Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton(ky) Jiřího Macků

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Týden v kultuře

Týden v kultuře

Nejen knížky, i ´živá´ kultura nás zajímá. Aneb Pavel Přeučil každé pondělí

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

S poutníkem za Bílou paní

S poutníkem za Bílou paní

Strašidla pro víkendy i všední den. Kde? No přeci na hradech a zámcích

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Budiž blahoslaveny vánoční svátky dotační. Fejeton Jiřího Macků

22.12.2019
Budiž blahoslaveny vánoční svátky dotační. Fejeton Jiřího Macků

Autor: Pixabay

Popisek: Vánoce dotační - přes množství dárků není pod stromečkem k hnutí

Děsná tahle doba, to za naší mladosti nebejvalo. Když jsme našli pod stromečkem ne snad jenom ošatku ořechů a křížal, jako naši prapředci až předci, ale stejně nakonec nic moc, většinou jenom jeden jedinej dárek a k tomu ještě měkkej.

Potom se to časem přece jenom zlepšilo, nikdy nezapomenu na stavebnici Merkur; Ježíšek tím dostal široké pole působnosti i pro další roky, bez valného přemýšlení vsadit na obdarování synka dalšími díly. A i holčičky se dočkaly svého vysněného, nejčastěji panenky pronášející skřípavým hláskem ´máma´.

Co se týká ovoce, tak jak jsme v oněch dobách spojeným úsilím směřovali k vybudování šťastných zítřků, lepšila se před Vánoci i situace v zásobování vitamíny. Kdo měl známé, a skrzevá ně i včasné echo, mohl s předstihem spěchat do fronty u obchodu, kam mělo údajně dorazit pár bedýnek pomerančů, a mezitím se spolu čekajícími rozebírat, jakpak že chutnají banány.

Při vzpomínce na pomeranče ještě jedna podobně vonící vánoční. Je časově i geograficky notně vzdálená, už z třiaosmdesátého a z tehdejšího Leningradu, kde se tenkrát, jak už je pravidlem vždy na přelomu roku, konalo mistrovství světa hokejových juniorů. Krásné město, nehynoucí památka na Petra I. Velikého, bezkonkurenční architektonické muzeum přímo pod nebesy. Město statečných lidí, kteří přežili mnohaměsíční nacistickou blokádu. Protože sovětský režim byl sice děs, ale před odvahou, obětavostí, srdečností a skromností obyčejných sovětských lidí, jak jsem je poznal, se skláním. (A ptáte se, jak tenkrát mladí hokejisté dopadli? O zlato prohráli se Sověty o gól, Kanadírům jich nasázeli sedm, Amerikánům šest, Dominik Hašek byl vyhlášen nejlepším brankářem a Vladimír Růžička nejlepším střelcem, nahrávačem, nejproduktivnějším hráčem a členem nejlepší pětky. Jo, to byly časy…)

Jenže onoho prosince jsem leningradské obchody s ovocem a zeleninou zažil jenom o něco lepší než ty válečné, přesto spíš jako výsměch na oné cestě k socialismu: nové, velké, světlé, bíle vykachlíkované s chromovanými regály. Regály zaplněné zbožím. Tísnily se v nich totiž, jedna vedle druhé a druhá vedle páté, desáté či sté, pouze hlávky bílého zelí. Nic než zelí, ani ta mrkev ne; nevím, jestli i u Něvy děcka staví sněhuláky, protože jestli jo, zůstali tu zimu bez frňáků.

Ale nechme zelí na regálech, já přece slíbil pomeranče. A ty taky tenkrát byly, ne že ne. Jenže ne v obchodech, jenom potají na některé ze stranou ležících ulic nebo v parku, k odebrání rovnou z kufrů a košů. Pomeranče z jižních končin sajúzu od Černého moře, gruzínské babky je vezly vlakem za skromným přilepšením stovky kilometrů, plody cestou dooranžovatěly a Leningraďané se způsobně řadili do fronty jako v oněch válečných letech na denní příděl 250 gramů černého chleba. Jistěže o tom podomním černém obchodu dobře věděli všudypřítomní milicionáři, jenom se pokaždé dívali někam jinam - byli to taky lidi, byť v uniformě.

Od té doby se i u nás mnohé změnilo. Smrčky původně domácí provenience (leckdy košťata, jež jsme museli dodatečně vyspravit nějakou větví) nahradily dokonalé kanadské jedle až do stropu. Pod nimi dárků tolik, že o ně ratolesti zakopávají, jelikož si mnozí rodičové touto kvantitou ospravedlňují kvalitativní výpadky své výchovy a bohatými dotacemi jednorázově vánočně hojí celoroční výčitky svědomí. Dárků předem vydiskutovaných a tedy nepřekvapivých, to aby dodatečně nedošlo v rodině k střetu zájmů.

Kdepak nějaký pár korunový Merkur vyžadující přemýšlení, představivost a základní manuální zručnost, vždyť přece ovládat mnohatisícové herní konzole je i vleže snadnější. Pomeranč, ten tolikrát vytoužený pomeranč, je dnes přehlížený outsider vedle avokáda či manga. Panenky se už-už blíží člověčí dokonalosti, lezou po čtyřech, počůrávají se ostošest a kdoví jestli místo primitivního ´máma´ už neumějí třeba aktuálně zaječet ´Babiše do koše!´

Tak takové jsou teď naše polistopadové prosince se svátky klidu, míru, lásky, porozumění, obžerství, nejrůznějších dotací, úplatků i všeobecných střetů zájmů.

 

Vložil: Jiří Macků

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace