O opeře snila marně, manželství ani podnikání se jí nevyvedlo. O život pak bojovala deset let. Tajnosti slavných
04.12.2019
Foto: repro NFA
Popisek: Anna Steimarová
První dáma české herecké dynastie toužila po opeře, neměla na ni ale dostatečně silný hlas. Čím víc se jí dařilo na jevišti a před kamerou, tím hůř bylo v soukromí. Nakonec se utápěla v těžkých depresích a umírala nekonečných deset let.
S tímhle příjmením je jich řada, takže v nich možná máte trochu zmatek. Takže… Nejstarší z legendární dynastie krásek Anna Steimarová byla matkou slavné Jiřiny a babičkou Jiřího Kodeta a Evelyny Steimarové, po níž převzaly rodinnou hereckou tradici i její dcery, Vendula Prager-Rytířová a Anna Polívková. Ani nejstarší Anička ale zdaleka nebyla zakladatelkou herecké dynastie. Byla totiž dcerou herce a divadelního režiséra Vendelína Budila, který založil koncem devatenáctého století jednu z nejúspěšnějších divadelních společností a nějaký čas dokonce působil i jako ředitel Národního divadla. Tak co, už se v nich vyznáte?
Zpěvačka v šantánu v psychologickém dramatu režiséra Otakara Vávry Panenství
(foto – repro/archiv/Lucernafilm)
Na operu neměla hlas
Půvabná Anička Budilová se narodila do slavné divadelnické rodiny 7. července 1889 v Plzni a již jako malá slavila úspěch v Malém lordovi na jevišti plzeňského divadla. V tomto představení později zazářila i v pražském Národním divadle, a dokonce ve Vídni. Přes všechny předpoklady rozvíjet slibně nastartovanou dráhu na divadelních prknech se ale načas odmlčela, aby se zdokonalila ve zpěvu, a studovala také jazyky. Chtěla totiž jako sopranistka vstoupit do světa opery. Pro tento obor bohužel neměla dostatečně silný hlas, úspěch ale na ni čekal v operetě. Ještě před první světovou válkou zpívala ve Stuttgartu, Rostocku i Vídni a pod pseudonymem Anny Hoffman vystupovala i Německém divadle v Praze. Ve dvacátých letech působila na pražských operetních scénách, například v karlínském Varieté, Aréně a Švandově divadle. Výjimečné bylo její působení i v činohře. V letech 1928 až 1930 hrála ve Vinohradském divadle, a třicátá léta pak strávila ve Velké operetě.
Pyšná a nafoukaná
Své role dokázala důmyslně propracovat, psychologicky a niterně je prožít a vykreslit. I když byla podle svých současníků nafoukaná a pyšná, přímo mistrně ztvárňovala různé ošklivé, závistivé, drbavé, protivné a nafoukané ženské, které dovedla nádherně karikovat, a tím shodit i samu sebe. Každou postavu dokázala vytvořit a pojmout zcela odlišně, ať již to byla bohatá paní domácí, vysloužilá prostitutka či absolutní troska. K takovýmto rolím ji rovněž předurčovala zvláštní stavba obličeje a lebky, a hlavně vysoký a výrazný hlas. Několikrát se pokusila i o divadelní podnikání a ředitelování. Před kamerou debutovala ještě v éře němého filmu v roce 1913, v komedii svého tehdejšího manžela Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, film se ale nedochoval. Následující rok se zjevila na plátně jako milá legendárního písničkáře Karla Hašlera v situačním žertu České hrady a zámky, natočeném jako vstupní část ke hře Pán bez kvartýru. Pak se filmu na dalších devatenáct let vzdala, aby se vrátila před kameru jako učitelka v hudební romanci V tom domečku pod Emauzy, na jejímž scénáři se opět podílel Hašler. Ve třicátých a čtyřicátých letech se pak rychle stala oblíbenou představitelkou výrazných ženských osobností.
Madame z baru ve slavném melodramatu režiséra Františka Čápa Noční motýl
(foto – repro/archiv/Lucernafilm)
Slavná éra v Černošicích
Provdala se za herce Jiřího Steimara a jejich manželství bylo zpočátku šťastné. Během první světové války žili v pražském Podskalí na břehu Vltavy, v roce 1916 se jim narodila dcera Jiřina a o šest let později syn Miloš, který byl také nadějným hercem. Hrál v Brně, v pouhých sedmadvaceti letech ale přišel nešťastnou náhodou o život. Později si rodina koupila dřevěnou chalupu v Černošicích s půlkou ostrova na Berounce, kde pak léta žila. Podnikavý Jiří časem objekt přebudoval na moderní penzión, který vedl jako hoteliér, rád ale svým hostům i uvařil. Steimarovi chovali holuby, psy a slepice, pomáhali černošickým občanům s ochotnickým divadlem a také v něm sami vystupovali. Jiří ale organizoval divadlo i doma a zapojoval do něj celou rodinu i personál. Do jejich penziónu se sjížděli významní hosté, například spisovatelka Olga Scheinpflugová, Jan Masaryk, herci Xena Longenová a Saša Rašilov či hudební skladatelé Jan Kubelík a Rudolf Friml.
Stěhování do Liberce
Manželství se nakonec rozpadlo a brzy poté se Anna pokusila založit vlastní divadlo. V podnikání se jí ale příliš nevedlo. Nějaký čas ještě bydlela v Černošicích s bývalým manželem a jeho novou ženou Žofií, poté se odstěhovala do Prahy. Řadu let byl jejím přítelem o dvanáct let mladší herec Jindřich Láznička, už se ale nikdy nevdala. Za druhé světové války našla útočiště v holešovickém divadle Uranie, a poté v nuselském Tylově divadle. Po osvobození rychle vystřídala angažmá v Liberci a Zlíně, krátce se mihla i na jevišti pražského Národního divadla a v roce 1947 definitivně zakotvila v Severočeském divadle v Liberci. O pět let později sice odešla oficiálně do penze, dál ale na liberecké scéně hostovala až do roku 1958.
Dora Kalinová ve veselohře Jozefa Gregora Tajovského Ženský zákon – Severočeské divadlo Liberec 1954
(foto – repro/vis.idu.cz)
Se smrtí bojovala deset let
Liberec byl také důvodem, proč se z jejího života téměř vytratila spolupráce s filmem. Zahrála si pak už pouze v jediném filmu, v roce 1957 ztvárnila postavu babičky v komedii Páté kolo u vozu. A stejně výjimečně spolupracovala i s rozhlasem. Po smrti milovaného syna Miloše, který se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým, se uzavřela ve svém libereckém bytě. Utápěla se v hlubokých depresích, výrazně zhubla, a lékaři u ní diagnostikovali tuberkulózu žláz s vnitřní sekrecí, z níž se následně vyklubala rakovina. Se zdravotními problémy ale bojovala urputně, umírala nekonečných deset let. Svůj boj o život prohrála 15. března 1962 v Liberci, ve věku nedožitých 73 let.
Vložil: Adina Janovská