Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Budiž blahoslaveny vánoční svátky dotační. Fejeton Jiřího Macků

22.12.2019
Budiž blahoslaveny vánoční svátky dotační. Fejeton Jiřího Macků

Foto: Pixabay

Popisek: Vánoce dotační - přes množství dárků není pod stromečkem k hnutí

Děsná tahle doba, to za naší mladosti nebejvalo. Když jsme našli pod stromečkem ne snad jenom ošatku ořechů a křížal, jako naši prapředci až předci, ale stejně nakonec nic moc, většinou jenom jeden jedinej dárek a k tomu ještě měkkej.

Potom se to časem přece jenom zlepšilo, nikdy nezapomenu na stavebnici Merkur; Ježíšek tím dostal široké pole působnosti i pro další roky, bez valného přemýšlení vsadit na obdarování synka dalšími díly. A i holčičky se dočkaly svého vysněného, nejčastěji panenky pronášející skřípavým hláskem ´máma´.

Co se týká ovoce, tak jak jsme v oněch dobách spojeným úsilím směřovali k vybudování šťastných zítřků, lepšila se před Vánoci i situace v zásobování vitamíny. Kdo měl známé, a skrzevá ně i včasné echo, mohl s předstihem spěchat do fronty u obchodu, kam mělo údajně dorazit pár bedýnek pomerančů, a mezitím se spolu čekajícími rozebírat, jakpak že chutnají banány.

Při vzpomínce na pomeranče ještě jedna podobně vonící vánoční. Je časově i geograficky notně vzdálená, už z třiaosmdesátého a z tehdejšího Leningradu, kde se tenkrát, jak už je pravidlem vždy na přelomu roku, konalo mistrovství světa hokejových juniorů. Krásné město, nehynoucí památka na Petra I. Velikého, bezkonkurenční architektonické muzeum přímo pod nebesy. Město statečných lidí, kteří přežili mnohaměsíční nacistickou blokádu. Protože sovětský režim byl sice děs, ale před odvahou, obětavostí, srdečností a skromností obyčejných sovětských lidí, jak jsem je poznal, se skláním. (A ptáte se, jak tenkrát mladí hokejisté dopadli? O zlato prohráli se Sověty o gól, Kanadírům jich nasázeli sedm, Amerikánům šest, Dominik Hašek byl vyhlášen nejlepším brankářem a Vladimír Růžička nejlepším střelcem, nahrávačem, nejproduktivnějším hráčem a členem nejlepší pětky. Jo, to byly časy…)

Jenže onoho prosince jsem leningradské obchody s ovocem a zeleninou zažil jenom o něco lepší než ty válečné, přesto spíš jako výsměch na oné cestě k socialismu: nové, velké, světlé, bíle vykachlíkované s chromovanými regály. Regály zaplněné zbožím. Tísnily se v nich totiž, jedna vedle druhé a druhá vedle páté, desáté či sté, pouze hlávky bílého zelí. Nic než zelí, ani ta mrkev ne; nevím, jestli i u Něvy děcka staví sněhuláky, protože jestli jo, zůstali tu zimu bez frňáků.

Ale nechme zelí na regálech, já přece slíbil pomeranče. A ty taky tenkrát byly, ne že ne. Jenže ne v obchodech, jenom potají na některé ze stranou ležících ulic nebo v parku, k odebrání rovnou z kufrů a košů. Pomeranče z jižních končin sajúzu od Černého moře, gruzínské babky je vezly vlakem za skromným přilepšením stovky kilometrů, plody cestou dooranžovatěly a Leningraďané se způsobně řadili do fronty jako v oněch válečných letech na denní příděl 250 gramů černého chleba. Jistěže o tom podomním černém obchodu dobře věděli všudypřítomní milicionáři, jenom se pokaždé dívali někam jinam - byli to taky lidi, byť v uniformě.

Od té doby se i u nás mnohé změnilo. Smrčky původně domácí provenience (leckdy košťata, jež jsme museli dodatečně vyspravit nějakou větví) nahradily dokonalé kanadské jedle až do stropu. Pod nimi dárků tolik, že o ně ratolesti zakopávají, jelikož si mnozí rodičové touto kvantitou ospravedlňují kvalitativní výpadky své výchovy a bohatými dotacemi jednorázově vánočně hojí celoroční výčitky svědomí. Dárků předem vydiskutovaných a tedy nepřekvapivých, to aby dodatečně nedošlo v rodině k střetu zájmů.

Kdepak nějaký pár korunový Merkur vyžadující přemýšlení, představivost a základní manuální zručnost, vždyť přece ovládat mnohatisícové herní konzole je i vleže snadnější. Pomeranč, ten tolikrát vytoužený pomeranč, je dnes přehlížený outsider vedle avokáda či manga. Panenky se už-už blíží člověčí dokonalosti, lezou po čtyřech, počůrávají se ostošest a kdoví jestli místo primitivního ´máma´ už neumějí třeba aktuálně zaječet ´Babiše do koše!´

Tak takové jsou teď naše polistopadové prosince se svátky klidu, míru, lásky, porozumění, obžerství, nejrůznějších dotací, úplatků i všeobecných střetů zájmů.

 

Vložil: Jiří Macků