Mateřství si prosadila, lásku tím ale zabila. Štěstí konečně našla až po sedmdesátce. Tajnosti slavných
02.12.2019
Foto: repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Josef Heinrich
Popisek: Antonie Hegerlíková v roce 1943, v představení Národního divadla Řezbář Ukřižovaného
Jako třiadvacetiletá děvečka přišla a jako jednaosmdesátiletá babička odešla. K úspěchu jí dopomohla náhoda, dál pak ale na něm tvrdě pracovala. Zamilovaná byla prakticky neustále, opravdové velké lásky prožila ale jenom dvě. Ta první ji opustila kvůli dítěti, druhou jí zase odkázala nejlepší kamarádka.
Královna, princezna a vévodkyně, ale také selská dívka či služka. Stejně skvěle hrála intelektuálky i hloupé báby, poběhlice i čisté panny, na jevišti, před filmovými a televizními kamerami i před rozhlasovým mikrofonem, který dal vyniknout jejímu charakteristickému altu. Velká dáma českého herectví byla dobrosrdečná, chápavá, vstřícná, vlídná a upřímná, i když jí leckdo vyčítal, že byla jednou z těch, kteří v padesátých letech poslali Jiřinu Štěpničkovou do vězení. K úspěchu jí dopomohla notná dávka štěstí, pak ale na něm tvrdě pracovala. Díky tomu prožila Antonie Hegerlíková padesát osm let na jevišti jedné z našich nejlepších scén, pražského Divadla na Vinohradech. „Jako třiadvacetiletá děvečka přišla a jako jednaosmdesátiletá babička odešla,“ říkávala.
Během studií na gymnáziu
(foto – repro/archiv ČRo)
Moudré rozhodnutí
Narodila se 27. listopadu 1923 v Bratislavě. Otec byl Němec z Úvalna u slezského Krnova a vyučil se pekařem, česká maminka pocházela z Ondřejova u Prahy a byla čtrnáctým dítětem sedláka a hostinského. Seznámili se za první světové války v rodině c.k. důstojníka, v níž ona sloužila a on byl ordonanc neboli osobní sluha, a měli válečný sňatek. Po vzniku republiky zůstal otec v armádě s hodností štábního rotmistra. Antonie měla ještě o dva roky starší sestru Annu a dětství a dospívání prožila na západním Slovensku, převážně v Žilině. Tam také rodina zůstala i po otcově smrti v roce 1933 až do vzniku Slovenského štátu v březnu 1939. „Maminka s námi dvěma zůstala již sama. Tatínek začátkem roku 1933 přijal za svou rodnou řeč jazyk český, do té doby měl německý, i když národnost měl českou. Díky tomuto jeho jasnozřivému rozhodnutí, jsme i za druhé světové války byly česká rodina,“ prozradila Antonie ve svém životopisu.
Vzali ji na zkoušku
Krátce před vypuknutím druhé světové války, v roce 1938, se rodina odstěhovala do Čech, kde mohla obě děvčata konečně studovat. Anna zvolila dráhu lékařky se specializací gynekologie a porodnictví. Antonie během studia na gymnáziu snila o budoucnosti středoškolské profesorky zeměpisu a tělocviku, současně ale také studovala výrazový tanec u ruské primabaleríny Jelizavety Nikolské, která byla od dvacátých let hvězdou baletu pražského národního divadla a vychovala ve svém tanečním studiu řadu vynikajících tanečníků. A ta jí doporučila jít na konzervatoř. Antonie tam nastoupila především kvůli mimice, tenkrát prý ani nevěděla, co je monolog. Přesto ji přijali, i když nejprve jenom na zkoušku, na půl roku. Nakonec ale prokázala výrazné hlasové dispozice, takže zvítězilo herectví.
Elmíra a Tartuffe (Ota Sklenčka) v Moliérově stejnojmenné satirické komedii – Divadlo na Vinohradech 1960
(foto – repro/vis.idu.cz/Olga Housková)
Nejmladší lady Macbeth
Na profesionálním jevišti začínala v roce 1940 v legendárním divadle Vlasty Buriana. První profesionální angažmá získala v pražském Divadélku ve Smetanově muzeu, nejprve dostala smlouvu pěveckou, až po pár měsících teprve hereckou. Vzápětí vstoupila v roce 1943 poprvé i do filmových ateliérů, aby ztvárnila vedlejší roličku Marty, kadeřnice velkého salonu, v melodramatu režiséra J. A. Holmana Bláhový sen. Po válce krátce působila v Burianově souboru D 46, než se stala v roce 1946 členkou Městského divadla na Královských Vinohradech, resp. Divadla na Vinohradech. A žádné jiné herečce se nepodařilo hrát lady Macbeth v pouhých čtyřiadvaceti letech, navíc v režii legendárního Jiřího Frejky. Na vinohradském jevišti prožila téměř šedesát let a vytvořila kolem dvou rolí, většinou velkých postav energických a panovačných žen. Současně působila jako pedagožka Vyšší odborné školy herecké.
Rozvod kvůli dítěti
Zamilovaná prý byla celý život, velké osudové lásky ale měla pouze dvě. Tou první byl režisér Antonín Dvořák, za nějž se provdala v roce 1946. Měla s ním jedinou dceru Antonii, která se paradoxně stala příčinou krachu manželství. „Víte, manžel děti nechtěl, já po nich naopak moc toužila. Řekl mi to dávno před svatbou. Nelhal. Kdyby se rodily alespoň sedmileté, pak by jich měl třeba i deset. Jenže já mu nevěřila... Až po dceřině narození jsem zjistila, že nemluvil do větru,“ posteskla si kdysi v rozhovoru pro televize.cz. Před bezbranným kojencem a nekonečnou péčí o něj začal Antonín utíkat z domova a manželství se po pouhých osmnácti měsících rozpadlo. Obrat přišel až s přibývajícími lety. Jak dcera rostla, stával se otec jejím nejlepším kamarádem a nakonec spolu měli krásný vztah. Dokonce spolu všichni tři jezdívali celý život na dovolené.
Nejkrásnější role – maminka v seriálu F. L. Věk
(foto – repro/Archiv ČT)
Špatné svědomí?
Další kroky před kamerou činila již ve znárodněné kinematografii, většinou v postavách třídně uvědomělých proletářských dívek a mladých žen. V padesátých letech se stala jednou z těch, kteří poslali na patnáct let do vězení kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, a dokonce pro ni žádali trest smrti za to, že se pokusila s malým synem Jiřím emigrovat. „V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí – Lídy Vostrčilové a Josefa Chvaliny – jsme všichni souhlasili,“ přiznala Antonie kdysi pro jedny noviny. Všichni, to tehdy znamenalo i takové osobnosti, jako byli Vlasta Chramostová, Jiřina Švorcová, Vlastimil Brodský, Jiří Vala, Jiří Sovák či Ota Sklenčka. Na rozdíl od jiných však Antonie byla jednou z mála, s níž nakonec našla Štěpničková společnou řeč. „Tonka se jí mnohokrát za svou blbost omluvila. Když Jiřinu propustili, byla jedna z mála, ne-li jediná, kdo jí nabízel svou pomoc,“ prozradila jedna z kolegyň.
Moskalyk jí uškodil
Od roku 1952 ji navzdory jejímu mistrovství český film téměř ignoroval, a tak začala stále častěji spolupracovat s Československou televizí. Srdce diváků si definitivně získala v roce 1970, když ztvárnila maminku hlavního hrdiny v historickém seriálu režiséra Františka Čápa F. L. Věk, k němuž napsal scénář podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska Otto Zelenka. Vzápětí ale následoval radikální obrat, její obsazení v monumentálním normalizačním seriálovém projektu o začátcích dělnického hnutí v Čechách Matka, který natočil Antonín Moskalyk. Její obsazení bylo nápadem mimořádně nešťastným, pro herečku málem likvidačním. Jako padesátiletá, navíc už hodně kyprých tvarů, totiž představovala titulní hrdinku věkově i o polovinu mladší, a není divu, že to publikum nevydýchalo.
V roce 2005 na slavnostním večeru Cen Thálie
(foto – repro/nova.cz)
Zděděná láska
Další vážný vztah Antonie hledala jen velmi obtížně. „Ta první láska je přece jen jedna... Přesto jsem se ještě jednou provdala. Vzala jsem si herce z kladenského divadla Karla Fridricha, s nímž jsme se znali od mládí,“ zavzpomínala. Fridrichovou první manželkou byla její nejlepší kamarádka ze studií, herečka Marie Mottlová. „Když se s Karlem brali, byla jsem jí za svědka. A když jsem slavila sedmdesátku, Karel, tehdy už léta vdovec, mi přišel přát. Slovo dalo slovo a za tři měsíce jsme měli svatbu. Prožili jsme spolu nádherných devět let,“ svěřila se. Fridrich však v roce 2003 zemřel po těžké nemoci. „Musím říct, že jsem s ním prožila nejkrásnějších osm let svého života. Ještě den před smrtí mi v televizním pořadu Barvy života vyznal lásku,“ zavzpomínala dojatě.
Život s pochybnostmi
Říkávala, že ji na herecké profesi nejvíc baví obrovská plejáda postav, lidí a charakterů. Hrála v téměř třech desítkách filmů a třech stovkách televizních inscenací a další řadu úloh dostala v dabingu. Prvního ocenění se dočkala už v roce 1951, kdy se stala laureátkou Státní ceny, v roce 1965 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně. Koncem devadesátých let byla nominována na cenu Thálie za roli v Albeeho hře Tři velké ženy, ocenění ale získala až v roce 2005, kdy převzala Thálii za celoživotní činoherní mistrovství. „Já jsem se dostala k divadlu náhodou. Celý život jsem měla pochybnosti. Proto jsem celý život musela hodně dřít, abych všem dokázala, že jsem tam právem,“ prohlásila, když cenu přebírala. Nadace Život umělce jí v roce 1993 udělila cenu Senior Prix, za celoživotní mistrovství v dabingu získala v roce 2008 Cenu Františka Filipovského. V posledních letech trpěla těžkou cukrovkou, kvůli níž prodělala několik amputací. V posledních měsících byla odkázána na invalidní vozík, nakonec ji ale zradilo srdce. Antonie Hegerlíková zemřela 11. prosince 2012 v domě své dcery Antonie, která o ni do poslední chvíle pečovala.
Vložil: Adina Janovská