Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton(ky) Jiřího Macků

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Týden v kultuře

Týden v kultuře

Nejen knížky, i ´živá´ kultura nás zajímá. Aneb Pavel Přeučil každé pondělí

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

S poutníkem za Bílou paní

S poutníkem za Bílou paní

Strašidla pro víkendy i všední den. Kde? No přeci na hradech a zámcích

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ve škole byl k ničemu, tak ho táta strčil ke komediantům. A lásku si našel v účtárně. Tajnosti slavných

10.01.2020
Ve škole byl k ničemu, tak ho táta strčil ke komediantům. A lásku si našel v účtárně. Tajnosti slavných

Autor: repro/archiv-narodni-divadlo.cz/Josef Heinrich

Popisek: Jan Pivec jako Dr. Hallemeier v Čapkově dramatu R.U.R. – Národní divadlo 1939

Chlap jako hora, jiskrné oči, sametový baryton – zkrátka neodolatelný milovník, komik i hrdina. Nikoho nešetřil, rýpal do kdekoho a uměl se tak rozčilovat, že se jeho naštvaná etuda stala legendou. Prý to ale všechno byla jen komedie, důsledně maskující příliš křehkou duši.

Výjimečný a neopakovatelný herec byl i mimořádně pozoruhodný člověk. Oproti většině kolegů byl Jan Pivec chlap jako hora, s většinou posmutnělým výrazem ve tváři, který ale při bližším pohledu usvědčovaly z drobné lži bystré jiskřící oči. Sametový baryton dotvářel jedinečnou image živelného a emotivního představitele neodolatelných milovníků, komiků i dramatických hrdinů. V Národním divadle se stalo přímo legendárním jeho umění rozčilovat se, doprovázené hlubokým výkřikem Jéé!. Do kdekoho rýpal, většina kolegů ale byla přesvědčena, že je to jenom maska, pod níž skrývá křehkou duši. Až tak křehkou, že dokonce i lásku na celý život našel až po padesátce.

Stáňa Jarský a Helena Horníková (Zita Kabátová) v romantické komedii Vladimíra Slavínského Muži nestárnou – 1942

Stáňa Jarský a Helena Horníková (Zita Kabátová) v romantické komedii Vladimíra Slavínského Muži nestárnou – 1942
(foto- repro/archiv TV Barrandov)

Ve škole byl k ničemu

Narodil se 19. května 1907 v Praze a kromě mohutné postavy i herecký talent, humor a komiku zdědil především po otci, který sice pracoval jako zámečník a nožíř, byl ale velký milovník divadla. Proto měl později pro synovy zájmy a sklony mimořádné pochopení. Maminka Františka byla poněkud střízlivější a chtěla mít ze syna inženýra. Jenže Jan, který strávil v dětství spoustu času roznášením otcových zakázek zákazníkům, ve škole příliš nevynikal. Reálné gymnázium nedokončil, a tak napodruhé zkusil štěstí na smíchovské obchodní škole. Ani tam se mu ale příliš nedařilo, takže hledal další východisko a pokusil se uplatnit jako obchodník. A opět s úspěchem spíš nevalným.

Zatoužil po opeře

Na čas zakotvil v účtárně jisté papírenské firmy, a pak zasáhl tatínek, poté co objevil v novinách inzerát Biblické divadelní společnosti Karla Hroudy. Ani u tohoto putovního divadla, které hrálo převážně pašijové hry a biblické výjevy, ale Jan dlouho nepobyl a přešel do rodinného divadelního spolku Oldřicha Nádhery, v jehož představeních vynikal především v pěveckých rolích. V té době tíhl mnohem více ke zpěvu než herectví, takže se původně přihlásil na radu známého operního pěvce a dirigenta Vladimíra Wuršera na pěvecké oddělení Státní konzervatoře v Praze. Přijat byl ale na dramatické oddělení, vedené profesorem Jaroslavem Hurtem.

Honza ve slavné pohádce Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška – Národní divadlo 1948

Honza ve slavné pohádce Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška – Národní divadlo 1948
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Josef Heinrich)

Poprvé premiantem

Ve studentském kolektivu, v němž byli jeho spolužáky například Vlasta Fabianová, Miloš Nedbal či Hana Vítová, se poprvé v životě konečně stal premiantem. Již během studií začal hrát v Osvobozeném divadle a divadle Akropolis, toto angažmá ho ale příliš neuspokojovalo. Přijal ho jenom proto, aby si přivydělal, a ulehčil tak rodičům od financování jeho studia. V roce 1930 byl na doporučení Rudolfa Deyla přijat do divadla v Bratislavě, kde během čtyřletého působení zazářil v mnoha hlavních rolích. Není tudíž ani divu, že neunikl pozornosti hlavního dramaturga Národního divadla v Praze Karla Hugo Hilara, který mu učinil nabídku, o níž řada herců marně snila po celý život – hostování ve Zlaté kapličce.

