Zběhl z gymnázia, pak i z konzervatoře… A nakonec povýšil dědky na hvězdy. Tajnosti slavných
06.01.2020
Autor: repro/archiv ČT
Popisek: Bohuš Záhorský jako komoří Lang v historické komedii Císařův pekař – Pekařův císař
Za rok zvládl i deset divadelních premiér a zahrál si kdeco, dokonce i Lenina. Stal se hvězdou Národního divadla, přestože nedostudoval ani konzervatoř. Ve velkou osobnost ale vyrostl po boku Jana Wericha.
Jeho repertoár byl velmi široký, hrál milovníky, malé úředníky, policisty, zlodějíčky i velké šéfy. Elegán Bohuš Záhorský bezpochyby patřil mezi velké postavy českého herectví dvacátého století. Mnozí si jej vybaví například jako intrikánského komořího Langa z komedií Císařův pekař – Pekařův císař či krále z pohádek Hrátky z čertem a Šíleně smutná princezna, mladší diváci už ho spíš vnímali jako představitele dobromyslných strýčků a dědečků, například v nestárnoucí komedii Léto s kovbojem.
Božský Bóža
Jmenoval se Bohumil, někdy je uváděno i Bohuslav, a ve studentských dobách mu kamarádi říkali Bóža. Narodil se 5. února 1906 v Praze a byl synkem z takzvané dobré rodiny. Jeho otec, inženýr Jan Záhorský, se věnoval mostnímu stavitelství, později přednášel jako profesor na ČVUT a z pozice národních socialistů se věnoval i politice. Jenže jeho syn se již v útlém dětství tak nadchnul pro divadlo, že v kvintě odešel v roce 1923 z reálného gymnázia na pražskou Státní konzervatoř, kde studoval herectví. Již tehdy začal současně vystupovat v avantgardních projektech Jiřího Frejky a jeho Zkušební scény, kvůli otci ale v té době používal pseudonym Bóža Horský. Nakonec nedokončil ani konzervatoř a v roce 1925 nastoupil do stálého angažmá v Divadle Rokoko, které nedlouho poté skončilo bankrotem.
Doktor Jan Stejskal a doktorka Jožka Severýnová (Zita Kabátová) ve slavném melodramatu režiséra Vladimíra Slavínského Zlatý člověk – 1938
(foto – repro/archiv TV Barrandov)
Nejistá budoucnost
Několik následujících let zakusil naplno strasti herecké profese. Střídal angažmá, často s nejistou budoucností, prošel legendární kočovnou divadelní společností Anny Steimarové, jednu sezónu strávil i v novém Uměleckém studiu Vladimíra Gamzy, a pak znovu spolupracoval s Jiřím Frejkou. Důležité setkání s E. F. Burianem vyústilo v roce 1929 v jeho angažmá v Zemském divadle v Brně, kde navázal pracovní kontakty s režisérem Jindřichem Honzlem. S ním pak přešel do Prahy, na scénu legendárního pražského Osvobozeného divadla, v němž působil až do roku 1938. A právě spolupráce s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem měla na jeho další profesní růst obrovský vliv. Důležité role si zahrál ve všech jejich stěžejních hrách a díky nim také vstoupil do světa filmu.
Vyrostl díky Werichovi
Poprvé stanul před kamerou v roce 1931 jako sourozenec hlavní ženské hrdinky v komedii Pudr a benzin. V dalším filmu na něj připadla menší role nezaměstnaného, v posledním snímku Svět patří nám z roku 1937 již ztvárnil dějově významnou postavu podvodníka Dexlera. Mezitím začal účinkovat i v projektech jiných režisérů a ve druhé polovině třicátých let se jeho filmografie začala utěšeně rozrůstat. Během okupace si několikrát zahrál mimo jiné i ve filmech Oldřicha Nového. Mezitím byla činnost Osvobozeného divadla v roce 1938 nuceně ukončena, takže poté začal hrát v Divadle U Nováků a v roce 1940 přešel do Nezávislého divadla, na jehož jevišti strávil téměř celé období druhé světové války.
Josef Habršperk a Valentin Bláha (Otomar Krejča – vlevo) v dramatu Ladislava Stroupežnického Naši furianti – Národní divadlo 1953
(foto – repro/vis.idu. cz)
Zahrál si i Lenina
Jeho poslední ‘štací‘ před osvobozením se stalo Intimní divadlo, které bylo po válce přejmenováno na Realistické divadlo. Na jeho jevišti ale strávil pouze jedinou sezónu a celé jeho další divadelní působení bylo od roku 1946 spojeno s Národním divadlem. I tady zpočátku účinkoval jen ve vedlejších rolích, což mu ale umožnilo hned v první sezóně nastudovat neuvěřitelných deset premiér. I později hrál spíš jen vedlejší postavy, které ale díky vyzrálému herectví dokázal povýšit na výrazná herecká vystoupení. Zaujal v klasických kusech, nevyhnul se však ani tendenčně pojatým excesům, jako byl Nezapomenutelný rok devatenáctý, v němž si dokonce zahrál V. I. Lenina. Na jevišti Národního divadla stanul naposledy v Jiráskově Lucerně, která měla premiéru v lednu 1976.
(Pokračování ve středu 8. ledna)
Vložil: Adina Janovská