Proslavil ji nadupaný dekolt, bláznivé nápady a vlastní diety. Jako zpěvačka ale nic moc. Tajnosti slavných
27.01.2020
Foto: repro/archiv FSB
Popisek: Lenka Kořínková jako Barunka v historickém dramatu Čas lásky a naděje
AUDIO/VIDEO Svérázná, výstřední, tak trochu potrhlá… Navzdory emigraci a poté i předčasnému ukončení kariéry je dodnes nepřehlédnutelná. I když… Vzpomenete si ještě, že kromě herectví se pokoušela i o kariéru v pop music?
„Já se, prosím, vylížu,“ hájila se kdysi nejistě před vedoucí skladu jako sotva patnáctiletá Maruška Koudelková v nestárnoucí komedii Juraje Herze Holky z porcelánu. A přitom prý právě tuhle roli přímo nesnáší. Ve skutečnosti jí tenkrát bylo osmnáct, a i když už měla za sebou pár filmových štěků, právě v této roli k sobě upoutala pozornost. Lenka Kořínková si naplno užila dobu, kdy patřila k nejpůvabnějším mladým hereckým nadějím, mezi nimiž suverénně vévodila plností dekoltu. Prožila ale také emigraci, bulimii a pád na dno, z něhož se nakonec až obdivuhodně dokázala zvednout.
Holky z porcelánu:
Ta oplácaná holka
Narodila se 2. března 1956 v Opavě do umělecké rodiny. V devíti letech začala hrát na klavír, po základní škole se přihlásila na pražskou konzervatoř a byla přijata ke studiu v hudebně dramatickém oddělení. A v hlavním městě také odstartovala svoji uměleckou kariéru. Před kamerou debutovala v roce 1972 jako Anička v psychologickém dramatu režiséra Václava Matějky Návraty a od té chvíle se už rozjela naplno. Režiséři milovali její bezprostřednost, naivní projev, smysl pro humor… a také mimořádně vyvinuté ženské tvary. A právě ty se pro ni staly kamenem úrazu. Zatímco se druhým líbila, sama sebe nesnášela. Tak intenzivně se snažila zhubnout, až začala trpět poruchou příjmu potravy, která vyústila v bulimii. Konzervatoř absolvovala v roce 1976, už během studia ale hostovala dvě sezóny v divadle Semafor a v Divadle E. F. Buriana.
Adresát
(s Vítězslavem Vávrou):
Herectví ji nebavilo
Současně začaly chodit i nabídky z Československé televize, zahrála si v řadě inscenací i seriálů, takže měla neustále zaplněný diář. Co by za to jiná herečka dala! Přesto nebyla spokojená se svým životem ani sama se sebou, o popularitu vlastně nestála, vyhovovalo jí na tom jediné – relativně snadná možnost výdělku. „Na svou filmovou kariéru nevzpomínám, bylo to podivné období, které mě většinou nebavilo a neoslovovalo. Dělala jsem to čistě jako džob a docela u toho trpěla. Role, do nichž jsem byla obsazována, mě nebavily. Žiju pro sebe, ne pro lidi, takže mají-li fixace, musí se s tím srovnat sami,“ prohlásila před časem dost naštvaně v rozhovoru pro časopis Sedmička. Prostě odmítá neustálé srovnávání s postavami prsatých naivních holek, které kdysi hrála. A film, který ji proslavil, naprosto nesnáší. „Na film Holky z porcelánu jsem alergická a nechápu, jak se může něco tak infantilního lidem líbit. Pořád dokola.“
Triko
(s Luďkem Sobotou):
Hvězda pop music?
Vedle herectví začala pracovat i na kariéře zpěvačky pop music, období, kdy působila u experimentální skupiny Trio-Yo-Yo s Luborem Šonkou a Janem Střížovským, ale lze označit za poněkud kuriózní. O úspěchu lze naproti tomu mluvit v případě zájezdového programu, v němž zpívala s doprovodem klasické kytary Milana Tesaře evergreeny a lidovky. V roce 1977 se zúčastnila festivalu Intertalent, který jí dopomohl ke spolupráci se skupinou Petra Hanniga. Nazpívala i několik duetů s tehdy velmi populárním zpívajícím bubeníkem Vítězslavem Vávrou, například Vánoční vůně, Adresát, Poslouchej se mnou Větrník či Vždyť i ta láska je zákonitá. Další úspěšný duet Na Lipně natočila s hercem Jiřím Hrzánem. Poprvé zazněl na festivalu Děčínská kotva 1978 a získal tenkrát stříbrné ocenění. Poté ještě Lenka stihla v Čechách vystupovat se skupinou Gess.
