitelně arizován a po osvobození pochopitelně zabaven.
Je zajímavou pražskou kuriozitou, jak představy tří bratrů Petschků, realizované jejich dvorním architektem Maxem Spielmannem, urbanisticky obohatily hlavní město Prahu a současně i pro budoucnost symbolicky připomínají tři největší hráče 2. světové války.
Vložil: Jiří Macků