Světice, nebo hříšnice? Za životní dílo dostala jen šest stříbrných lžiček a nebýt dcery…Tajnosti slavných
17.01.2020
Foto: repro/muzeumbn.cz
Popisek: Božena Němcová – slavný portrét Josefa Vojtěcha Hellicha z roku 1845
Dala národu Babičku, její život ale místo pohádky připomínal spíš horor. Pro múzu avantgardních básníků nebylo manželství v ničem překážkou, žít každodenní život a hospodařit se nikdy nenaučila. (Pokračování ze středy 15. ledna)
Svobodomyslná dáma s velkým kulturním rozhledem si vydobyla pozici národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity. Božena Němcová se stala múzou avantgardních básníků a časem se kolem ní vytvořil dvojí mýtus – obraz ženské svatosti a morálně nekonvenční ženy s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyšší společnosti.
Pohádky a pověsti
V roce 1845 se Němcovi znovu stěhovali, tentokrát do chodských Domažlic. Jako manželka státního úředníka se Božena měla zařadit k tamní honoraci, jenže se začala stýkat s venkovany, s nimiž jednala jako se sobě rovnými, čímž urážela ‘čest‘ maloměstských šosáků. V té době začala intenzivně sbírat lidové pohádky, pověsti a verše a využívat je coby náměty při svých prvních literárních pokusech. Psala Obrazy z okolí domažlického a posílala do Květů pohádky, honoráře, které za ně dostávala, ale byly méně než symbolické. V té době se také jako jedna z prvních seznámila s učením utopického socialismu, jak ho propagoval filozof a kněz Matouš Klácel. Když v roce 1848 vypukly v Praze svatodušní bouře, vydala se tam v přestrojení za chodskou selku. Přesto ale byla odhalena a Němec pro jistotu tentokrát podal žádost o přeložení sám. Stěhovali se do Nymburka, kde dostal za trest na starost tak velkou oblast, že ji musel objíždět na koni. A Božena svými půvaby i navázaným chováním vzbudila nejen pozornost místních pánů, ale také notnou žárlivost jejich poloviček. Bylo zle a rodina putovala do Liberce. Své pohádky Božena vydala v letech 1845 až 1848 v sedmi sešitech pod souhrnným názvem Národní báchorky a pověsti.
Manželství nebylo na závadu
Poté co se stala díky svým půvabům středem pozornosti předních českých spisovatelů, nastal u ní velký duševní a vzdělanostní vývoj. Její vztah s manželem už byl v té době v troskách, a tak jí prý společnost stále častěji dělali muži, kteří uměli její půvaby ocenit. Navíc měla štěstí, že koncem čtyřicátých let devatenáctého století začala být společnost až překvapivě liberální. „Nevím, v čem spočívalo hlavní kouzlo, zdali ve skvělých barvách, neb ve výrazu tváře, nevím, ale jisto jest, že byla okouzlující, úchvatná,“ napsala o ní Karolina Světlá. Partnery si ale nikdy nevybírala podle majetku, nýbrž takové, kteří ji dokázali oslnit po intelektuální stránce. Oficiálně je známo, že jejími blízkými ‘přáteli‘ byli například básník Václav Bolemír Nebeský, který dokonce nějaký čas bydlel u Němců v podnájmu, profesor přírodopisu Jan Helcelet, publicista a její osobní lékař Vilém Dušan Lambl či student Hanuš Jurenka. Jeden vztah za druhým se jí ale rozpadal, a ze všeho, co do svých lásek vkládala, nakonec zbývaly jen trosky a zraněná duše. Navíc se svým milostným životem netajila, čímž si u dámské části společnosti vysloužila odsouzení.
Do Uher jenom na skok
V roce 1850 byl Josef Němec opět přeložen, jenže až do vzdálených Uher. Stěhování do takové dálky se všemi dětmi tentokrát už Božena odmítla a vrátila se do Prahy. Manžela navštívila asi třikrát a svých pobytů opět využila ke shromažďování materiálů, ze kterých pak psala pohádky. Uražený manžel jí odmítal dávat peníze na domácnost a z malých honorářů se jí s dětmi žilo velmi špatně. I když si přivydělávala úklidem a praním prádla, často trpěli hladem a zimou. A tak nakupovala na dluh a byla nucena prosit o pomoc přátele z českých vlasteneckých kruhů. V roce 1853 jí osud zasadil tvrdou ránu, když v pouhých patnácti letech zemřel nejstarší syn Hynek. V nejtěžším období vznikalo její nejslavnější dílo, Babička aneb Obrazy z venkovského života. Dokončila ho v létě 1854, publikováno bylo o rok později ve čtyřech sešitech a časem se stalo jednou z nejúspěšnějších českých knih. Babička dosáhla více než tří českých vydání a byla přeložena do více než dvaceti jazyků.
Za šest stříbrných (lžiček)
Sama autorka přiznávala, že se do psaní Babičky pustila v době, kdy už ji netěšilo žít. Už před Hynkovou smrtí ji ale přátelé vyzývali, aby se pustila do díla většího rozsahu. Dlouho pro ně hledala rámec, až ho nakonec našla v dětství. Původní Staré bělidlo, stojící pod zámeckým skleníkem v Ratibořicích, ale už od roku 1830 neexistovalo, a tak jako byt rodiny Prošků posloužila chaloupka, v níž v roce 1844 strávila s dětmi prázdniny. Některé příběhy jsou skutečné, jiné pozměnila paměť, některé se odehrály v jejím dětství, jiné až při pozdější návštěvě a některé převzala a upravila podobně, jako to dělávala s pohádkami. Knihu věnovala hraběnce Eleonoře Kounicové v době, kdy byl jejímu manželovi zastaven plat, a čekala od ní peníze. Hraběnka jí ale na popud pátera Štulce poslala jen šest tenkých stříbrných lžiček. Po autorčině smrti bylo dokázáno, že za opis Babičky dostal více peněz opisovač než samotná autorka.
Oddaná strážkyně
Jedinou spřízněnou duší, která se pokoušela dát Boženinu rozháranému životu a její domácnosti řád, byla dcera Theodora. Po Hynkově smrti ale matka přenesla veškerou lásku na mladšího Jarouška a Dora jakoby neexistovala. V té době už jí bylo čtrnáct a strasti, smutek a neustálou chudobu v tak vlhkém bytě, že v něm dokonce shnil i nábytek, prý prožívala velmi intenzivně. Stále více se zapojovala do domácích prací, docházela do domácností jako příležitostná švadlena, podařilo se jí vystudovat vyšší dívčí školu a stala se industriální učitelkou, tedy učitelkou ručních prací. Rodině vedla účetnictví, protože se její bohémská matka hospodařit nikdy nenaučila. Přes veškerou píli se ale matce nikdy nezavděčila. Podle zachovalé korespondence jí Božena neustále připomínala, jak jsou její kamarádky šikovné a co všechno dovedou. Přesto to byla právě Dora, kdo o ni láskyplně pečoval až do poslední chvíle.
Zbytečně předčasný konec
Nakonec byl manžel dán do výslužby s nepatrnou penzí, svízelná ekonomická situace rodiny se neustále zhoršovala a s ní i vzájemné vztahy. V roce 1861 se manželé definitivně rozešli a Božena se vydala do Litomyšle, kde podepsala smlouvu o vydání svých sebraných spisů s nakladatelem Augustou. Jenže v té době už velmi vážně onemocněla rakovinou dělohy a vyčerpávalo ji neustálé krvácení. Práci nestíhala v dohodnutých termínech a Augusta jí odmítl platit zálohy. Nakonec práci nebyla schopna dokončit. Na prahu roku 1862 se ještě stihla vrátit do Prahy, kde jen pár dnů před čtyřicátými druhými narozeninami zemřela 21. ledna v domě U Tří lip, v místech, kde dnes stojí Československá obchodní banka. O život ji připravily následky dlouhodobého strádání a nedostatečná pomoc českých vlastenců, která ostře kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí uspořádali na pražském Vyšehradě. Přestože Božena Němcová dala českému národu celou řadu nejkrásnějších pohádek, její smutná životní pouť byla pohádce bohužel na míle vzdálena.
Vložil: Adina Janovská