Vánoční vůně
(s Vítězslavem Vávrou):
Útěk přes půl zeměkoule
Během své první životní etapy naposledy zazářila na plátně jako zlodějka Sylvie v roce 1981 v komedii Juraje Herze Buldoci a třešně, o rok později jsme ji ještě mohli sledovat coby servírku Vránovou v romantické komedii Dušana Kleina Jak svět přichází o básníky. V té době už ale žila u protinožců. Do Austrálie emigrovala s manželem v roce 1981 a z té doby také pochází i její album, nazvané DEMO, na které nahrála v báječné formě světové evergreeny i skladby, které byly napsány přímo pro ni. Není tudíž divu, že se u protinožců zpočátku uchytila jako zpěvačka a vystupovala v různých barech a restauracích. Později se živila i jako prodavačka. Do vlasti se vrátila v roce 1991, to už ale byla úplně jinou Lenkou, než jakou jsme dříve znali.
Buldoci a třešně:
Vlastní dieta
Po návratu do Československa to zprvu vypadalo, že se naplno vrátí k herecké kariéře. S prvními nabídkami přišly téměř současně film a televize, takže se objevila na filmovém plátně jako Jana v úspěšném dramatu režisérky Ireny Pavláskové Corpus Delicti a na obrazovce v hlavní roli v pohádce Rudá Divuše. Mnohem víc času a energie ale nakonec věnovala psaní knih o svých vlastních dietách, s nimiž měla velký úspěch. Chtěla se v nich nejen podělit o svůj letitý souboj s nadbytečnými kilogramy a sama se sebou, ale také konečně dát světu jasně najevo, že není jen tou sexy prsatou holkou, ale že má také v hlavě mozek. Právě to jí totiž způsobovalo neustálé stresy a deprese, které nakonec začala utápět v alkoholu.
Vždyť i ta láska je zákonitá
(s Vítězslavem Vávrou):
Sousto pro bulvár
Alkoholu propadala stále víc a měnila se před očima. Začala ztrácet kontrolu nad svým životem, nevěděla, co si se sebou počít, a její nejbližší nevěděli, co s ní. Oteklá tvář, jakoby tvarohové tělo, nepřítomný výraz… tak se nesčetněkrát stala lákavým soustem bulvárních fotografů, média už nepsala o jejích kvalitách a úspěších, ale o trapasech a excesech. Vrcholem všech průšvihů se stal okamžik, kdy ji zákeřný všudypřítomný objektiv bulvárního fotografa načapal ležící v příkopu. Samozřejmě pod vlivem alkoholu. Naštěstí se nakonec přece jen dokázala s pomocí svých nejbližších vzchopit. Jen do herectví se nehrne. Po několikaleté odmlce stanula znovu před kamerou až v roce 2003 jako Silvie v čtvrtém pokračování Kleinovy básnické série Jak básníci neztrácejí naději a prozatím naposledy přijala v roce 2014 nabídku režiséra Tomáše Magnuska v jeho sérii pro TV Barrandov Stopy života.
Poslouchej se mnou Větrník
(s Vítězslavem Vávrou):
Všechno dělá srdcem
Po dlouhých letech se Lence podařilo definitivně zbavit poruchy vnímání vlastního těla, která vyústila v bulimii, u všeho, co dělá, se vždy řídí srdcem, a na všechno v životě má vždy svoji vlastní metodu. Učí angličtinu, samozřejmě také po svém. „Jsem jediná v zemi, kdo takhle učí. Nepoužívám terminologii, jako třeba předpřítomný čas. To nikdo nechápe. Tohle z toho vynechávám. Učím to tak, jak ten jazyk byl vymyšlený,“ prozradila před časem serveru Extra.cz. Gramatické definice nahradila jednoduchým a logickým vysvětlením na bázi selského rozumu. Stejně tak se podle svého i obléká a pokusila se dokonce uspět jako stylistka, i když vzhledem k jejímu stylu-nestylu to byl nápad přinejmenším diskutabilní. Obléká se totiž stále podle svého a rozhodně se nechystá v čemkoli slevit. Ve svobodě myšlení, konání ani projevu.
Vložil: Adina Janovská