Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Týden v kultuře

Týden v kultuře

Nejen knížky, i ´živá´ kultura nás zajímá. Aneb Pavel Přeučil každé pondělí

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

S poutníkem za Bílou paní

S poutníkem za Bílou paní

Strašidla pro víkendy i všední den. Kde? No přeci na hradech a zámcích

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč jsme tak nadšeně cinkali na náměstí, proč to nakonec takhle dopadlo a jak se sparťanským hokejistům začaly zajídat kroupy. Fejeton Jiřího Macků

komentář 09.02.2020
Proč jsme tak nadšeně cinkali na náměstí, proč to nakonec takhle dopadlo a jak se sparťanským hokejistům začaly zajídat kroupy. Fejeton Jiřího Macků

Autor: Hans Štembera

Popisek: Sáhněme si do svědomí, kdy jsme si to 'sametové nadšení' tak podělali?

Už mě to do středu metropole moc netáhne, to není ta Praha, jakou jsem znal a miloval. Zvláště když nesháním nějaké motivační kuřivo či služby povětrných ženštin, čehož je mi v tomto srdci Evropy prostřednictvím houfu neexistujících imigrantů – a za přihlížení v povzdáli postávajících strážníků - vnucováno měrou a drzostí více než malou. Ještě tak dvakrát týdně vyrazím ´do vsi´, což v našem případě znamená do Kobylis. Sednu si ve stínu Ďáblického háje na geniálně vymyšlenou autobusovou linku 102 (jež spojuje starobního občana s jedním Gerocentrem a třemi poliklinikami najednou) a za pouhých šest minut už jsem v dosahu metropole. Protože tam, kde mám svou stanici metra, už - málo platné - velkoměsto dosahuje.

Sotva však vystoupím u zelené budovy, hned se automaticky naprdnu: pokaždé si vybavím řadu až trapných schůzek, které jsem musel na Katastrálním úřadu absolvovat, na liknavé, sotva ochotné úředníky, kteří si člověka přehazovali jako hadr a posílali z kanceláře do kanceláře. Ale teď už dál, ještě pár schodů do podchodu – a v chvíli už jsem rázem totálně nasranej, nasranej, nasranej: na chladné podlaze sedí starší zarostlý muž s unavenou prosbou v očích a s pohárkem od piva v ruce.

Co je to za stát, který se neumí o všechny své občany postarat?

Krucifix, vztekám se v duchu. Proč se chlubí, že má milionářů víc, než měl kdy ÚV KSČ členů? Že má bohatou nabídku ba i miliardářů, kterým je ale stejně osud podobných nešťastníků zcela u… No, vulgarit už stačilo, nejsem prezident.

Ale třeba to nejsou nešťastníci, váhám, třeba to jenom tak markýrují, jak ten invalida, jenž měl ´neexistující´ nohy spuštěné do kanálu. Třeba jsou to obyčejní podvodníci, nemakačenkové, nebo jenom kýmsi nastrčení žebratelé, takoví bílí koníci. Kde jsou však nesmiřitelní pracovníci ministerstva vnitra, kteří to sem mají ze svého paláce pouhých pět minut chůze? Jistě by záhy odhalili, kdo tyto nešťastníky pase, po šichtě zinkasuje a poté kamsi na ubytovnu odveze. Anebo není to tip alespoň pro tzv. investigativní novináře? Zatím je podobná malicherná problematika obchází, nevzrušuje. Zkusím je vyprovokovat: „Haló, to je redaktorka Slonková? Tady je jeden nejmenovaný občan. Mám pro vás tip: v podchodu metra Kobylisy hrou na čtyřstrunnou pikolu žebrá jeden propuštěný pracovník Agrofertu. Zajímá vás to?“ Myslím, že by se přetrhla.

Vracím se autobusem do stanice Ládví a spěchám podchodem na druhou stranu. Je tu i dnes, prošedivělá drobná paní a vedle ní neúnavně panáčkující cosi bílé ušmudlané, malého pudla připomínající. Jako obvykle jí minu, nepřihodím ani pětikorunu, ale hned se k oběma zase vracím se sekanou a dvěma houskami z vedlejšího uzenářství.

Výprava do vsi končí. Měl bych být na svůj skutek milosrdenství hrdej, přesto se domů vracím stále nasranej, nasranej, nasranej. Kvůli čemu jsme se tenkrát na Václaváku tak mohli ucinkat? Bylo nám snad – pochopitelně v globálu – zase tak špatně?

Od hokeje současnosti oklikou k humoru V+W

Pražská Sparta bývala i v hokeji vždy jistotou domácích kolektivních sportů a pretendentem na nejvyšší pocty. Jenže to bylo, momentálně se klub může po prvních příčkách ušilhat.

Viník se, jako obvykle, našel, neboť snazší než celý kádr je vyměnit trenéra. Uwe Krupp se sbalil, jelikož - oblíbená alibistická výmluva - hráči s ním nenašli společný jazyk. Bodejť s Němcem. Bývalým profesionálem, prvním německým hráčem, který se výrazněji prosadil v NHL a získal i jeden Stanley Cup. Za Německo hrál na třech mistrovstvích světa a jako trenér přivedl národní tým poprvé do elitní kategorie. Taková kariéra, jenže na pražském ledě nestačila.

Server iDnes.cz vyprovodil bezesporu nadobyčej placeného odborníka vtipným titulkem ´Německý kouč skončil. Hej (K)rupp!´ vypůjčeným z názvu jednoho filmu Voskovce a Wericha. A mě hned vytanulo pokračování z díla jiného, Svět patří nám! Vzpomínáte na scénu ze skladiště, v němž si oba hrdinové pohazují německým granátem s vizitkou Krupp Essen, který původně vydávali za konzervu a text si přeložili jako výzvu ´jezte kroupy´? Létal pak mezi nimi bublající („To bude asi šoulet…“), až to bouchlo. Asi jako ve sparťanském sekretariátu, v němž si odpovědnost za bezesporu předražené trenérovo angažmá přehazovali jeden na druhého funkcionáři.

 

macku

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace