Šplhoun, křivák, podrazák… Démon s pronikavým pohledem se mistrně pohyboval v zákoutích lidské duše. Tajnosti slavných
31.01.2020
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Václav Lohniský v televizním dramatu Kouzelný dům
Díky němu se stal docent Chocholoušek z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje lidovým synonymem pro psychiatry. Sotva by někoho napadlo, že vychrtlý představitel různých podivínů a záporáků původně mířil na kazatelnu. Jenže katoličtí kněží ho mezi sebou nechtěli.
Vyhublý, s vysokým čelem a pronikavým pohledem, obdařený démonickým úsměvem, podlézavý, úskočný… Velký mistr malých rolí se dokázal velmi obratně pohybovat v temných zákoutích lidské duše. Díky svému typu, který čistě hereckými prostředky vypracoval k naprosté dokonalosti, mohl Václav Lohniský hrát slabochy, padouchy i podivíny nejrůznějšího ražení. K precizní dokonalosti dokázal vypracovat i různé mnichy, faráře a kostelníky. Možná právě proto, že původně studoval na kněze.
Docent Chocholoušek v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje
foto – repro/youtube.com
Pro katolíky byl moc kritický
Syn státního rady se narodil 5. listopadu 1920 v Holicích u Pardubic, dětství a rané mládí ale prožil v Úpici, kam byl tatínek údajně za trest přeložen. Na tamním gymnáziu také odmaturoval, a poté vstoupil na přání rodičů do bohosloveckého semináře v Hradci Králové. Na dráhu rozvážného služebníka božího ale byl zřejmě příliš plný života. Navíc měl odmalička před očima tvrdý život chudých obyvatel horských strání, takže byl k poněkud černobílému náboženskému výkladu příčin a následků v lidském životě hodně kritický a se svými názory netajil. Proto byl také nakonec ze semináře vyloučen, oficiálně kvůli levicovému smýšlení. Co dál? Odmalička miloval literaturu a divadlo, a tak zamířil na zdánlivě zcela opačný konec, Státní konzervatoř v Praze.
Hostoval i v Národním
Vinou válečných událostí se léta jeho studií poněkud protáhla, již během války ale začal působit v legendárním pražském divadle Větrník, a to nejen jako herec, ale také jako režisér. A dokonce hostoval i v Národním divadle. Po osvobození začal režírovat v nově založeném školním divadle Disk, které zahájilo činnost premiérou Mahenova Nasreddina už v září 1945. A samozřejmě se vrátil ke studiu. V roce 1946 absolvoval jako herec a o dva roky později v oboru režie. Poté prošel především jako režisér Divadlem mladých pionýrů, Státním divadlem v Ostravě a Krajským oblastním divadlem v Plzni, odkud se vrátil do Prahy, kde zakotvil v roce 1956 v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou, kde byl v letech 1958 až 1965 zároveň i uměleckým ředitelem.
Josef v dramatu režiséra Václava Kršky Cesty zpátky – 1959
(foto – repro/imdb.com)
První semaforský režisér
Jako režisér, herec a několik let i ředitel usiloval vždy o žánrovou pestrost, v Plzni dokonce režíroval i opery. V Praze uvedl řadu klasických i moderních her a jako režisér prezentoval české divadlo také ve značné části Evropy. Jeho historicky největším režisérským počinem byla první hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy, která měla premiéru 30. října 1959, tehdy ještě v divadélku Ve Smečkách, a odstartovala zlatou éru legendární experimentální scény, pražského divadla Semafor.
Nevydržel chvíli v klidu
Ve filmu a televizi ztvárnil více než sto dvacet postav, a i když byly s jedinou výjimkou vedlejší, vždy jim dokázal dodat výraznost a mimořádnost. Před kamerou stanul poprvé v roce 1949 v krátkometrážní osvětové agitce dramatu I andělé ztrácejí trpělivost, v níž si zahrál brusiče po boku hereckých legend Rudolfa Deyla mladšího a Loly Skrbkové. Po odchodu na oblastní divadelní scény ho pak filmování několik let míjelo, po návratu do Prahy si to ale bohatě vynahradil a na přelomu padesátých a šedesátých let hrál v osmi filmech ročně, což byl při současném působení v divadle výkon přímo úctyhodný. Prostě prý nevydržel chvíli v klidu, což pravděpodobně podpořilo i jeho vážné problémy se srdcem.
S Marií Drahokoupilovou, představitelkou hlavní hrdinky dramatu Marie Stuartovna, které mělo premiéru v jeho režii v pražském Divadle S. K. Neumanna v roce 1979
(foto – repro/vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Hvězdou jenom jednou
Hlavní roli dostal za celý život jenom jedinou, navíc ještě ve slovenském filmu. V roce 1969 mistrně ztvárnil v psychologickém dramatu Dušana Hanáka 322 stárnoucího kuchaře Lauka, který je konfrontován s hrozbou smrti. Lékaři mu totiž diagnostikují rakovinu hrdla. V Hanákově metaforickém jazyce ovšem ‘nemožností mluvit‘ trpí celá společnost. Koncem šedesátých let se Václav Lohniský pokusil i o vlastní filmovou režii. Výsledkem byla hořká komedie Panenství a kriminál, k níž napsal společně s Rudolfem Rážem i scénář a hlavní roli svěřil jedinečnému Vladimíru Menšíkovi. Zahrál si v řadě televizních inscenací i v některých seriálech, jeho posledním výrazným vystoupením před kamerou byla postava zloděje Fouska v seriálu Arabela. Jako režisér působil i v rozhlase.
Dcera divadlu neunikla
První manželkou Václava Lohniského byla o tři roky mladší herečka Zora Jiráková, dcera známého hudebního skladatele, dirigenta a pedagoga Karla Boleslava Jiráka, někdejšího ředitele Československého rozhlasu, který emigroval do USA. V roce 1946 se jim narodila dcera Michaela, krátce nato se ale Zora nechala rozvést a Václav vyrazil na své divadelní putování na ‘oblast‘. Možná právě proto neměla Michaela o herectví zájem a vystudovala raději sklářskou školu v Železném Brodě se zaměřením na bižuterii a tavenou plastiku. Pak si ji ale režisér Oldřich Daněk vyhlédl v roce 1963 pro hlavní ženskou roli v historickém dramatu Spanilá jízda a nakonec skončila na divadelních prknech a dodnes je členkou činohry libereckého Divadla F. X. Šaldy. Po slavném tatínkovi jí prý zbyla jediná památka, zápisník s obrázky, uložený v kovovém pouzdru od cigaret, který nosil neustále u sebe.
Berka a Pepan Bursík (Jan Hrušínský) v romantickém dramatu režiséra Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště
(foto-repro/imdb.com)
Osudný Krakonoš
Osudnou se mu stala úspěšná rodinná komedie Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci, která se natáčela v roce 1980 na zasněžených krkonošských pláních nad Jilemnicí. V pondělí 18. února se měla točit scéna, v níž měl jako starší financ sjet dolů z kopce. Vydal se s lyžemi přes rameno nahoru, s ním tehdejší asistent režie Zdeněk Troška, který se snažil zprovoznit stávkující vysílačku. „Ještě jsem mu říkal, ať na mě počká, že mu je vezmu. Těkal jsem očima mezi vysílačkou a místem, odkud se měl pořídit záběr, a najednou vidím, že si pan Lohniský lehl do sněhu,“ zavzpomínal později Troška s tím, že na něj ještě zavolal, že si nevybral právě nejvhodnější místo pro odpočinek. Hned ale poznal, že s ním není něco v pořádku. „Přiběhl jsem k němu a viděl, jak se mu oči obrací v sloup.“
Návrat k počátkům
Václav Lohniský měl v té době za sebou již tři infarkty a čtvrtý byl prý tak závažný, že by mu nedokázal pomoci ani lékař, který by vedle něj v té chvíli stál na kopci. Pro Trošku to byl šok, s nímž se velmi dlouho a obtížně vyrovnával. Smrt kolegy natolik sebrala celý štáb, že dokonce všichni vážně uvažovali, jestli tenhle prokletý film raději neodpískají. Nakonec ho ale dotočili a měl velký úspěch. „Krkonoše miloval, to bylo zvláštní, jak se ten život nějak vrací do kruhů k tomu počátku. Tam prožil nejkrásnější dobu svého života, útlé mládí, a pak tam přišel vlastně umřít,“ povzdychla si před lety druhá manželka nezapomenutelného herce, kterému tenkrát zbývalo do oslavy šedesátin devět měsíců.
Vložil: Adina Janovská