Plavu v tom, ani nevím jak... úplně stejně jako vy. Zápisníček A.V.
01.01.2020
Foto: Ondřej Vanča
Popisek: Zápisníček, ilustrační fotomontáž
FOTO Vždyť nemám prsa, nemám znak... Vážení a milí čtenáři. První den nového roku je dle zaužívaného zvyku určený k bilancování, kontemplování a vyproštění se z kocoviny. Za syčení šumivých acylpyrinů a céček se hlavou honí myšlenky velké závažnosti a bzučí jak včely v přeplněném úle. Tak to se mi neděje, až na ty včely. Neboť jsem už pár let takřka abstinent – i když, co jsem vypila do čtyřicítky, bych zaručeně nepřeplavala.
Jaký to byl rok, ten 2019tý? Ani vám nevím, přiznám se. Politika – jsou velké demonstrace ´Milionu chvilek´ v Praze začátkem konce Andreje Babiše? Netuším, upřímně. Společnost, a to nejen v Česku, ta je stále rozdělená hlubokými příkopy, dokonce jeden přibyl – postoj ke klimatické krizi, ztělesněný Gretou Thurnberg.
Jako již tradičně, když nevím, dám krajinky. To nejhezčí z Česka na Facebooku z posledních dnů roku 2019, kdy počasí je v nížinách mírně nad nulou, na horách již sníh. Kradla jsem u ´obvyklých podezřelých´, Ireny Čani, Petra Šnajdra, Jolany Šťastné, Jitky Jeslínkové, Reginy Rosslerové (snad jsem někoho nevynechala), díky, přátelé
Války o benzín, Mad Max a vykropíno?
Jó, to kdybych věděla, jak to s tím klimatem je. Jenže moje formální vzdělání ukončila v roce 1980 maturita, a i když jsem se od té doby leccos přiučila, na tohle nestačím ani náhodou. Vědci tvrdí, že ničíme ekosystém a nezavedeme-li okamžitě zelenou energetiku, bude po nás. Jiní vědci tvrdí opak. Oba tábory mají argumenty, jenže já je nemohu – bez patřičného vzdělání – posoudit. A protože se nerada rozhoduji bez znalosti faktů, musím přiznat: Fakt nevím.
Don´t panic, sorry, Greto
Moje životní zkušenosti praví, že panika nikdy nic užitečného nepřinesla, pokud se tedy nechcete masochisticky nechat ušlapat davem. A že se vědci též mnohokrát mýlili, ať už tvrdili, že nic těžšího než vzduch nemůže létat, anebo že ten Einstein je arogantní trouba, protože newtonovská fyzika na všechny základní otázky již odpověděla. Podle proroctví Římského klubu (v roce 1972 se proslavil hned svou první zprávou Meze růstu, která věští celoplanetární ekologickou katastrofu) by naše zeměkoule již měla vypadat jak v postapokalyptických filmech a la kultovní Mad Max. Kromě toho je klima skeptik jeden můj známý, publicista Ivan Brezina, vystudovaný přírodovědec, jemuž dost věřím; i oblíbený spisovatel Michael Crichton (autor Jurského parku, mimochodem, který zemřel v roce 2008), jenž o klima alarmismu dokonce napsal knihu, skvělý, čtivý thriller Říše strachu. Tenhle román se od jiných non fiction thrillerů liší mimo jiné poznámkovým aparátem, kde na stránkách 549 až 572 vypsal autor snad stovku vědeckých prací, z nichž čerpal.
Takže když to shrnu, můj dosavadní názor, klonící se ke klima skepsi, vychází z facebookových příspěvků českého publicisty a jednoho světového bestselleru. Což je slabý jak čaj. Jenže slabý je také můj názor na klimatickou krizi – u vědomí, že toho prostě málo vím a že je fakt velká klika, že o tom nemusím rozhodovat, dokonce ani všeználkovsky psát.
Zelená energetika? Tak si to prosím spočítejte
Opět se odkopu. Nejsem ekonom, jen nadšený amatér. A zde si dovolím poznamenat, a neplatí to jen o energetice, že dle mého skromného názoru se velmi špatně rozhoduje bez znalosti toho, kolik co stojí. My totiž nemáme ánung, protože ceny jsou zkřivené jak preclík. Jednak dotacemi a státní podporou pro jadernou energetiku, také tím, že náklady na ekologické odstranění škod po těžbě, uložení vyhořelého paliva apod. na sebe bere stát, tedy my všichni, ale počítá to jindy, po letech, a v jiné kolonce. Podle mne prostě nikdo neví, jaká energie je nejlevnější a tudíž nejvýhodnější – ekologické náklady do ceny prostě musíme započítat hned.
A k představě, že získáme 40 % ze zelených zdrojů (prý slunce, vítr a voda; praví EUrsula von der Leyen), jsem skeptická. Nechám se přesvědčit, když to někdo přesně spočítá (kolik máme v ČR slunečných dnů v roce?) a vyčíslí i následky, zda bychom třeba nemuseli pokrýt větrníky půlku zemědělské půdy v republice… Do té doby, než bude na světě tlustá kniha, plná studií a grafů, kterou napíší odborníci, a jiní, nezávislí experti auditují, se myslím nemáme o čem bavit.
