Zmatkař, popleta, uťápnutý chudinka… Svými nápady dostával do kolen i Voskovce s Werichem. Tajnosti slavných
12.02.2020
Foto: repro/youtube.com
Popisek: Václav Trégl jako osobní sluha císaře Rudolfa II. v komedii Císařův pekař – Pekařův císař
Neustále těkající očka pod pozvednutým obočím, vysoký hlas a bláznivé nesmysly z něj učinily vyhledávaného sparing partnera populárních komiků. Skvělý improvizátor a mistr popletené legrace se stal vzorem i pro mnohem mladší následovníky.
Možná patříte k vyznavačům tohoto druhu humoru, nebo naopak vůbec ne. Přesto vám tenhle chlapík přijde vtipný. Svými kousky vyvolá váš úsměv, určitě se mu ale nebudete smát. Zmateným zadrháváním, přebrepty a naprosto neadekvátními reakcemi bodoval Václav Trégl nejen u publika, ale také spolehlivě odbourával kolegy na jevišti. Byl totiž v tomto směru mistrem improvizace, takže do polední vteřiny nikdy netušili, co si pro ně zase uchystá. Celý život strávil putováním po divadlech, současně ale patřil i k nejzaměstnanějším představitelům vedlejších rolí, od počátku zvukového filmu až po televizní inscenace. Sotva by někdo uvěřil, že byl v soukromí klidný, tichý a nemluvný.
Soused a docent Ducánek (Vlasta Burian) v komedii z roku 1941 Provdám svou ženu
(foto – repro/archiv TV Barrandov)
Otec na vzdělání trval
Narodil se 10. prosince 1902 v Bělé pod Bezdězem do rodiny zednického mistra, a když se měl rozhodnout, jak naloží se svou budoucností, znamenalo to pro něj úkol mimořádně obtížný. Rodiče si přáli, aby se stal lesníkem. On sám ale spíš uvažoval o chemii, současně ale už od dětství pokukoval po divadlu a v patnácti letech se stal členem studentského divadelního kroužku, z nějž brzy přešel do ochotnického souboru. Studovat sice načal na reálném gymnáziu v Mladé Boleslavi, divadlo mu ale nedalo spát. A otec moudře rozhodl, že se tedy může stát hercem. Ovšem pod podmínkou, že řádně vystuduje. A tak Václav přestoupil v roce 1920 do dramatického oddělení Marie Laudové-Hořicové na pražskou Státní konzervatoř.
Jedinečný styl
Už během studia působil v různých ochotnických souborech a na avantgardních scénách, například v holešovickém Divadle legie mladých, na žižkovské Malé scéně, v Malostranském divadle či v Divadle Na Slupi. „Už v počátcích umělecké kariéry si vypracoval v podstatě neměnný, ale jedinečný a nenapodobitelný herecký styl, jímž se zaskvěl v nesčetných podobách staříků napůl šibalských, napůl přihlouplých, stařecky popletených, vrnivých a neodbytně upovídaných, u nichž nikdy není jisté, zda jde o mazanost nebo nedovtipnost, či naopak v postavách nevzrušivých, působících téměř nehybnou komikou, pomalostí mluvy, jednoduchostí mimiky, mnohdy zaměřených k netečnosti tiché dětinskosti či senility,“ charakterizoval jeho herectví filmový encyklopedista, publicista a fotograf Miloš Fikejz.
Se Stellou Zázvorkovou a Janem Werichem v komedii A. P. Čechova Medvěd – Divadlo estrády a satiry 1954
(foto – repro/vis.idu.cz)
Partner V+W
Po absolutoriu v roce 1924 strávil jednu sezónu v pardubické Východočeské společnosti, další čtyři v divadelní společnosti Černého a Veverky a přes několik dalších divadelních scén doputoval v roce 1931 až do pražského Osvobozeného divadla. Po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha našel uplatnění v jejich hrách Osel a stín, Balada z hadrů, Golem či Slaměný klobouk. „Byl pro nás vynikající partner se schopností improvizace a s fantazií, která dostřelila daleko dál než Apollo XI a vracela se do tohoto světa s větší bezpečností,“ napsal o něm po letech Jan Werich. Není tudíž překvapivé, že si svůj filmový debut odbyl v roce 1931 právě s kolegy z Osvobozeného divadla jako člen bandy v hudební komedii Pudr a benzin. A o tři roky později nemohl chybět ani v dalším filmu populární dvojice V+W Hej rup a s Janem Werichem si zahrál holiče Ludvíka Ešpandra v komedii U nás v Kocourkově.
Válka u Buriana
Tehdejší filmoví tvůrci rychle pochopili, jaký materiál mají před sebou, takže se Václavovi začaly nabídky doslova hrnout a již o tři roky později dosáhl svého rekordu, když si během jediného roku zahrál v patnácti filmech. V roce 1935 se stal členem souboru Divadla Vlasty Buriana a populární komik měl i při filmování rád kolem sebe osvědčené kolegy z divadla, takže Václav nechyběl ve většině jeho filmů třicátých a čtyřicátých let. V roce 1942 přešel do pražského Intimního divadla, které právě založil Jaromír Dohnal s přispěním návštěvnické obce Lidové divadlo a jež sídlilo v malostranské Umělecké besedě. Spolupráci s filmem sice během okupace výrazně omezil, v roce 1940 ale dostal jednu ze svých největších rolí v romantickém dramatu Peřeje. Za připomenutí z tohoto období stojí například jeho lesník Patočka v komedii Když Burian prášil či nádražní skladník Vendelín Pivoda v Přednostovi stanice.
Divadelní sluha Kváča v operetní parodii Zdeňka Podskalského Fantom operety
(foto – repro/archiv ČT)
Svérázný popleta
Po osvobození strávil jednu sezónu v Divadle kolektivní tvorby, aby se vzápětí vrátil k Voskovci a Werichovi. Poté co Jiří Voskovec v roce 1948 emigroval, stal se Václav členem souboru Hudebního divadla Karlín, na jehož prknech strávil sedm let. Jeho poslední domovskou scénou se stalo v roce 1955 Divadlo ABC, které bylo v roce 1962 jako samostatná scéna zrušeno. Celý soubor převzala Městská divadla pražská a Václav v něm setrval až do oficiálního odchodu do penze v roce 1965. Z filmového plátna se po roce 1948 téměř vytratil, výraznější příležitost dostal jen jako osobní sluha císaře Rudolfa II. v historické komedii Císařův pekař - Pekařův císař. V dalším desetiletí mu znovu začalo svítat na lepší časy a od poloviny šedesátých let jeho umění stále častěji využívala i Československá televize. Během kariéry ztvárnil před kamerami téměř dvě stovky různých zmatkařů a popletů, sluhů, holičů, hostinských, staříků či chudáků. Tím poledním se stal v roce 1978 zákazník v baru v televizní komedii režiséra Jiřího Adamce Šaty po tetě.
Šťastný důchodce
Své soukromí odjakživa střežil jako oko v hlavě, takže se o něm téměř nic neví. Byl ženatý, a jakmile mu zbyla jen troška času, vyrážel s manželkou Aničkou vlakem z nádraží v pražském Braníku na chatu do Luk pod Medníkem. Miloval prý procházky přírodou a v důchodu se stal přímo vášnivým zahrádkářem. Říkával, že se mu po divadle ani trochu nestýská, úplně mu stačilo občasné účinkování před kamerou. V roce 1962 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a svou popletenou komikou inspiroval mnohem mladší následovníky, například Luďka Sobotu. Václav Trégl zemřel 11. února 1979 v Praze. U příležitosti stého výročí jeho narození mu město Bělá pod Bezdězem slavnostně odhalilo pamětní desku na jeho rodném domě a v roce 2011 o něm vyšla knížka Ondřeje Suchého Takový byl Václav Trégl.
Vložil: Adina Janovská