Zamilovaná byla neustále, vždy ale nešťastně. A pak jí osud vzal jedinou radost, která jí zbývala. Tajnosti slavných
27.11.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Zorka Janů alias Irene Jahn
Říkalo se, že je krásnější a talentovanější než o sedm let starší sestra. Jenže její obrovský stín, v němž dospívala, ji ale připravil o poslední zbytky sebevědomí. Přitom měla křehká, citlivá plavovláska našlápnuto na kariéru, kterou by jí nejspíš mohla i legendární Baarová závidět.
Osudový vztah s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, následný pád, obvinění z údajné kolaborace, vězení, společenské zatracení. Tak skončila hvězdná kariéra legendární Lídy Baarové. Mnohem tvrději než na ni ale dopadla na její mladší sestru, herečku Zorku Janů. Říkalo se, že byla mnohem talentovanější, křehké senzitivní blondýnce s vystouplými lícními kostmi ale chybělo Lídino sebevědomí a celý život se podceňovala. Na rozdíl od ní si s nacistickým režimem nezadala a nikomu ani slovem neublížila. Přesto se na její hlavu snesla po osvobození války obrovská vlna nenávisti a několik jejích kolegů zabilo jednoho dne veškeré její naděje, touhy a sny. Zkrátka ji přemohla obyčejná lidská zloba. Vedle herečky Anny Letenské, popravené nacisty, byla Zorka druhou herečkou, která na nacistický režim doplatila životem.
Zorka se sestrou Lídou na Zliennale v roce 1941
(foto – repro/dokument Zkáza krásou)
Ve stínu hvězdy
Vlastním jménem Zora Babková se narodila 9. července 1921 ve Štěchovicích, kde byli její rodiče na prázdninách. Otec Karel působil jako magistrátní úředník a později ředitel, matka Ludmila byla v domácnosti a příležitostně zpívala ve sboru Národního divadla. Velmi brzy bylo jasné, že je Zorka mimořádně fotogenická, a tak se její tvář objevila v reklamě na obalu dětského pudru. Nejprve začala studovat na gymnáziu, pak se ale přihlásila do Voice-bandu, recitačního souboru, který založil v roce 1927 E. F. Burian, a z kvinty odešla na pražskou konzervatoř. Současně hostovala v pardubickém Východočeském divadle v inscenaci Léto. Po absolvování hostovala u divadelní společnosti Karla Jičínského a Wuršera, v holešovické Uranii a v Národním divadle. Své první a zároveň poslední angažmá získala v roce 1942 v Městských divadlech pražských. Ve filmu debutovala v roce 1933 coby dvanáctiletá holčička v komedii Vladimíra Slavínského Madla z cihelny, ve které hrála hlavní roli její sestra Lída. Po čtyřech letech se před kameru vrátila, zpočátku ale jenom ver vedlejších rolích. Zahrála si jednu ze studentek v komedii Děvčata, nedejte se!, septimánku Jiřinu Novákovou ve filmu režiséra Martina Friče Škola, základ života!, služebnou u Třísků v Cechu panen kutnohorských či modistku v romanci Tulák Macoun.
Zase jenom druhá
První velkou příležitost jí nabídl v roce 1939 režisérský tandem František Čáp a Václav Krška v poetické romanci Ohnivé léto. V té době se ale její starší sestra Lída právě vrátila z Německa, kde jí zakázali hrát ve filmech kvůli milostnému románku s Goebbelsem. Snažila se mladší sestru na roli připravit, nakonec jí ale udělala medvědí službu. Během konzultací s režiséry se totiž zrodil nápad připsat roli také pro Lídu a dnes je už obtížné říct, jestli s tím přišel někdo z pánů, nebo jim tuto myšlenku Lída mistrně podsunula. Zorku tím ale odsunula z pozice představitelky hlavní role, protože jako hvězda evropského formátu musela být uvedena v titulcích na prvním místě. A tak zatímco Lída ztvárnila ve filmu femme fatale, která svede studenta Šimona v podání Svatopluka Beneše, Zorka, která se jako Klárka vrhá z nešťastné lásky k Šimonovi ze skály do řeky, jakoby předpověděla svůj osud.