Doba informační – to se prostě nedá stíhat
Zde zopakuji titulek: Plavu v tom stejně jako vy. Informací je všude přehršel, a teď mluvím o těch konkrétních, co běžně potřebujeme k životu. Třeba kdo má nejvýhodnější tarif. Konkrétně v tomto případě to operátoři zašumlovali drobným písmem tak, že zákazník vždycky prohraje a zaplatí majlant. Energetické firmy? Totéž. Já prohrávám s O2 a T-mobile, ČEZem a Pražskou plynárenskou. Anebo možná vyhrávám, bůhví. Nemám sílu a čas na to, abych absolvovala kurs elektro pro začátečníky a prohrabala se tunou informací, jejichž účelem je mne zmást a přesvědčit, že zrovna firma XY je nejvýhodnější.
Takže to řeším teprve, když věci přesáhnou tolerovatelnou mez. O2 bych vyměnila z fleku, mít za koho (drahoušci - velká trojka, O2, T-mobile a Vodafone - si udělali pěkný cenový kartel, takže to u každého z nich vychází zhruba nastejno; a nový Nordic Telecom s 5 G sítěmi, který mám v merku, stále není schopen mne připojit a to, prosím pěkně, bydlím v Praze a na kopci).
Když jsem ale zjistila, že pán, který mi dělal účetnictví a dva roky po sobě mi zarputile tvrdil, že je normální prodělávat a přitom platit vysoké daně, odhodlala jsem se, v únoru se do toho ponořila, v březnu vynořila a dotyčného pitomce kvalifikovaně vyměnila. Stát se mimochodem chová velmi podobně jako ti mobilní operátoři, u něj je vše složité, komplikované a obtížně pochopitelné, ať už žádáte o cokoliv, přídavky na děti, důchod...
A bude… stejně
Že by taky chtěl ten náš milý stát spoustu lidí tou komplikovaností odradit a tím významně ušetřit, anebo to prostě jen lépe neumí? A to se radši ani nezmíním o tom, že se starám o malou soukromou vilu, kde JEN zjistit, jaké revize a papíry musíte mít v pořádku, je takřka nadlidský úkol. A k tomu hodně pracovat, občas i něco ukuchtit, postarat se o zvířátka a zahrádku… Je to honička, vážení, co si budeme povídat, počítám, že to dobře znáte.
Tak v tomhle byl uplynulý rok úplně stejný jako ten předchozí, letošní nebude jiný – dost mne pobavilo, že premiér vyhlásil významné zlepšení - změny pro živnostníky jen dvakrát ročně, k 1. lednu a 1. červenci, aby ti chudáci nemuseli celý rok napjatě sledovat, co se zas mění za předpisy (furt nějaké), ale mohli se mrknout jen dvakrát ročně. Že by už konečně něco ustanovili a ono to pár let platilo beze změn, tak, aby si všichni mohli zvyknout a nachystat se na to? Ani náhodou, ani smykem. Z toho by se člověk picnul – malé podnikání je tu fakt za trest. Ať žijí ti velcí, co na to mají armádu účetních a právníků, že.
Kdo zasype ty příkopy?
Zase – nemám páru. Zatím nikoho nevidím, sorry, pane kníže. Atmosféra v zemi je často dusivá, záštiplná, toxická - kvůli neskrývané nenávisti a hnusným nadávkám, které si obě strany očividně s gustem vyměňují. Jediná pozitivní věc na tom je, že Češi jsou v těch nadávkách jazykově velmi vynalézaví – kromě provařených ´havloidů´ a podobných ´sluníčkářů´ vznikl nově třeba ´gretén´… Ústav pro jazyk český musí mít žně.
Tak tohle je, pěkně prosím, Baby Yoda, naprosto k sežrání. Kde se vzal? Původně jsem vám chtěla připravit na Nový rok svůj seriálový top ten - jako malou inspiraci (my totiž už skoro nechodíme ven, hlavně v zimě, zato po večerech sjíždíme nové filmy a seriály); pak jsem ho odložila na později. Zato neodolala předvést svého nového miláčka ze skvělého, fungl nového seriálu Mandalorian, jehož první sérii právě odvysílal Disney (je k mání, i české titulky). Mandalorian je ze světa Star Wars a je mnohem lepší, než vlajková loď - trilogie, která hlavní příběh definitivně uzavírá na plátně. Mimochodem, seriály a filmy ze světa SW se tvůrcům daří lépe, než ty ´hlavní´ mega drahé filmy, viz třeba též výborný Star Wars: Rogue One... Druhá série Mandaloriana, kde opět potkáme nového celosvětového maskota, baby Yodu, má být na podzim 2020
Ne, nejsem pesimista, ani poučený optimista, nebo jak zní ten fór. Pevně, byť možná naivně doufám, že nakonec všechno dobře dopadne. „Žádný strachy, někam to dotáhnem, když už jsme jednou tady, přece zpátky nepůjdem," zpívá se v jednom předrevolučním songu. Na světě je spousta fajn věcí. Třeba láska. Hodní lidé. Nebo česká krajina, ta je úchvatná. A Baby Yoda, jen se podívejte na ty sladké zelené uši, které mu jemně plachtí ve větru. A když už jsem zmínila jednoho oblíbeného spisovatele, přidám i dalšího, Stephena Kinga, citát je z románu Mrtvá zóna: „Inu, všichni děláme, co umíme, takže to musí být dobré… a pokud to není dobré, stejně to musí stačit.“
Mějte se rádi! Říkal to i John Lennon, láska je odpověď. Hodně štěstí a zdraví v roce 2020.
Vložil: Anička Vančová