Nenapravitelný workoholik

Pro vzájemné neshody se sice Jan nejprve vrátil do Bratislavy, přesto v roce 1934 smlouvu na stálé angažmá v Národním divadle podepsal a zůstal mu věrný až do odchodu do důchodu v roce 1970. Ve svých začátcích zvládal i dvacet rolí během jediné sezóny a všechny hrál s chutí a elánem, za což si vysloužil nejednu pochvalnou kritiku. Když pak byl ve zralém věku obsazován pouze do dvou až tří rolí za sezónu, cítil se nevyužitý a trápil se nedostatkem hereckých příležitostí. S filmem se poprvé seznámil na vlastní kůži ještě na sklonku němé éry, v roce 1929 si zahrál bankovního úředníka v detektivce režiséra Rolfa Randolfa Pancéřové auto. Od počátku třicátých let se začal pravidelně objevovat ve vedlejších rolích, většinou komediálního charakteru, a k jeho největším rolím té doby patřila postava Stáni Jarského v komedii Muži nestárnou.

Bobojedov v dramatu Maxima Gorkého Nepřátelé – Národní divadlo 1954

Bobojedov v dramatu Maxima Gorkého Nepřátelé – Národní divadlo 1954
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda)

Televizní poklad

I když si za život zahrál v téměř padesáti filmech, považoval je za mnohem jednodušší hereckou disciplínu a stěžejní prací pro něj vždy zůstalo divadlo. Nedostatek jiné práce mu ale vrchovatou měrou nakonec vynahradila televizní obrazovka, na níž se objevil poprvé v roce 1956 jako Bobojedov v záznamu divadelního představení dramatu Maxima Gorkého Nepřátelé. Od šedesátých let pak spolupracoval s televizními produkcemi prakticky nepřetržitě a stal se součástí toho nejlepšího, co kdy Československá televize natočila a co dodnes pravidelně a úspěšně reprízuje. Ať už to byl jeho Stěpan Stěpanovič v Čechovových Námluvách, Josef Věk v historickém seriálu podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska seriálu F. L. Věk či bezkonkurenční herecký koncert s Jiřinou Šejbalovou v komedii Láska jako trám.

Lakomec a rýpal?

Někteří kolegové o něm říkávali, že je úzkostlivý šetřílek, morous a nepříjemný chlap. A hlavně starý rýpal, který ostatní herce ani trochu nešetřil, i když šlo většinou jenom o přátelské škádlení. „Podívej se, oni do Hamleta obsadili Lukavčíka. Ježiš, Lukavčík jako Hamlet? To může bejt pěknej průůůůser,“ prohlásil podle herce Antonína Hardta, který na něj vzpomínal v knize Jan Pivec známý neznámý. A protože se kritizovaný Radovan Lukavský právě zjevil ve dveřích, Pivec hbitě navázal: „Radovane, právě o tobě mluvím. To bude dobrý, ten Hamlet, to bude dobrý.“ Nit prý nenechal nikdy suchou ani na králi českého dabingu Františku Filipovském, jehož herecké výkony prý perfekcionistu Pivce, který neponechával nikdy nic náhodě, vůbec neuspokojovaly. „Tady se člověk dře na jevišti celej večer, a pak přijde ten českej Mickey Mouse a slízne všechnu smetanu,“ pustil si jednou pusu na špacír na jeho adresu. Podle Hardta mnohdy mohl občas vypadat v očích okolí opravdu jako nepříjemný člověk, opak byl ale pravdou. „On Pivec někdy mohl působit jako morous, ale byla to jeho obrana, jakási maska,“ dodal Hardt.

Kupec Josef Věk a služebná (Ludmila Roubíková) v seriálu podle historického románu Aloise Jiráska F. L. Věk

Kupec Josef Věk a služebná (Ludmila Roubíková) v seriálu podle historického románu Aloise Jiráska F. L. Věk
(foto – repro/archiv ČT/Miloš Schmiedberger)

Láska z ateliéru

Při natáčení filmu Muži nestárnou se v roce 1942 seznámil se svou první manželkou, herečkou Janou Romanovou, o třináct let mladší křehkou představitelkou romantických jemných dívek. O rok později se s ní oženil, po únorovém převratu se s ním ale Jana rozvedla, aby se mohla účelově provdat do Anglie a oficiálně opustit republiku. O jejím dalším osudu není téměř nic známo, okrajově se o ní zmínila pouze Adina Mandlová ve svých pamětech. Jan Pivec pak žil léta sám, až konečně potkal tu pravou v divadelní účtárně. Svou Věru si vzal v jednapadesáti a prožili spolu šestadvacet šťastných a spokojených let. V posledních letech ho ale začalo sužovat astma a uspávaly se mu cévy. Stále častěji zůstával doma, v oblíbené lenošce před televizí. Nakonec byl trvale upoután na lůžko a Věra o něj oddaně pečovala. Až pár posledních chvil života strávil v pražské Vinohradské nemocnici. Zemřel 13. května 1980 a pohřeb měl přesně v den třiasedmdesátých narozenin. Z budovy Stavovského divadla ho tenkrát vyprovázeli na poslední cestě nejen kolegové, ale také stovky diváků.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace