Takový klaďas, až to hraničilo se slabomyslností. Ani kovaný soudruh ale nebyl černobílý. Tajnosti slavných

Foto: repro/youtube.com

Popisek: Zdeněk Buchvaldek

VIDEO Přezdívalo se mu Švorcová v kalhotách a do historie televize se zapsal především jako ‘muž na radnici‘. Normalizační seriál, poplatný režimu, se nakonec stal pro svého hlavního představitele stejným prokletím jako pro Jiřinu Švorcovou Žena za pultem.

Stal se symbolem minulého režimu a prototypem kladného socialistického hrdiny, k čemuž ho předurčila od počátku kariéry vizáž slušného hocha. V době, kdy se angažované seriálové veledílo Muž na radnici natáčelo, nadělil scenárista Jaroslav Dietl s režisérem Evženem Sokolovským jeho předsedovi MNV Františku Bavorovi takovou nálož kladných vlastností a dobrotivosti, až to místy hraničilo téměř se slabomyslností. Zdeněk Buchvaldek byl ale o správnosti počínání svého hrdiny bytostně přesvědčen. Byl totiž přesvědčený komunista a funkcionář, později ověnčený řadou vyznamenání. Přesto ho jako člověka hodnotí většina kolegů vesměs kladně.

Muž na radnici
(s Jiřinou Bohdalovou v seriálu – 1976):

Nadšený a spolehlivý

Koneckonců to nebylo poprvé, kladné uvědomělé hrdiny hrál už od absolutoria na pražské DAMU. A nemusel se o ně ani prát, vizáž slušného chlapce ho k nim přímo předurčovala. Narodil se 15. ledna 1928 v Praze, krátce po skončení druhé světové války odmaturoval na gymnáziu v Křemencově ulici, a poté vystudoval herectví pod vedením profesorů Karla Högera, Vlasty Fabianové a Ladislava Peška. Absolvoval v roce 1952 a vzápětí se poprvé objevil ve filmu, v politické agitce Zítra se bude tančit všude, natočené podle scénáře Pavla Kohouta, v níž ztvárnil postavu hlavního hrdiny, zakladatele mládežnického souboru Pavla. Do prvního angažmá nastoupil v mosteckém Divadle pracujících, nejprve jako herec, a právě tehdy si mohl poprvé a také naposledy naplno užívat krásné divadelní role, i když vesměs kladné. Hrál například v Maryše, Noci na Karlštejně nebo Snu noci svatojánské. Později začal pracovat i jako dramaturg a režisér.

Záporáky měl zakázané

Odchod na oblastní scénu ho pak na déle než dvacet let téměř vyřadila ze spolupráce s filmaři. Až v sedmdesátých letech se začal pravidelně objevovat na televizní obrazovce, charaktery jeho postav ale byly veskrze monotónní, zpravidla představoval seriózní úřadníky, kriminalisty či lékaře. Poměrně intenzivně se ale věnoval i uměleckému přednesu, vystupoval například v Lyře Pragensis a stal se oblíbenou tváří televizní Nedělní chvilky poezie. Již od mládí byl angažovaným komunistou a brzy se stal i funkcionářem a díky tomu také přešel v v roce 1976 jako kádrová rezerva na post ředitele pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, dnešního Švandova divadla na pražském Smíchově. Současně také působil jako funkcionář Svazu československo-sovětského přátelství a Svazu dramatických umělců.

V divadelní hře Jiřího Šotoly Ajax – Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého Praha 1977
(foto – repro/vis.idu.cz)

Ověnčený metály

Často pronášel angažované projevy v Československém rozhlasu a hrál v mnoha politicky zaměřených televizních inscenacích a seriálech. V roce 1973 byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1976 obdržel cenu Zlatý krokodýl, v roce 1981 Medaili Svazu československo-sovětského přátelství a o dva roky později Cenu Jaroslava Průchy. Být symbolem minulého režimu se zkrátka stalo jeho celoživotním posláním. A šuškalo se, že záporné postavy, které jsou z hereckého hlediska obvykle zajímavější, má dokonce zakázané, aby nepokazil nastavený profil kladného socialistického hrdiny.

Hodina mezi psem a vlkem

Působil také jako pedagog na DAMU, a přestože byl samá funkce, jeho někdejší kolegové ho hodnotí vesměs kladně – jako komunistu, s nímž se dalo mluvit. Od počátku osmdesátých let dokázal vytvořit v Realistickém divadle prostor, v němž pak mohly vznikat ony ‘hodiny mezi psem a vlkem‘. Začala se totiž výrazně měnit dramaturgie ve prospěch hledání stylu a tématu a vznikaly výborné inscenace, které současně reagovaly na politickou situaci. Buchvaldek prý své dramaturgy vždycky hájil a nikdy je nenutil do věcí, které byly pro ně nepřijatelné. Pokračoval i v personální politice Karla Palouše, a tak v divadle udržel například ‘hříšnici‘ Jiřinu Štěpničkovou či režiséra Ivana Glance, který byl vyhozen z místa ředitele libereckého divadla.

Nedělní chvilka poezie
(Jiří Taufer: Yes and No):

Když nepomohl, neškodil

Z titulu svých funkcí pomáhal i jinde. Například významně přispěl k tomu, že se syn zavrženého diplomata Martin Stropnický, někdejší ministr kultury přechodné vlády Josefa Tošovského, obrany za premiérování Bohuslava Sobotky či zahraničí v první vládě Andreje Babiše, vůbec mohl stát hercem. „Na DAMU jsem se dostal napodruhé tak, že se za mne zaručil jistý Zdeněk Buchvaldek. Točil tenkrát Muže na radnici a po mé první kádrové kolizi na přijímačkách mi doporučil nastoupit jako elév do Mostu, abych se kádrově zocelil a získal doporučení zaměstnavatele. Za rok mě na DAMU opravdu vzali,“ prozradil Martin Stropnický v jednom rozhovoru pro Divadelní noviny.

Zradilo ho srdce?

Ani ‘kovaný‘ soudruh Zdeněk Buchvaldek tudíž nebyl černobílý, tak jako není celý svět. Společenské změny se ale na rozdíl od Jiřiny Švorcové nedočkal. Zemřel 3. srpna 1987 v pouhých devětapadesáti letech, jen pár týdnů poté, co dotočil svého primáře Jiřičku v seriálu Rodáci. O příčině jeho smrti není nic známo, proslýchá se však, že byla jeho rodina zatížena vážnou srdeční chorobou. Jeho syn Pavel zemřel v roce 1998 v pouhých třiačtyřiceti letech přímo v divadelní šatně.

Vložil: Adina Janovská