Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Největší elegán ve fraku si splnil životní sen. Jeho podnik ale doplatil na příliš přítulné ‘přátele‘. Tajnosti slavných

29.11.2019
Největší elegán ve fraku si splnil životní sen. Jeho podnik ale doplatil na příliš přítulné ‘přátele‘. Tajnosti slavných

Autor: repro.archiv.narodni-divadlo.cz

Popisek: Jiří Steimar

Zakladatel velké české herecké dynastie byl mužem dvou tváří. Zatímco v Národním hrál velké bardy, doma kuchtil, choval holuby, pěstoval zeleninu a pořídil si bernardýna. A pro svůj velký sen si dokonce přivezl pavilon ze Světové výstavy v Paříži.

Původně měl převzít otcovu živost, která byla vyhlášená po celé Praze. Divadlo ale pro něj mělo kouzlo mnohem větší. Nakonec se Jiří Steimar přiženil do slavné herecké rodiny a stal se zakladatelem dynastie, která se může i dnes pochlubit další generací skvělých umělců. Do nové poválečné doby už se ale elegantní gentleman ve fraku nehodil, a tak na něj zbývaly jen vedlejší role.

Vladimír Lanský ve hře Jaroslava Hilberta Jejich štěstí – Národní divadlo 1916

Vladimír Lanský ve hře Jaroslava Hilberta Jejich štěstí – Národní divadlo 1916
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz)

Houstičky mu nevoněly

Narodil se 14. dubna 1887 v Praze a měl o tři roky starší sestru Marii. Otec byl pekař, sídlil poblíž Petrského náměstí na Novém Městě, naproti ostrovu Štvanice, a jeho mistrovské kousky byly vyhlášené po celé metropoli. Nejprve Jiří chodil do nedaleké obecné školy, která stojí dodnes, jen se proměnila v Základní uměleckou školu. Pak pokračoval na karlínské reálce, jeho prospěch ale nebyl nic moc. Doma ale stejně počítali s tím, že jednou převezme otcovu živnost, a tak se souběžně naučil i pekařskému řemeslu. Jakmile ale tatínek zemřel, pověsil ho definitivně na hřebík a zběhl k divadlu. Začal navštěvovat dramatickou školu Karla Želenského, jenž po odchodu z Národního divadla založil jednu z nejslavnějších českých kočovných divadelních společností. V roce 1910 zahájil Jiří svoji hereckou kariéru v Intimním divadle na pražském Smíchově, dnešním Švandově divadle. Působil v něm nejen jako herec a režisér, ale v roce 1913 se nakrátko stal i jeho ředitelem.

Kvapilův objev

Jen po pár měsících ředitelování dostal nabídku, která se neodmítá. Padl totiž do oka tehdejšími řediteli činohry Národního divadla Jaroslavu Kvapilovi, a to tak moc, že mu dokonce odpustil tři počáteční pohostinská představení, která byla do té doby pro každého nováčka povinná. Ve stálém angažmá v něm pak byl Jiří až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1959, s výjimkou dvou sezón, 1924-25 a 1928-29, které strávil na prknech Městského divadla Královské Vinohrady. Pohostinsky pak v Národním působil dál až do smrti. Krátce po příchodu na naši nejslavnější scénu se také poprvé oženil. Dne 10. července 1915 se stala jeho první manželkou o dva roky mladší Anna Budilová, dcera významného plzeňského herce a divadelního ředitele Vendelína Budila. A snoubenci měli naspěch, jejich prvorozená dcera, pozdější legendární herečka Jiřina Steimarová, přišla na svět už 24. ledna 1916. O šest let později se jim narodil ještě syn Miloš. I on zdědil po rodičích talent i profesi, bohužel se ale v pouhých sedmadvaceti letech otrávil oxidem uhelnatým ze špatně spalujících kamen.

Šofér Karel ve frašce Jaroslava Sváry z roku 1932 Tisíc za jednu noc

Šofér Karel ve frašce Jaroslava Sváry z roku 1932 Tisíc za jednu noc
(foto – repro/Woframfilm)

Neúnavný workoholik

Ani členství v nejlepší činohře Jiřího nepřimělo usnout na vavřínech a dál na sobě usilovně pracoval. Hereckou techniku si zdokonaloval soukromými hodinami u herce Richarda Schlaghammera, hlas si pro změnu školil pod vedením operního pěvce Emila Buriana. V roce 1919 se souběžně s působením v Národním divadle stal ředitelem pražského Divadla Rokoko, v sezóně 1922–23 dokonce pravidelně vyrážel až do Olomouce, kde působil jako umělecký vedoucí činohry. Zpočátku hrál především milovníky, postupně pak přešel ke zralým, noblesním a urozeným gentlemanům. Elegantní vzhled, mužný baryton a vybrané chování ho předurčily k rolím v salónních a konverzačních komediích, v nichž zpravidla představoval mladé hrdiny, a Rudolf Deyl o něm mluvil jako o posledním milovníkovi. Stejně přesvědčivě ale dokázal zahrát i rozmanité muže nízkého původu, zakřiknuté i trpící, a později ve zralém věku se předvedl rovněž jako mistr komediální nadsázky a grotesky. Byl neúnavný workoholik, takže se v mládí pustil i do divadelní režie a dokázal nastudovat během jediné sezóny i deset představení. Stále to ale pro něj bylo málo.

