Lovnou zvěří na staré parohy. A atmosféra strachu v úřadu nového ombudsmana. Fejeton(ky) Jiřího Macků
komentář
23.02.2020
Foto: Zoo Praha / Facebook
Popisek: Přirozeným lovcem bývával muž. Dnes štvanice pořádají ženy (a muži se skrývají)
Svět se mění a sice tak, že úplně ve všem a úplně překotně. Hodně dříve (pro upřesnění již v minulém tisíciletí) jsme, jak šly roky, postupně proháněli nejprve spolužačky, poté mladé slečny, mladé paní, no prostě na co jsme si v tom kterém věku troufli. A leckdy docela marně, žádný zájem o nějakou zpětnou vazbu.
Potom přišlo období opačné, to už v tomhle tisíciletí, kdy jsme přestali reprezentantky opačného pohlaví prohánět, ještě tak se za nimi dokázali s heknutím otočit, až nakonec… konec. Zasloužený odpočinek celému organismu a vzpomínky. Koho by napadlo, že ve věku každoročně narůstajícího důchodu se z člověka stane doslova přes noc málem lovná zvěř. Vytoužený adept na milence, ne-li přímo na novomanžela.
Přesvědčila mě o tom mailová pošta, už tak zapráskaná nejrůznějšími nabídkami nejrůznějších internetových obchodů. Vnucováním zboží, které je právě pro mě výhodně sníženo minimálně o 54 %, a teď navíc nabídkami na seznámení; ty ovšem už bez příslibu cenového zvýhodnění. Ani jsem netušil, kde všude se setkávám se svými nápadnicemi, kde které a při jaké příležitosti motám hlavu a dávám jí naději.
Tak třeba jistá Alessandra mi napsala (pro upřesnění: dámy oslovují zásadně mailovou adresou): „Pokaždé co tě vidím v práci, jsem nadržená. Přemýšlím o tobě již několik týdnů. Chtěla bych, aby to mezi námi bylo nenápadné a bez jakéhokoliv dramatu. Tady jsou mé fotky, abys věděl, o kterou kolegyni se jedná.“ Bohužel neprozradila, v jaké práci, už dvacet let do žádné nechodím, což jsem jí sdělil na její adresu message hat.gwenmast.com. (Já vím, že cizí adresy se nemají sdělovat, ale třeba, když ne já, se chytí někdo jiný.)
Zlata si mě zase získala kuráží: „Mackujim, budu tvou navždy.“ Natěšený jsem odpověděl na adresu následující: „Na tvoji nabídku jsem čekal, půjdeme životem spolu. Jenom bych si od tebe potřeboval do začátku půjčit tak deset klacků.“ Na odpověď zatím čekám.
Renata má jiný problém, musí zřejmě v zaměstnání spotřebovat hodně papírových ručníků: „Přemýšlím o tobě již několik měsíců. Pokaždé, co si tě všimnu v práci, zvlhnu. Chtěla bych, aby to mezi námi bylo diskrétní a bez jakéhokoliv dramatu. Tady jsou mé fotky, abys věděl, o kterou kolegyni se jedná.“ Snímky lascívní, detailní, ale já nezvlhl, jak jsem ji také informoval na .
Radoslava mě naopak svou výčitkou roztrpčila: „Mackujim, opravdu jsem chtěla, abys na sebe vzal trochu zodpovědnosti. Chápu, že se ti líbím, ale bojíš se převzít iniciativu. Nestoudná holka jako já se nebojí být agresivní, takže se podívej na tyto fotky,“ přišlo doporučení z messageating.leucania.com. Ten přátelsky nabízený klín ovšem jako bych už někdy viděl… Možná dvakrát…
Na závěr Magdalene a Kamile, snad jednovaječná dvojčata, protože jak jinak si vysvětlit, že obě poslaly identický text: „Chápu, že žena nikdy nedělá první krok, ale již dlouhou dobu jsem do tebe zamilovaná a věřím, že víš, kdo jsem. Rozhodně se ale podívej na mé nejnovější snímky.“ Byly pěkné, pochválil jsem je a obě ujistil, že nevím, na adresy i .
Milé dámy chápu vaše pocity, ale snad si už ve svém věku a s pěkně otlučenými parohy zasloužím trochu klidu. Snad se vám ozve někdo jiný…
Atmosféra strachu v úřadu nového ombudsmana
Panuje zde od první chvíle změny vedení, jak nás s tím seznámil jeden z tamních perspektivních pracovníků, jenž si ovšem nepřál prozradit své jméno ani plat. Podle něj nástupem nového veřejného ochránce práv se bývalá pohoda z brněnského úřadu zcela vytratila. Neustále prý brousí po chodbách a vyhledává konfrontaci se zaměstnanci, kteří se mu údajně bojí přijít na oči a komunikovat s ním tzv. face to face, protože se obávají následného fyzického postihu. Náš informátor tíživou atmosféru v úřadu shrnul lapidárně: „Chodí Křeček okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho Křeček bouchne.“ Přála si snad právě toto naše veřejnost?
Vložil: Jiří Macků