Životní lásku odmítla proměnit v kšeft. Odmalička bojovala s bolestí, úlevy se dočkala až v sedmdesáti. Tajnosti slavných
06.03.2020
Foto: repro/Facebook
Popisek: Jitka Vrbová
AUDIO/VIDEO Jazz a country – jde to vůbec dohromady? Česká legenda je živým důkazem, že rozhodně ano. Přestože ji už odmalička osud přinutil naučit se porvat o každý krok, dokázala zazářit v obou hudebních žánrech.
Hudba byla odjakživa součástí jejího života, a přestože se nikdy nepovažovala za hvězdu, milovníci jazzu a swingu na ni nedají dopustit. A ještě mnohem víc fanoušci country a trampské hudby, z nichž se většina dodnes ráda toulá s kytarou, nebo se sice už přesunula do svých chatek a srubů, když jim ale čas a zdraví dovolí, alespoň zavzpomínají a zazpívají si u táboráku. A nevynechají příležitost přidat se k dámě, bez níž si žádnou významnější čundráckou sešlost neumíme představit. A letos v červnu bude jedna mimořádná. Je to totiž sice neuvěřitelné, ale je to tak. Jedinečná Jitka Vrbová totiž slaví osmdesátiny. Sice až v září, velkolepě si ale své kulatiny připomene s fanoušky i přáteli už 6. června na Country fontáně na pražské Štvanici. Těšíte se? Já strašně moc!
Žádný víkend věčně netrvá:
Dětství plné utrpení
Jitka Vrbová, za svobodna Kočaříková, se narodila 30. září 1940 v Praze a krásný hlas i talent rozhodně měla po kom zdědit. Dědeček byl vojenský muzikant, babička vynikající altistka a maminka multiinstrumentální zpěvačka. Jen tatínek houslista byl prý ve zpěvu amatér. S holčičkou, která si začala melodicky broukat ještě dřív, než se vůbec naučila pořádně mluvit, se ale osud od prvopočátku nemazlil. Nejprve prodělala ve třech letech černý kašel, vysoce infekční bakteriální onemocnění, které může mít u malých dětí fatální následky. O rok později onemocněla tuberkulózou a zákeřný virus napadl její kyčelní kloub. Jednoho dne si prostě nedokázala sednout ani se postavit. A tak se coby čtyřletá ocitla v sanatoriu v Košumberku. „Kvůli tuberkulóze kyčle jsem tam strávila devět let na posteli, protože tehdy proti tuberkulóze nebylo vůbec nic, jen klid a rybí tuk a med do pusy. A celou tu dobu mi hrozilo, že nebudu chodit vůbec,“ zavzpomínala na krušné dětství v rozhovoru s Barborou Tachecí.
Láska lehkomyslná:
Doma jako v lednici
Daleko od domova, bez rodičů, sama. Stal se z ní ležící pacient, bez možnosti jakéhokoli pohybu. Maminka za ní mohla na návštěvu pouze jednou za dva měsíce, takže není divu, že se velmi odcizily. A tatínek vážnou rodinnou krizi psychicky nezvládl, takže se rodiče nakonec rozvedli. Domů se Jitka vrátila v devíti letech a jen obtížně hledala zázemí. Křehký vztah s maminkou už se nikdy obnovit nepodařilo. Po dvou letech ji ukrutné bolesti v kyčli začaly trápit znovu, takže se v jedenácti opět ocitla v sanatoriu. Vypadalo to, že se jí kloub úplně rozpadá. Záchranu přinesla až náročná operace, k níž se nakonec odhodlali lékaři v Hradci Králové. Maminka prý na ni byla velmi přísná, chladná a odtažitá. Nikdy ji nepohladila, neobjala, nepochválila… Ani později nedala najevo, že by měla z dceřiných úspěchů radost, a Jitka přiznává, že její chování nikdy nepochopila. Už ve škole se jí naskytla poprvé příležitost zpívat, tenkrát jí to ale maminka zakázala.
Z Prahy až na onen svět:
Zpívající kantorka
V dospívání se rozhodla pro pedagogickou dráhu, takže se po maturitě na gymnáziu přihlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Vystudovala učitelskou kombinaci čeština, ruština a hudební výchova, učit začínala v Mělníku, až časem se přesunula do Prahy. Hned po státnicích se ale přihlásila ke zkouškám v Pražském kulturním středisku, kde jí nabídli angažmá v pražské kavárenské kapele. Zpívala v legendární Vltavě a Alfě, na různých plesech a čajích, ve Valdeku, velké kavárně v prvním patře rohového paláce na pražském Náměstí Míru, kam se chodívalo tancovat na živou hudbu a kde v sedmdesátých letech začínaly první divoké diskotéky. Tuhle její historii si ale vybaví už jenom pamětníci, v současnosti v prostorách, kde se zrodila i nejedna velká láska, sídlí jistá velká banka. Tam Jitku objevil Ivo Plicka, kamarád a dvorní textař legendárního rebela Petra Nováka a autor jeho největších hitů, mimo jiné Povídej, Náhrobní kámen, Klaunova zpověď, Já budu chodit po špičkách… Takže pak Jitka zpívala dva roky s Petrou Černockou.
Kamarádi, ještě na to máme:
Holka nic moc?
To si o sobě myslela dlouhá léta, jejímu sebevědomí dával na frak handicap, kvůli němuž špatně chodila, nemohla se ani pořádně posadit, natož sportovat. Navíc byla přesvědčená, že bude kvůli němu i neplodná. Tenhle mindrák jednou provždy zlikvidoval hráč na varhany a skladatel Pavel Jan Vrba, s nímž ve třiceti letech otěhotněla. Vzali se, narodila se jim dcera Zuzana, manželství ale nevydrželo a po deseti letech se rozvedli. V té době, kterou sama považuje za období svého pěveckého zrání, začala zpívat s country kapelou Sepie, vystupovala v Malostranské besedě a různých klubech, začala se objevovat na festivalech a natočila první nahrávky. V jejím hudebním životě se začal prosazovat i jazz, spolupracovala s Jazz Fidlers a Pražským dixielandem, se skupinou Hot tety a dalšími. Učit ale nepřestala.
Hrajte nám hot
(s Evou Olmerovou):
Sehraná dvojka
V roce 1984 začala spolupracovat se známým muzikantem a skladatelem Stanislavem Chmelíkem, který si usmyslel, že by měla zpívat na novém albu s jazzovou legendou a mimořádnou šansoniérkou Evou Olmerovou. Díky tomu se zrodilo dlouhohrající album Dvojčata, Vrať se k nám stejnou řekou, Jitčino sólové jazzové album When It´s Sleepy Time a taky první country nahrávky. „Nejen pro mě je to první dáma swingu, trampské a country písničky,“ prohlásil o ní kdysi Chmelík s tím, že je pro něj ctí nejen pro ni komponovat, ale také ji doprovázet s kapelou Akáty a Hot jazz Praha. Ani Standa se nikdy nenaučil jen tak si hodit na stůl a lenošit, přestože v roce 1993 prodělal transplantaci srdce, a tak Jitku doprovázel coby kapela Akáty, kterou tvořila ona a Standova muzikantská one man show. A činil tak do poslední chvíle. Věrný kamarád a skvělý multiinstrumentalista zemřel náhle 13. února 2016.
Dvojčata
(s Evou Olmerovou):
Zpívala jen to, co chtěla
Celá léta brala muziku jako vedlejšák, mezi kolegy kantory si sice připadala jiná, konflikty s nimi ale nikdy neměla. A o profesionální kariéru zpěvačky nikdy nestála. „Ne. Prostě ne. Já jsem nikdy – a není to póza – nestála o bytí v showbyzynysu. Chtěla jsem zpívat, jak chci a s kým chci. A především to, co chci. A když uvážím, jak probíhaly kariéry zpěvaček… vždycky musely z něčeho slevit a dostaly se do toho kolotoče. Navíc když se zpívá denně a pořád to samé, je to stejné, jako chodit do práce. A do třetice: Lidé, kteří se kolem toho motali a motají, jsou především obchodníci. Nezajímá je muzika. Takže odchod od žáků k tomuhle? V žádném případě!“ prohlásila rázně. V devadesátých letech vyšla řada jejích sólových CD, zazpívala si na mnoha výběrech,její druhý život znamenal koncerty, festivaly, kluby, potlachy…
Čekej tiše
(vzpomínka na Evu Olmerovou):
S láskou a zálibami
Přelom tisíciletí znamenal i pro Jitku řadu změn. Oficiálně odešla do důchodu, narodila se její vnučka Viktorka, začala si naplno užívat klidného života s muzikou, rodinou, přáteli a svými zálibami. Dál pravidelně vystupovala a nahrávala. Kvůli postižené kyčli bojovala s nepřetržitými problémy po celý život, teprve rok před oslavou sedmdesátin si poprvé mohla pohodlně sednout. Konečně totiž dostala nový kyčelní kloub a současně se dočkala i endoprotézy kolene. Vystupuje s Hot Jazz Praha, se spirituálovým a gospelovým programem Erastus, s klávesistou Radimem Linhartem, kapelou LTW Acoustic Band, která vznikla jako její stálá doprovodná formace, sólově s kytarou nebo s doprovodem kytaristy a zpěváka Honzy Frühwirta, člena trampské a folkové stálice Pacifik. A diář má stále zaplněný.
Vložil: Adina Janovská