Chtěl se stát hercem, pak byl raději šéfem. Hlavně Činoherák na něj nevzpomíná v dobrém. Tajnosti slavných
11.12.2019
Foto: repro/youtube.com
Popisek: Jan Cmíral st. jako Antonín Zápotocký
Není malých rolí, jen malých herců. To říkával už v 19. století legendární bard Národního divadla Jindřich Mošna, a Jan Cmíral se stal jeho živým důkazem. I když se té velké životní nikdy nedočkal, každou menší roli proměnil v nepřehlédnutelnou.
V historii českého herectví najdeme téměř nekonečnou řadu osobností, jejichž tváře dobře známe. Vybavit si ale jejich jméno, to už bývá leckdy mnohem složitější, a sehnat o nich více informací téměř nemožné. Přitom to rozhodně neznamená, že by jejich talent a profesionalita snad byly menší. Jen na ně filmaři a televize s hlavními rolemi prostě zapomínaly. Tak schválně – víte, že prezidenta Zápotockého ztvárnil v politické agitce Vítězný lid Jan Cmíral? Přitom má na kontě více než stovku nejrůznějších postav!
Doktor Kolokolčikov (uprostřed) v dramatizaci povídky Arkadije Gajdara Timur a jeho parta – Divadlo mladých pionýrů 1946
(foto – repro/vis.idu.cz/Karekl Drbohlav)
Bez školy k Burianovi
Narodil se 13. července 1924 v Praze a stejně jako řada jiných nadšenců své generace odstartoval hereckou kariéru bez jakékoli odborné průpravy bezprostředně po skončení druhé světové války. Do prvního angažmá nastoupil v pražském Divadle mladých pionýrů, poté vystřídal ještě několik dalších souborů. V roce 1949 se přesunul do tehdejšího Gottwaldova (dnešní Zlín), na jevišti tamního Divadla pracujících strávil čtyři sezóny, aby se pak do metropole vrátil. V roce 1953 se stal členem souboru Armádního uměleckého divadla, původního D 34. Od roku 1951 ho Emil František Burian převedl pod Československou armádu, aby po svém odchodu z armády v roce 1955 obnovil divadlo pod původním názvem. V druhé polovině padesátých let se Jan začal objevovat ve vedlejších rolích i před filmovou kamerou, například jako řidič František v populární komedii režiséra Josefa Macha z roku 1957 Florenc 13,30.
Štěpán v představení Hádajú sa o rozumné – Divadlo pracujících Gottvaldov 1950
(foto – repro/vis.idu.cz)
Z Kolína na Barrandov
Rok 1960 pro něj znamenal hned několik významných životních zlomů. Opustil pražské scény, aby zakotvil na dalších šest let v Městském divadle Kolín, paradoxně ale současně začal intenzivně spolupracovat s barrandovským studiem. Odstartoval tím svoji účast v téměř nekonečné sérii projektů všech žánrů, v nichž začal hrát rázovité postavy všemožných kovářů, vrchních, šéfů či ředitelů. Velmi často také oblékal vojenské i policejní uniformy, stejně bravurně zvládal gestapáky či strážmistry a kriminalisty jako zlodějíčky a mafiány. V roce 1966 se do Prahy vrátil a stal se členem souboru experimentální zájezdové scény Maringotka. Její zakladatelkou a vůdčí osobností byla herečka, režisérka a dramatička Zuzana Kočová, třetí manželka E. F. Buriana, která náplň divadla koncipovala v duchu svého zesnulého manžela. Vycházela z Burianovy poetiky, snažila se kolem divadla soustředit mladé umělce a diváky a vytvořit umělecký klub podle vzoru Burianova někdejšího Déčka. A právě v roce 1966, kdy do ní přišel Jan Cmíral, se Maringotka stala součástí Československého státního souboru písní a tanců.
Praporčík v kriminálce Jindřicha Poláka Hra bez pravidel
(foto – repro/archiv FSB/Jaromír Komárek)
Ředitel normalizátor
Po nástupu normalizace Jan Cmíral postupně přesedlal z jeviště do ředitelského křesla. Po jedné sezóně v Laterně Magice byl v roce 1972 jmenován ředitelem Státního divadelního studia a ‘nový směr‘ velmi tvrdě prosazoval především v pražském Činoherním klubu. Nechal stáhnout z repertoáru několik inscenací a tehdejší vedoucí osobnosti od něj dostaly padáka. V roce 1975 se stal současně hereckým i vedoucím členem Hereckého oddělení Filmového studia Barrandov a tuto funkci vykonával až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1987. Souběžně hostoval v Divadle E. F. Buriana, v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou) a v Divadle Vítězného února v Hradci Králové. A samozřejmě se dál objevoval ve vedlejších rolích před filmovou i televizní kamerou. Během své kariéry ztvárnil více než stovku postav a nevyhnuly se mu ani seriály, od hospodského v rodinné fantasy komedii Pan Tau přes Tajemství proutěného košíku a Třicet případů majora Zemana až po politické historické drama Gottwald, které natočil v roce 1986 režisér Evžen Sokolovský.
S Vladimírem Menšíkem v roce 1980 – v populárním seriálu Arabela, ve třetí epizodě Petr a princezna
(foto – repro/archiv ČT)
Hrál jen do listopadu
Oženil se s o rok starší kolegyní Miroslavou Maleckou. Seznámili se v Divadle mladých pionýrů a v první polovině padesátých let společně působili v gottwaldovském divadle. V roce 1959 se jim narodil syn Jan, pozdější příležitostný herec a dabingový režisér. Diváci se s Janem Cmíralem starším setkávali velmi často téměř až do konce osmdesátých let a slýchali jeho hlas z rozhlasu a v zahraničních dabovaných filmech. Na obrazovce se naposledy objevil v roce 1988 v psychologickém dramatu režiséra Ludvíka Ráži Kdo ví, kdy začne svítat, volném pokračování inscenace Zatmění všech sluncí, o ženě, která se v práci dopustila finančních machinací, v níž zářila v hlavní roli nezapomenutelná Věra Galatíková. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1989 jako intelektuál v historickém dramatu Otakara Vávry Evropa tančila valčík. Po listopadové revoluci se definitivně stáhl do ústraní a zemřel 5. května 2001 v Praze.
Vložil: Adina Janovská