Význam prostředníku pro fungování sněmovny a snu k odhalení zákulisí ČT. Fejeton Jiřího Macků

Foto: Jindřich Nosek (NoJin)/Wikipedie

Popisek: Desetimetrové 'gesto' známého kontroverzního umělce Davida Černého

Proč ukazovák hraje tak významnou roli při komunikaci a prsteník pro příslib partnerských stavů blízké budoucnosti, zatímco ten mezi nimi, digitus medius, je pouhou ostudou celé ruky, symbolem něčeho fuj?

V minulých dnech k jeho veřejnému vztyčení znovu došlo dokonce na prknech, jež znamenají sněmovnu. Než však zavítáme mezi politiky, ponořme se za poznáním nejprve do historie, protože toto gesto prý zná lidstvo již půl třetího tisíciletí. Používal ho i filozof Diogenes, řečtí námořníci a válečníci, po římském impériu zpopularizovali obscénně vztyčený prostředníci legií. Kacířské gesto přežilo dokonce nadvládu křesťanství a někdy v 80. letech 19. století přeplul i do Ameriky. Odjakživa byl považován za falický symbol, byť ne vždy chápán v negativním smyslu. V neverbální komunikaci prst v jediném gestu spojuje vyjádření vlastní dominance, síly a potence, a současně osočení adresáta z nedostatečnosti téhož. Vztyčený prostředník je současně urážející i vychloubačný, prostě univerzální.

Volovi to dovoleno není, zato valachovi s gulema jo

V českém parlamentu se toho (ve své rozmarné pitomosti, dodávám) dopustil známý volnomyšlenkář z nejvyššího patra této slovutné instituce Radek Vondráček. Prý jako vzkaz přátelům doprovázený přátelským úsměvem. Přesto to hned od místních moralistů schytal, byť rozhodně ne tak, jako před časem v témže prostředí jistý Mirek Topolánek, jenž ke gestu místo úsměvu vyslal směrem k opozici i zlý pohrdavý úsměv. A nic, ani ten samozvaný hlídač morálky pí Němcová se nehroutila. Bodejť, občanskodemokratický kolega, vždyť co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi, a on to byl tenkrát bůh v kůži premiéra. Mirka se v případě Mirka znovu nominovala do role celostátního arbitra etiky.

Není ovšem prostředník jako prostředník. Neodvažuji se v tomto oba interprety obscénního gesta srovnávat co do velikosti a funkčnosti, to by dámy rozhodně dokázaly líp. Přesto tak nějak tuším, že by ten upracovanější známého nevěrníka bodoval víc. Prostředník valacha s gulema - no není to krásný protimluv?

Ano, má se komunikovat slušně, ale i oni jsou jenom lidi z nás a zatím se alespoň nemlátí židlemi, jenom urážejí. Když ráno při venčení psa potkávám do základní školy jdoucí děcka, mají ten prostředník na někoho vztyčený každou chvíli a zmrdů plnou pusu. Tak si to jejich symboličtí rodiče v parlamentu jednou pro vždy na příští schůzi vyříkejte (při vystoupení Mirky pokud možno vypněte zvuk, pan Pikl už to zvládá), přijměte opatření a potom zase hupky-hupky na řešení opravdových problémů. To vám zatím jde podstatně hůř.

Snová návštěva bludiště na Kavčích horách

Sny mívám zřídka, zato pořádně živé. Jako minule, když jsem se nečekaně osamocen octl v televizním bludišti na Kavčích horách (ve skutečnosti si tam ovšem každého vždy na recepci vyzvedne průvodce, jelikož delší nekontrovaný pobyt v budově, postavené na místě bývalé rasovny, se prý časem nepříznivě projeví na duševním stavu) hledaje zdroje pravdy, jenž tam prý někde prýští. Alespoň to tvrdí tamní ředitel a jeho věrní radní v čele s nějakou Šarapatkou. Hledaje bloumal jsem od dveří ke dveřím, na každých cedule Vnitropolitická redakce se jménem tam za účelem výroby, zpracování, úpravou a do světa vysíláním pravdy tímto bohulibým úsilím sídlící pověření pracovníci.

Hned na prvních se skvěla humorně pojatá informace, že za nimi řádí přírodní úkaz dosud známý pouze z ranní předpovědi počasí: Tlak, teplota a Rosího bod. Na druhých byla zase pozice u jména opatřena poněkud závistivou přelepkou Manželka bankéře. Dveře třetí ze třetiny zakrýval vzkaz, tentokrát upřímný: Noro, ptal se tady po tobě před 168 hodinami nějakej Ibsen. Chce si tě vzít. Do Norska i s Gretou. Jeď, Záruba tě stejně jednou nechá, ten má nedovolený uvolňování v krvi.

Ze dveří posledních však čišel ryzí smutek skrzevá velké tučně černě orámované parte: Jiří Hynek, bývalý reportér. Zaradoval jsem se, novinářské srdéčko pookřálo: tak přece jenom u Dvořáků fungují mechanismy sebereflexe, přece jen se toho trapáka, jenž má zřejmě na stole kalendář už pro rok 2022, zbavili.

Těšil jsem se předčasně. Záhy na to totiž celou chodbou projel ječivý ženský hlas od sekretariátu „Hynku, Viléme, Jarmilo, porada!“

Už dlouho jsem se na nějakém snu tak nepobavil.

Vložil: Jiří Macků