Z míry ji nevyvedla ani bomba pod zadkem. Babča s nervy ze železa bývala hvězdou kabaretu. Tajnosti slavných
13.12.2019
Foto: Foto – repro/archiv ČT
Popisek: Josefa Pechlátová v televizní komedii Zázrak v Oužlebičkách
VIDEO Po výbuchu dál pletla, aniž hnula brvou, přestože ji vynesl na strom. Vzpomínáte si na kouzelnou babičku z hudební pohádky Šíleně smutná princezna? V té jí scénář výjimečně předepsal zůstat v klidu. Většinou s ní ale šili všichni čerti, i když už měla na krku víc než osm křížků.
„Slyšela nás?“ … „Neslyšela nás.“ Hlavní postavou jednoho z nesmrtelných dialogů rádce Iks a rádce Ypsilon v podání Josefa Kemra a Darka Vostřela, kteří marně kuli pikle v jedinečné pohádkové komedii režiséra Bořivoje Zemana Šíleně smutná princezna, byla na pouhých pár vteřin babička s pletením, s kterou nejspíš nehne vůbec nic. Je to jedna ze scén, která zaručeně vyvolává salvy smíchu. Málokdo ale ví, že onu babičku s nervy ze železa (nebo možná pořádně nahluchlou?) ztvárnila někdejší kabaretní hvězda Josefa alias Pepča Pechlátová.
Šíleně smutná princezna:
Hvězda z Bílé labutě
Narodila se 5. května 1890, pravděpodobně v Mladé Boleslavi, některé zdroje ale uvádějí, že v Praze. O jejím dětství není nic známo, velmi brzy se ale objevila na scéně jednoho z prvních pražských kabaretů U Labutě. První zpráva o něm pochází z roku 1875, až v roce 1906 se stal jeho majitelem Eduard Schöbel, který nabídl pražskému publiku první pokus o varietní program. O rok později dostala společnost název První mezinárodní umělecký kabaret Schöbel U Labutě, neustále se ale potýkala s existenčními problémy. Samotný název kabaret totiž Čechy odrazoval, navíc trpěl i nedostatkem autorů. Již po roce Schöbel zábavní podnikání vzdal. Dům v pražské ulici Na Poříčí, v němž Schöbelova velkorestaurace U bílé labutě sídlila, ale po sobě přece jenom něco zanechal. Sice byl v roce 1938 zbořen, vzápětí ale na jeho místě vyrostl v té době největší a nejmodernější obchodní dům ve střední a východní Evropě. Byl postaven pro významnou obchodní firmu Brouk & Babka podle plánů architektů Josefa Kittricha a Josefa Hrubého, moderním pojetím konkuroval nejvýznamnějším evropským obchodním centrům, do prvního patra vozil zákazníky eskalátor, dlouhou dobu jediný v Praze. Ale hlavně – na památku dřívějších podniků byl pojmenován Bílá labuť.
Laurinová v komedii Zabil jsem Einsteina, pánové…
(foto – repro/youtube.com)
Cestou necestou
Po krachu Schöbelova pokusu o varieté prošla Josefa několika dalšími pražskými kabaretními scénami, než zakotvila u kočovné divadelní společnosti Alfréda Vladyky, v níž vystupovala jako Pepča Pechlátová. Nejprve společnost působila ve středních a jižních Čechách, od roku 1930 pak hlavně ve východních a středních Čechách, kde zaujala místo Stálého divadla sdružených měst českého severovýchodu. Smluvně sice své působení zajištěné neměla, díky dobré pověsti ale měla jakési přednostní právo. Vladyka kladl důraz na činohru, operetu považoval za úpadkový žánr, a uváděl především domácí tvorbu. Časem se jeho společnost vypracovala na tak kvalitní soubor, že v polovině třicátých let dokonce soupeřila o prvenství s nejuznávanějšími konkurenty, Komorním divadlem Karla Rodena staršího a Burdovou společností. Zatímco na plátně zářily v té první velké české hvězdy, od Lídy Baarové a Oldřicha Nového přes Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou až po Hugo Haase, Vlastu Buriana či Raoula Schránila, Pepča se stále dokola přesouvala z jednoho jeviště na další a filmoví diváci ji objevili až mnohem později.
Pan Tau
(Jan Werich, Magda Hrnčířová a Josefa Pechlátová jako babička s trakařem – 1972):
V centru pozornosti
Po druhé světové válce sice odešla oficiálně do penze, dál ale hostovala na řadě divadelních scén a působila v hereckém souboru Československého rozhlasu. A díky perfektní práci s hlasem a výrazné intonaci si jí konečně také všimli i filmoví tvůrci. Vzhledem k věku na ni logicky čekaly vedlejší postavy různých maminek, babiček a tetiček, konečně ale mohla naplno předvést, že se vypracovala ve velkou a vyzrálou charakterní herečku. Dokázala na sebe strhnout veškerou pozornost, udivovala hbitou mluvou, výraznou intonací slabik, slov a vět. Také ale hbitostí, bezprostředností a jadrným humorem. První roli dostala až ve znárodněném filmu, v roce 1949 se představila publiku jako manželka dědy Voráčka v komedii Josefa Macha Vzbouření na vsi. A pak už přicházela jedna nabídka za druhou.
Kovářka a Viktorka (Libuše Geprtová) v televizní inscenaci Babičky Boženy Němcové
(foto – repro/archiv ČT)
Zpomalit nedokázala
Od padesátých let si zahrála s přestávkami většinou v komediích, největší prostor pro její umění jí nabídli až v druhé polovině šedesátých let režiséři takzvané nové vlny. A v roce 1966 se poprvé objevila i na televizní obrazovce jako tetička v seriálu scenáristů Jaroslava Dietla a Jiřího Hubače Eliška a její rod. Během své ‘důchodcovské‘ kariéry ztvárnila před kamerou téměř padesát postav a současně až do vysokého věku hostovala i na pražských jevištích, v Městských divadlech pražských, v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) i v Národním divadle. Josefa Pechlátová pracovala naplno do poslední chvíle, zemřela náhle 29. září 1984 v Praze. Naposledy si zahrála sousedku v komedii Můj brácha má prima bráchu a babičku ve frontě v seriálu Chalupáři, oba projekty ale měly premiéru až po její smrti.
Vložil: Adina Janovská