Syn volyňských Čechů přišel do Prahy studovat medicínu. Pak se stal nejslavnějším Kecalem. Tajnosti slavných
04.03.2020
Foto: repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda
Popisek: Nejslavnější Kecal Eduard Haken v roce 1955 v inscenaci opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta
AUDIO/VIDEO Půl století byl sólistou opery Národního divadla a jeho výrazný vzhled a mimořádný hlas byly tak specifické, že pro jeho nástupce bylo velmi obtížné ho nahradit. Letos 22. března si připomeneme již 110. výročí jeho narození.
Jeho umění tleskalo publikum řady světových divadelních scén, ty nejvýznamnější nabídky si ale musel nechat ujít, protože nedostal od československých úřadů povolení. Před kamerou se majitel melancholického basu s lehce kovovým nádechem objevoval jen sporadicky, takže si ho naplno užívali především milovníci pražské Zlaté kapličky. Umění velkého mistra, kterému stačilo jen nepatrně otvírat ústa, a dokázal přezpívat bez mikrofonu celý obrovský sál. Měl nejen neuvěřitelně velký hlasový fond, ale také s ním uměl skvěle úsporně zacházet. Na jevišti Národního divadla zazářil nezapomenutelný Eduard Haken v téměř dvou stovkách inscenací klasického repertoáru, své působení ale zdaleka neomezoval pouze na divadlo.
Prodaná nevěsta
(Kecal – Eduard Haken, Jeník – Beno Blachut):
Medikem na přání rodičů
Narodil se 22. března 1910 jako syn volyňských Čechů v ukrajinské Šklyni, která ovšem tehdy patřila Polsku. Již během studia na gymnáziu v Lucku zpíval ve sboru, vystupoval jako sólista na školních večírcích a především sklízel první úspěchy jako herec i zpěvák v ochotnických divadelních představeních. To v něm vzbudilo zájem o studium herectví, přesto po maturitě v roce 1928 poslechl rodiče a podle vzoru staršího bratra Jaroslava odcestoval o rok později do Prahy. Začal studovat na Karlově univerzitě medicínu, současně ale také chodil v letech 1930 až 1937 do soukromých hodin zpěvu u ukrajinského tenoristy a pedagoga Dmytra Levytského a vystupoval se Skupinou interpretů sborové tvorby. A aby si vylepšil chudičký rozpočet, příležitostně si přivydělával jako zpěvák hudebních vložek při filmových představeních.
Celý svět nedá ti nedá
(Antonín Dvořák – Rusalka):
Zaúřadovala smrt
Možná by se stal uznávaným lékařem, jemuž by na milovaný zpěv zbývalo stále méně času, nebýt smrti bratra Jaroslava, který ho finančně podporoval. Eduard kvůli tomu musel v roce 1932 studium medicíny přerušit a přijal místo asistenta v ordinaci doktora Poláka. V prosinci 1935 se zúčastnil konkurzu na člena sboru Národního divadla v Praze. „O tomto konkurzu se zachoval zajímavý dokument, kdy Václav Talich, který slyšel všechny adepty, jako o jediném Eduardu Hakenovi prohlásil, že si zasluhuje dalšího pěveckého školení, a také že by ho měli přijmout jako sustentanta,“ prozradil České televizi o začátcích jeho kariéry operní znalec Jan Králík. Eduard byl opravdu přijat, a dostal tak příležitost pěvecky se zdokonalovat v letech 1936 až 1938 v přípravce Národního divadla pod vedením hlasového poradce Bedřicha Plaške.
Lazebník sevillský
(árie dona Basilia z 1. dějství opery):
Tleskala i kritika
Po celou dobu studia si vydělával na živobytí u doktora Poláka, odešel od něj až v roce 1938, když mu bylo nabídnuto první stálé angažmá v opeře Českého divadla v Olomouci. Rychle se vypracoval v klíčového člena souboru, oceňovaného publikem i kritikou, a během tří sezon vytvořil na jeho jevišti 24 rolí. V roce 1941 se dvakrát představil jako host v Národním divadle, nejprve 23. února jako Kecal v Prodané nevěstě, a pak jako Mumlal v opeře Dvě vdovy. A v obou představeních tak zazářil, že byl přijat od 1. září do operního souboru jako sólista. Uvedl se 22. listopadu menší rolí Petra Amienského v Talichově a Pujmanově nastudování Dvořákovy Armidy a díky svým kvalitám začal být brzy obsazován i do klíčových rolí, přestože byl v té době basový obor dobře obsazen.
Já svárů největší jsem chloubou
(Adolphe Charles Adam – Hugenoti):
První basista
Hakenův význam pro operní soubor ještě vzrostl, poté co byl k 30. červnu 1942 během nacistického řádění po atentátu na říšského protektora Heydricha předčasně penzionován kvůli neárijskému původu své manželky Josef Celerin. Po něm Eduard převzal některé role, další mu pak přibývaly do repertoáru i díky tomu, že o dvacet let starší kolega Vilém Zítek některé odmítl, například Pana Radu v Paličatém ševci Jana Evangelisty Zelinky. A jeho význam v souboru raketově narostl, poté co Zítka postihla v roce 1946 mozková mrtvice. Mimořádně rychle se tak stal prvním basistou opery Národního divadla a během své kariéry vytvořil velké množství postav v operách různého stylu, žánru i provenience.
Aj, to bude švanda
(Vilém Blodek – V studni):
Kecal par excellence
Vysoká, štíhlá, až asketicky působící postava a úzký, ostře řezaný obličej ho společně s melancholicky znějícím hlasem předurčily k ztvárňování vážných rolí především starých úctyhodných mužů, jimž dodával impozantní, majestátní vzhled. Ve svém herectví se zaměřoval spíš k vyjádření emocí, než k psychologickému prožitku a prokreslení, jeho projev byl charakteristický úspornými gesty a mimikou. Do té doby naprosto netradičně a mistrně ztvárňoval komické postavy, jejich vyznění dosahoval rozporem mezi důstojným vzhledem a groteskním dějem, přičemž dokázal bravurně využít svůj přirozený smysl pro situační komiku a suchý humor. K jeho nejslavnějším a nejbravurnějším výkonům patřil mimo jiné právě Kecal v Prodané nevěstě. Měla jsem kdysi v Národním divadle tu čest si tento zážitek vychutnat a následovník, který by se mu vyrovnal, se nejspíš ještě nenarodil. Jeho Kecal je zachycen i v televizním záznamu inscenace Národního divadla z roku 1962.
Nekamenujte proroky
(Bedřich Smetana/Vítězslav Hálek – Večerní písně):
Mistr pěvec v televizní komedii
Svoji uměleckou činnost neomezil jenom na divadelní jeviště, velmi často vystupoval i v různých písňových představeních a proslavil se skvělou produkcí kantátových děl a oratorií. Operní repertoár také velmi často nahrával na hudební nosiče, podílel se i na nahrávkách vokálně symfonických děl a v závěrečném období kariéry natočil dokonce hned třikrát Biblické písně Antonína Dvořáka a s Pěveckým sborem jihočeských učitelek Otvírání studánek Bohuslava Martinů a Miserere Mei, které skladatel Zdeněk Lukáš složil přímo pro něj. Pravidelně také spolupracoval s rozhlasem a účinkoval i v několika televizních inscenacích klasického operního repertoáru, od vodníka v Dvořákově Rusalce v roce 1960 až po Přibka v Psohlavcích z roku 1985, opeře Karla Kovařovice podle stejnojmenné románové předlohy Aloise Jiráska. Dvakrát se objevil i v čistě televizním projektu. V seriálu F. L. Věk hrál a zpíval v roce 1970 ve čtvrté epizodě part Komtura v Mozartově opeře Don Giovanni a v roce 1979 ztvárnil postavu mnicha v historické komedii režiséra Karla Steklého Pan Vok odchází.
Miserere mei:
To nejlepší mu zakázali
Úspěchy sklízel i v zahraničí, i když ty nejlákavější příležitosti mu zatrhla státní moc. Poprvé už v roce 1945, kdy nemohl přijmout nabídku hostování ve slavné londýnské Covent Garden. V roce 1958 ho pro změnu Národní divadlo odmítlo uvolnit pro jednoroční angažmá ve Vídeňské státní opeře. Oficiálního zahraničního hostování operního souboru se ale účastnil pravidelně, takže několikrát vystoupil v Moskvě, v roce 1956 v Berlíně, o dva roky později v Bruselu. Samostatně vystoupit mu bylo povoleno v roce 1947 v Bělehradě, v roce 1951 v Budapešti a v roce 1961 v Reykjaviku. V roce 1957 absolvoval tříměsíční studijní pobyt v Itálii u Andrey Granforteho, v letech 1958 a 1960 vystoupil se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK v Itálii a v letech 1961 a 1962 ve Vídni.
Don Giovanni v televiznm seriálu F. L. Věk:
Na svatbu si museli počkat
Celoživotní lásku, o rok mladší romantickou křehkou krásku Marii Glázrovou, prý poprvé potkal na schodech Národního divadla. Právě si něco broukal, ona stála a četla si vzkazy na nástěnce. A jak procházel kolem, jen tak mimochodem prohodila: Vás bych si tak vzala! Byla z toho láska jako trám, se svatbou to ale nebylo tak jednoduché. Jednou z tradic, kterou Eduardova rodina ctila, byl totiž zvyk neženit se bez souhlasu rodičů. Za okupace ale nemohl odjet se svou vyvolenou k rodičům na území, obsazené Sovětským svazem. A tak museli počkat. Vzali se až v roce 1947 a jedinou dceru Marii porodila Eduardova láska o rok později, tedy až v sedmatřiceti letech. „Tak jak oni žili po celý život, jeden pro druhého, skutečně znamenali ty dva stromy, které rostly vedle sebe, ovlivňovali se, ale tak nenásilně, že si navzájem pomáhali, ale nijak si nezasahovali do svého svobodného bytí. Přitom si myslím, že to bylo až pohádkové soužití, ale ona to byla skutečnost,“ zavzpomínala v dokumentu České televize Potomci slavných Marie Ulrichová-Hakenová, někdejší televizní dramaturgyně v televizi, scenáristka a publicistka, kterou dobře znají obyvatelé Prahy 5 jako svoji zastupitelku.
Kde domov můj
(v roce 1991 v kostele sv. Jakuba staršího na Zbraslavi):
Zpíval do poslední chvíle
K 1. srpnu 1991 oficiálně ukončil působení v Národním divadle, tím ale jeho umělecká činnost neskončila. Téměř až do smrti pravidelně vystupoval v písňových recitálech a ještě v roce 1995 zpíval v Pitínského inscenaci hry Stanislava Mráze Silná v zoologii v Divadle Na zábradlí. Během kariéry posbíral i řadu ocenění. V roce 1953 mu byla udělena Státní cena, o pět let později mu byl propůjčen titul zasloužilého umělce, v roce 1964 se stal národním umělcem a v roce 1975 byl jmenován zasloužilým členem Národního divadla. Jedinečný operní pěvec Eduard Haken odešel navždy 12. ledna 1996 v pětaosmdesáti letech a vzápětí mu byla posmrtně udělena cena Thálie za celoživotní mistrovství. Se svou životní láskou Marií, která ho přežila o čtyři roky, odpočívá na pražském Vyšehradském hřbitově.
Vložil: Adina Janovská