Pražský primátor dráždí ruskou kobru bosou nohou a Babička se možná dočká inovace. Fejeton(ky) Jiřího Macků

Foto: Radek Škapa

Popisek: Název, který může přežít všechny režimy. A je to na houby

Znám to z vlastního venčení: když se před mým miláčkem ze smíšené krve jezevčí a kokršpanělí náhle zjeví rovněž venčené velké neznámé psisko, hned se naježí, zavrčí a ňafá, prostě budí hrůzu. Mají ti malí totiž odvážné srdéčko.

Rovněž někteří naši politici si se statečností teriéra a drzostí žáka základní školy vyskakují na ty velké až největší, ať již mají na své státní vlajce hvězdy v jakémkoli provedení. Rádi by jim jedny sochy káceli a jiné vztyčovali, haní jim prezidenty, jednostranně vypovídají smlouvy mezi partnerskými městy, do aleluja naléhají na dodržování ostatními dávno opuštěné hospodářské sankce.

Tak i hrdý nositel pražského primátorského řetězu Zdeněk Hřib - Pirát, jenž toto zlato zcela výjimečně neuloupil. Nejčerstvější z jeho portfolia nápadů je přejmenovat jeden celkem ničím významný plácek v Bubenči. Zato nápad významný, neboť v podstatě provokativní - náměstíčko Pod kaštany leží totiž hned pod okny velvyslanectví Ruské federace.

Malý výlet do středověku pražské periférie

Zmíněné končiny, jižně navazující na Stromovku, jsou těsně spjaté s historií českého království. V nejvýše položené jihozápadní části Královské obory se majestátně tyčí stavba, původně gotický lovecký hrádek ke konci 15. století přestavěný na letohrádek jako letní sídlo českých místodržících.

Později byla kolem cesty spojující ho s Pražským hradem vysázena lipová alej, jež si prožila své časy potupy během sedmileté války o dědictví rakouské. Když totiž v září 1741 vtrhli do Prahy vojáci francouzského ´krále slunce´ Ludvíka XIV., řádili zde víc než žoldáci během třicetileté války. Pobořili zeď Královské obory a zvěř, rozprchlou po okolí, bez milosti pobili. Aby se potom v chladném podzimu ohřáli, vykáceli i alej lemující silnici až k Písecké bráně, později zvanou Královská cesta. Dnešní název Pod kaštany dostala po vysazení stromořadí až ve 30. letech 19. století.

Nuže tudy kráčela historie Prahy i země české, jenž zachována by býti měla v názvech i našim potomkům. Ne tak však usuzuje primátor tohoto města, jenž si usmyslel, že dobré provokace není nikdy dost a trojúhelníkové náměstíčko Pod kaštany míní svou magistrátní hlasovací mašinérií přejmenovat po bývalém ruském vicepremiéru za vlády Jelcina a později Putinově politickém odpůrci, liberálním politikovi Borisu Němcovovi.

Trousit spory je politika na houby

A nyní ještě tak trochu pro pobavení nečekané odhalení. Jak se ukázalo, pražský primátor má právě v ulici Pod kaštany početné příbuzenstvo! Podle mykologů se totiž pod tímto druhem stromů vzácně vyskytuje jak chráněný Hřib bronzový příjemné vůně a nasládlé chuti, tak i Hřib kaštanový (pro latiny znalé a tedy i pro našeho dr.: jeden ze dvou zástupců rodu Gyroporus, dříve zahrnovaný do čeledi hub hřibovitých Boletaceae, avšak na základě výsledků fylogenetických výzkumů nyní oddělován buď do samostatné čeledi Gyroporaceae, nebo, což zní ještě zajímavěji, do čeledi Sclerodermataceae).

Každopádně když podle přání magistrátní koalice všechno dobře dopadne, budeme chodit na houby i na Náměstí Borise Němcova, což budou z okna velvyslanectví závistivě dalekohledy sledovat tam působící početní Putinovi zpravodajci. Jen aby se Pražané, alergičtí na některá jména, jednou nenaštvali, nevyrazili do tamních přejmenovaných končin a tam vztekle nenakopli každého hřiba, kterého uvidí.

Takže závěrem, pane primátore a sebevědomý politiku, ještě jedna dobře míněná rada. Každý hřib patří mezi houby, které se rozmnožují výtrusy neboli sporami. A trousit spory neboli různice je politika na houby.

Takhle viděl Boženu Němcovou v padesátých letech sochař Karel Pokorný, Slovanský ostrov, Praha

Naše paní Božena Němcová jubilující

Dožila se nám krásného 200. výročí narození… Vzpomínají všichni, kteří si ještě cosi vybavují ze školy - jedni velkou spisovatelku, jiní prostopášnou mladou paní, svobodomyslnou průkopnici feminismu či českou vlastenku, jež přesto svůj život spojila s Němcem. Vzpomněl jsem si i já, inspirován dramatickými příběhy babičky a dalších hrdinů z krásné přírody údolí divoké Úpy, a napadlo mě již notně omšelé téma trochu aktualizovat.

„Tak nám minulost dohnala Babišku,“ zastavil se pan Prošek na zámku cestou z jednání Úřadu pro potírání dezinformací. „Má utrum. V seznamech je zaneseno, že jeho prapředek aktivně spolupracoval s páterem Koniášem.“

„Ach božínku, a já ho právě chtěla jmenovat vrchním podkoním,“ jenom zklamaně vzdychla zemanova manželka kněžna Zaháňská, marně zahánějíc zklamání.

„Kdepak podkoní,“ zašklebil se potěšeně většinou dobře informovaný informátor. Chovanec královského ústavu pro perspektivní budovatele feudalismu, známý v celém údolí pod krycím jménem Mlynář, prostě nezapřel svoji přejícnou povahu. „Ten teďka v teplákách bude rád, když ho nechají aspoň někde přikulovat,“ uzavřel, vlepil povolné rakouské kněžně francouzáka a vydal se do mlýna přes stráň, na níž voněla mateřídouška a pytlákovo hovno.

Vložil: Jiří Macků