Červená Klárka v lyrickém dramatu Ohnivé léto
(foto – repro/imdb.com)
Sama i doma
Vypukla druhá světová válka, takže začala být uváděna v titulcích německých verzí filmů českých režisérů jako Irena Jahn. Koncem roku 1940 si začala psát deník. Bylo to v sanatoriu ve Vráži, kde natáčela Ohnivé léto a kam se uchýlila poté, co se psychicky zhroutila. Pobyt v léčebně jí prospěl, a tak se počátkem roku 1941 vrátila domů. Jako herečce se jí dařilo, v letech 1938 až 1944 natočila jedenáct filmů, psychicky na tom ale byla stále hůř. O jejím smutku, samotě a zoufalství hodně vypovídají zápisky v deníku, v nichž často mluvila i o smrti. „Hádka, pláč, touha po smrti. Strašně se cítím osamocená. Potácím se mezi životem a smrtí. Často vidím před zrcadlem revolver,“ napsala například 7. ledna 1941. „Zorka byla nešťastná, šíleně nešťastná,“ dosvědčil později její někdejší filmový partner a přítel Svatopluk Beneš, kterému se svěřovala. „V tý rodině to bylo šílený.“
Skvost na Hanspaulce
Jako každá hvězda musela mít i Lída luxusní bydlení v nejluxusnější pražské čtvrti, a tak její rodiče zadali projekt významnému architektovi Ladislavu Žákovi, který navrhl i vilu režiséra Martina Friče v Hodkovičkách. Lída se kvůli stavbě dokonce zadlužila, u Městské spořitelny pražské si vzala půjčku sto tisíc korun, což byly tenkrát obrovské peníze. Stavět se začalo v roce 1937 a hotovo bylo za necelý rok. Funkcionalistická stavba je typickým příkladem takzvané streamlined architecture, pozdního typu Art Deco architektury a designu, a je chráněnou kulturní památkou. Dvoupodlažní horizontální dvojdům má na střeše sluneční terasu, která byla přístupná z Lídina bytu, v druhé části vily, která vypadá jako loď, bydleli její rodiče. Lída si mimořádné stavby moc neužila, nastěhovala se do ní až po definitivním návratu ze zahraničí v roce 1944. A pro Zorku se stala zlatou klecí, v níž nemohla dýchat.
Vila Lídy Baarové s pískovcovými schody, na nichž zemřela její mladší sestra
(foto – repro/asb-portal.cz)
Konce války se bála
Za zdmi luxusní vily se často odehrávaly hádky, plné křiku a pláče. Manželství rodičů neklapalo, otec byl přísný a matka prý citově chladná. „Máma pořád proti mně něco má a já už nevím, jak se jí zavděčit,“ zoufala si Zorka na stránkách svého deníku. Kvůli tomu, jak jí matka se sestrou ubližovaly, mnoho nocí proplakala. Byla příliš zranitelná a senzitivní a všechno si moc brala k srdci. Její deprese se stále zhoršovaly. S blížícím se koncem války měla s Lídou čím dál větší rozepře, vyčítala jí styky s nacisty, které nenáviděla. Bála se, co nastane po válce. Také měla stále větší zdravotní problémy. Divadelní představení zvládala jen s vypětím všech sil a deníkové záznamy prozrazují, že celé noci probděla, protože trpěla velkými bolestmi hlavy. Ke konci války už skoro vůbec nespala a cítila se čím dál unavenější. „Už když hrála v divadle E. F. Buriana, zkolabovala na jevišti. Při děkovačce,“ prozradila její kolegyně, herečka Eva Gerová.
Neustále o hladu
Dnes už se ví, že trpěla leukémií, a jejímu zdravotnímu stavu neprospívaly ani drastické diety, které neustále držela kvůli nízkému sebevědomí. Říkalo se, že někdy snědla za celý den jenom jednu okurku. Snad nic lépe nevystihuje její stav než slova, zapsaná do deníku: „Nedostává se mi láska. Chřadnu. Bojím se smrti.“ Osud jí nedopřál ani štěstí v lásce, což situaci ještě zhoršovalo. Její první láskou byl spisovatel František Kožík, jenže v době, kdy se do něj zamilovala, byl už dva roky ženatý a se Zdenou Švábíkovou právě čekali dítě. Přesto Zorčiným půvabům a citům neodolal a pravděpodobně byl prvním intimním partnerem v jejím životě. „Drahý, miluji Tě celou duší (je malá, odpusť), toužím po Tobě celým svým tělem a činí mne to nevýslovně šťastnou. Zažívám to poprvé v životě. Šílím. Je to krásné!“ vyznala se ze svých pocitů.
Její první láskou byl o dvanáct let starší spisovatel František Kožík
(foto – repro/archivní a programové fondy Českého rozhlasu)
Poprvé vsadila na prášky
Marnost tohoto vztahu tak prohloubila její deprese, že právě kvůli němu nakonec musela být hospitalizována v nervovém sanatoriu ve Vráži. Tam se s beznadějnou situací díky léčbě pokorně smiřovala. „Ty máš práci, svou ženu, která Ti dá děťátko. Františku, je to od ní krásné, to si uvědom! Tebe čeká tolik radosti, mnohem, mnohem víc, než jsi nacházel na Hanspaulce. Uvědom si to, nebudeš-li někoho milovat, nepodváděj ji! A na mě vzpomínej v dobrém,“ napsala Kožíkovi. Dalším mužem jejího života byl režisér Vinohradského divadla František Salzer, kvůli němuž se poprvé pokusila o sebevraždu otravou prášky. Klid a štěstí jí nepřinesly ani vztahy s filmovým a divadelním kritikem A. M. Brousilem nebo hercem Karlem Högerem.
Benzín ji nezabil
Tečku za jejím trápením udělala hysterická štvanice proti celé rodině, která se po válce roztočila kvůli Lídině údajné kolaboraci s nacisty. Tou dobou prožívala Zorka peklo. Sestra skončila ve vězení, matka dostala v roce 1945 při policejním výslechu mrtvici a zemřela, a nemocnému otci museli amputovat nohu. Poslední ránu jí zasadili kolegové z Komorního divadla. Václav Vydra nejstarší jí nedovolil vstoupit do divadla, když přicházela na zkoušku. „Dovnitř nesmíte, sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří,“ řekl jí. Nikdo z kolegů, kteří stáli opodál, se jí nezastal, přestože věděli, že si s nacisty nikdy nezadala a o nikom nikdy neřekla nic špatného. Jenže divadlo bylo její jedinou láskou, která jí ještě zbyla, a nemohla bez ní žít. Od té doby se podle svědků chovala a mluvila, jakoby se zbláznila. „Viditelně zhasínala. Stáhla se do sebe, téměř přestala mluvit i jíst. Jednou v noci otce probudily podivné zvuky. Zorka se napila benzínu a zvracela,“ popsala Lída sestřin další pokus o sebevraždu v knize Útěky.
Komtesa Karla s manželem Arnoštem Bendou (Oldřich Nový) ve slavné komedii Martina Friče Když Burian Prášil
(foto – repro/archiv ČT)
Do sanatoria už to nestihla
Matka byla mrtvá, sestra, kterou celý národ zatratil, ve vězení, v luxusní vile zůstala zoufalá Zorka sama jen s invalidním otcem. Ten ji chtěl znovu poslat do nervového sanatoria, jenže události nabraly příliš rychlý spád. „Musím být čistá, musím být čistá,“ opakovala si prý 24. března 1946 stále dokola, když jí kulhající otec pomáhal vyjít do horního patra, aby se vykoupala, protože byla úplně zesláblá. O pár minut později pan Babka v kuchyni zpozoroval, že cosi prolétlo kolem okna. Vypadalo to jako ručník. Když ale otevřel dveře na terasu, spatřil na zemi Zorčino tělo. Skočila z balkonu a dopadla přímo na pískovcové schody. Ještě dýchala, zemřela až po dvaceti minutách. Bylo jí necelých pětadvacet let. Lída Baarová ke konci života o ní napsala: „Listuji jejími opuštěnými deníky, znovu se vracím k řádkám jejích dopisů, skláním nad ní tvář, zbrocenou slzami, a říkám si:Byla lepší než já.“
Vložil: Adina Janovská