Populární elegán

Na stříbrné plátno vstoupil už v počátcích kinematografie, v éře němého filmu. Před první světovou válkou začal spolupracovat se dvěma ze tří tehdejších filmových výroben, režíroval a hrál v komedii společnosti Illusion Pan profesor, nepřítel žen, či ve filmech Estrella a Andula žárlí společnosti ASUM. Ani jeden z těchto snímků se ale bohužel nedochoval. První snímek, v němž ho i dnes můžeme vidět, pochází z roku 1929, v historickém dramatu režiséra J. S. Kolára Svatý Václav ztvárnil postavu Václavova otce, knížete Vratislava. Po válce ve spolupráci pokračoval a s nástupem zvukového filmu už si ho pak režiséři vybírali kvůli jeho popularitě a eleganci. Ztvárnil téměř tři desítky bankéřů, ředitelů, továrníků, podnikatelů, právníků, lékařů či různých aristokratů ve filmech nepříliš významných režisérů, v nichž nešlo ani tak o umění, jako spíš o komerční úspěch. Výjimkou se staly pouze dvě postavy, které ztvárnil současně i na jevišti, doktor Kosina v adaptaci divadelní komedie Jana Snížka Příklady táhnou, kterou natočil v roce 1939 režisér Miroslav Cikán, a baron v komedii Vladimíra Borského Čekanky, v nichž na sebe upozornila Zorka Janů, mladší sestra Lídy Baarové.

Maršál Bernadotte v Heroické komedii – Stavovské divadlo 1947

Maršál Bernadotte v Heroické komedii – Stavovské divadlo 1947
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Josef Heinrich)

Začal chalupou se slepicemi

I když pocházel ze samého centra hlavního města, byl velkým milovníkem přírody a zvířat, a tak koupil v Černošicích u Berounky rozlehlý pozemek i s půlkou ostrova, který k němu patřil. Právě do Černošic ho prý přivedla herecká kolegyně, hvězda němého filmu Andula Sedláčková, oblast se ale stala sídlem řady významných osobností první republiky. Svoji vilu tu už v té době měl mimo jiné významný průkopník portrétní fotografie Jan Nepomuk Langhans, jeden ze zakladatelů společnosti Triola Antonín Pařík či rodina průkopníka československého letectví Zdeňka Lhoty. Za tratí měl svou vilu MUDr. Jan Janský, objevitel čtyř krevních skupin, malíř a ilustrátor Jan Braun a mnoho dalších. Nejpestřejší historií se ale mohl zřejmě chlubit právě Pension Steimar. Na získaném pozemku Jiří nejprve postavil chalupu, do níž se s celou rodinou přestěhoval. Vlastníma rukama pozemek upravil a zkultivoval, pěstoval zeleninu, pořídil si bernardýna, choval slepice a kachny, a hlavně holuby, kteří byli jeho velkou láskou. Tím ale jeho budovatelská éra teprve začala.

Za vším hledej tetu

Jednoho dne přijela na návštěvu teta, která jezdila s nemocnou dcerou na léčení do zahraničí, a ta ho přesvědčila, že tak malebné místo by se hodilo pro hotel jako v Davosu. Neúnavný podnikavec se pro nápad nadchl a okamžitě začal jednat, i když jeho žena byla proti a na tak nákladný projekt ani neměl dostatek peněz. Přesto se spojil s inženýrem Čeladou a na místě někdejší chalupy vyrostl rekordní rychlostí hotel s třiceti pokoji. Měl velkou jídelnu s prosklenou verandou, v podzemí kuchyň a rozsáhlý sklep. A herec a divadelní šéf se současně stal i v hoteliérem a kuchařem. Ze světové výstavy v Paříži koupil jeden z pavilonů a rozebraný ho převezl do Černošic, kde z něj nechal postavit kabiny pro plovárnu a vlastní divadlo pro stovku diváků. Celý den obsluhoval hosty, vařil pro ně a měl radost, že jim chutná. Po večerech pak hrál divadlo, v němž byla jeho partnerkou manželka, na jevišti nechyběli jeho děti, členové personálu a často i někteří hosté. Jiří vše organizoval a režíroval, hrál ale také s místními ochotníky.

Penzion Steimar v Černočicích na dobovém snímku

Penzion Steimar v Černočicích na dobovém snímku
(foto – repro/archiv)

Zábava bez placení

V uměleckých kruzích se stal penzion Steimar brzy vyhlášeným cílem, mířili do něj nejen Jiřího kolegové z Národního divadla, ale také řada dalších tehdejších významných osobností, od spisovatelky a dramatičky Olgy Scheinpflugové přes herečku Xenu Longenovou, politika a diplomata Jana Masaryka a houslistu Jana Kubelíka až po hudebního skladatele Rudolfa Frimla. Všichni se dobře bavili, našla se ale i řada těch, kteří si sice rádi užívali zábavy, perfektních služeb a pohodlí, pak se ale neměli k placení a podnik postupně zabředával do dluhů. Jiří byl neustále v jednom kole, jenže jeho ženu Annu hektický život vyčerpával a začínala mít všeho dost. Nakonec manželství skončilo rozvodem. V černošických divadelních představeních pak Annu nahradila dcera Jiřina a mezi hosty si Jiří brzy našel druhou manželku Žofii.

Nevlídná macecha

Žofie byla bohatá a zřejmě měla podnikání zachránit, jenže byla prý také rozhazovačná a panovačná, a navíc měla velmi špatný vztah k nevlastním dětem, čímž prý Steimar velmi trpěl. Exmanželka Anna s nimi v Černošicích ještě nějaký čas bydlela, než se odstěhovala do Prahy. Znovu už se nevdala, dlouhá léta ale byl jejím partnerem herec Jindřich Láznička, kterého si nejspíš vybavíte jako kancelistu Houžvičku v komedii režiséra Otakara Vávry Dívka v modrém. V roce 1939 přerostly finanční problémy penzionu Steimar do takových rozměrů, že Jiří musel svůj životní sen v Černošicích prodat. Jeho další majitel ale dopadl ještě hůř. Po nástupu Hitlera k moci mu byl penzion zabaven a obsadil ho Hitlerjugend. Ke své někdejší slávě se už pak nikdy nevrátil, po válce se proměnil v domov důchodců. Jiří s manželkou pak krátce žili v Praze a v roce 1941 se přestěhovali do Úval, kde si nechali postavit novou vilu v horském stylu.

Výrobce limonád Kolalok v komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera

Výrobce limonád Kolalok v komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera
(foto – repro/youtube.com)

Pan Kolalok

Po válce se Jiří k filmu vrátil, ani ve znárodněné kinematografii se ale jeho postavy od předchozích příliš nelišily. Opět se objevoval na plátně ve vedlejších rolích politiků, lékařů, podnikatelů šlechtického původu, umělců či soudců, v televizních projektech hrál jen zcela výjimečně. Filmové nabídky neodmítal ani po sedmdesátce a režiséři ho v tomto období obsazovali hlavně v komediích. Mimo jiné si na něj vzpomněl i Oldřich Lipský, který mu v roce 1964 nadělil půvabnou postavu pana Kolaloky, výrobce limonády a otce titulního hrdiny westernové parodie podle Brdečkovy předlohy Limonádový Joe aneb Koňská opera. Naposledy stanul před kamerou v roce 1968 v epizodní roli starého muže na balkóně ve válečné tragikomedii Ivo Nováka Maratón, premiéry už se ale nedočkal. I když po celou kariéru bylo jeho prioritou divadlo, najdeme v Steimarově filmografii téměř sedm desítek projektů a často byl také obsazován v rozhlasových hrách.

Paměti stále čekají

Ocenění svého umění se Jiří Steimar poprvé dočkal už v roce 1933, kdy mu byla udělena Státní cena za herecké umění. O dvacet let později byl jmenován zasloužilým umělcem a v den své smrti národním umělcem. Zemřel na zhoubný nádor 16. prosince 1968 v pražské nemocnici Na Františku. O jeho životní pouti se můžeme dozvědět víc v monografii Olgy Spalové Sága rodu Budilova a vzpomínkové knize Život plný kotrmelců, která vyšla podruhé v roce 2007 pod názvem Ničeho nelituju, kterou napsala jeho dcera Jiřina ve spolupráci s Kamilou Smolkovou Čížovou. Jeho vlastní paměti, nazvané Kam až paměť sahá, bohužel zůstaly pouze v rukopisné podobě a na své vydání stále ještě čekají. Úspěšná herecká dynastie ale pokračuje dál. Po dceři Jiřině převzali rodinnou štafetu vnuci Jiří Kodet a Evelýna Steimarová a pravnučky Barbora Kodetová, Anna Polívková a Vendula Prager-Rytířová.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace