Nezdárný syn utekl ke komediantům a stal se milovníkem. Významné role se ale nedočkal. Tajnosti slavných
20.11.2019
Foto: repro/ceskatelevize.cz
Popisek: Robert Vrchota
Pohledná tvář a statná postava ho předurčily pro role milovníků, nakonec si jich užil mnohem víc na jevišti než před kamerou. I malé vedlejší postavy ale dokázal proměnit ve výrazné a jedinečné.
Kvůli kariéře se vzdal svého křestního jména, divadelní hry psal dokonce pod pseudonymem. Romantický milovník, který kradl srdce fanynkám v padesátých letech, se sice poměrně brzy přehrál v charakterní postavy, mimořádný smysl pro humor ho tím ale rozhodně neopustil, takže se stal rovněž mistrem komických či tragikomických postav. Dovedl najít odpovídající výraz pro zfanatizovaného nacistického úředníka stejně jako třeba pro bezcharakterního zločince. Od šedesátých let se sice objevoval už jen v menších a epizodních postavách bodrých chlapíků rozmanitých profesí a občas nekalých úmyslů, všechny ale měly jedno společné – jedinečné podání a šmrnc.
Poručík Vrána a vrchní oficiál Odon Tříška (Saša Rašilov st.) v komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky
‚foto – repro/archiv ČT)
Nezdárný synek
Ve skutečnosti se jmenoval Josef a narodil se 13. ledna 1920 v malebné jihočeské vesnici Břilice u Třeboně do rodiny truhlářského mistra. Brzy se ale stěhovali na samotnou hranici, do Českých Velenic, kde malý Josífek strávil dětství. Rodiče do něj vkládali velké naděje, a tak po obecné škole začal studovat na reálném gymnáziu v Českých Budějovicích. Na podzim roku 1938 musela rodina po násilném zabrání českého pohraničí nacisty svůj domov opustit a usadila se na okraji Prahy. Tam sice tehdy ještě Josef pokračoval ve studiu, až k maturitě ale nedošel. Odmalička ho totiž okouzlovalo divadlo, a tak krátce po začátku okupace bez vědomí rodičů ze školy zběhl a přidal se k jedné divadelní společnosti, působící v severních Čechách.
S Rudolfem Deylem ml. v dramatu N. F. Pogodina Aristokrati – Divadlo filmového studia 1949
(foto – repro/vis.idu.cz)
Samouk profesionálem
Na jevišti velmi rychle prokázal vrozený talent a nezdolnou vůli učit se, takže se již v roce 1941 dočkal prvního profesionálního angažmá. Díky pohledné tváři a mužné postavě byl ideálním typem pro postavy milovníků a brzy se stal idolem fanynek všech generací. Stal se členem činoherního souboru Východočeského divadla Pardubice, na jehož scéně působil až do roku 1948. To už ale měl za sebou i první krůčky před filmovou kamerou, pro niž vyměnil klasické české jméno Josef za zvučnějšího Roberta. První příležitost dostal v roce 1944 v nezapomenutelné westernové parodii Františka Salzera a Rudolfa Hrušínského Pancho se žení. Hrušínský kromě scénáře a režie ztvárnil i hlavní roli a Vrchota si v ní zahrál lupiče Manuela Serana Pueblo Santo. Vzhledem k bouřlivým událostem doby se film představil divákům v kinech až v roce 1946 a u nás doposud zcela nezvyklý žánr způsobil, že ho kritika doslova ztrhala. Hrušínského to tak zdrtilo, že se pak už nikdy k filmové režii nevrátil, pro Vrchotu ale snímek znamenal první cenný krok do filmového světa.
Bára (Vlasta Fialová) a myslivec v romantickém dramatu podle povídky Boženy Němcové Divá Bára
(foto – repro/archiv ČT)
Z Pardubic na Barrandov
Hned po debutu na stříbrném plátně začal dostávat další nabídky, a přestože šlo o vedlejší postavy, rozhodně díky němu nezapadly, ať již to byl bezejmenný štěk v psychologické romanci Františka Čápa Znamení kotvy, která se stala předposledním velkým filmem krásné Hany Vítové, Kurt Reichman ve slavném válečném dramatu Jiřího Weisse Uloupená hranice či inženýr Karel Bureš ve válečné komedii Josefa Macha Nikdo nic neví. Z Pardubic bylo ale do barrandovských ateliérů přece jen trochu daleko, a tak se v roce 1948 konečně přestěhoval do Prahy. Na tři sezóny se stal členem souboru Divadla československého státního filmu, poté až do roku 1956 působil v Karlínském divadle. Především se ale intenzivně zaměřil na filmovou práci.
S Martinem Růžkem v kriminálce Zlatý pavouk
(foto – repro/archiv TV Barrandov)
Okouzlující zhýralec
Po postavě četaře ve slavném válečném dramatu Otakara Vávry Němá barikáda se konečně rozjel naplno a jen během roku 1949 stanul před filmovou kamerou pětkrát. Hned zkraje si ‘střihnul‘ dalšího romantického nápadníka, poručíka Vránu v jedinečné komedii režiséra Josefa Macha Rodinné trampoty oficiála Tříšky, v hlavní roli s nezapomenutelným Sašou Rašilovem starším. Jeho nejkrásnější postavou se tenkrát stal pohledný mladý myslivec v dramatizaci povídky Boženy Němcové Divá Bára, v níž jeho partnerku a hlavní postavu ztvárnila jedna z největších hvězd českého filmu padesátých let, nádherná Vlasta Fialová. Režiséři pak na něj pravidelně pamatovali s dalšími nabídkami a během kariéry ztvárnil zhruba sto sedmdesát postav. Hlavní roli ale dostal jenom jedinou, v roce 1956 si zahrál dentistu Miroslava Hrušku v kriminálním dramatu Pavla Blumenfelda Zlatý pavouk, v němž svoji první větší příležitost dostala začínající Jana Brejchová.
Du Mesnil v divadelní hře Henryho Becque Pařížanka – Městské divadlo Kolín 1972
(foto – repro/vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Kolíne, Kolíne…
Právě v době, kdy si zahrál zhýralého a rozhazovačného dentistu, kterému nakonec zlato vězňů z nacistických koncentračních táborů stejně štěstí nepřinese, se Robert rozhodl pro radikální životní změnu. Karlínskou hudební scénu vyměnil za činoherní soubor Městského divadla Kolín, v němž pak působil až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1980. Na divadelních prknech ztvárňoval role komediální, tragické a i tragikomické a pod pseudonymem Can O ́Harris dokonce psal divadelní hry. S filmem spolupracoval dál velmi intenzivně a postupně se přehrál od milovníků v charakterní postavy. V roce 1969 ho režisér Jiří Sequens poprvé vytáhl i před televizní kameru a v první epizodě slavného krimiseriálu Hříšní lidé města pražského ho obsadil jako lázeňského Šulce. Výčet jeho postav by byl téměř nekonečný, viděli jsme ho v celé řadě televizních inscenací, seriálů i mimořádně úspěšných filmů. Například jako recepčního v nesmrtelné komedii Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, hraběte Palačiče v seriálu Cirkus Humberto či vrchního ve sportovním dramatu Pěsti ve tmě, hrál rozličné dědečky, vrátné, hospodské, kavárníky…
Hrabě Palačič a Carlo Humberto (Martin Růžek) v seriálu Cirkus Humberto
(foto – repro/archiv ČT/Jaromír Komárek)
Nekončící potlesk
Ani jeho neminulo Třicet případů majora Zemana stejně jako Chalupáři, Nemocnice na kraji města či Synové a dcery Jakuba skláře. Současně ale také velmi intenzivně spolupracoval s rozhlasem a dabingem, vystupoval v zájezdových estrádách a televizních zábavných pořadech. Na filmovém plátně se naposledy mihnul v roce 1989 v satirické komedii Dušana Kleina Vážení přátelé, ano, jeho posledním televizním projektem se stal seriál O zvířatech a lidech, který natočil Hynek Bočan v česko-německé koprodukci. Dostal v něm bezejmennou roličku v sedmé epizodě s Názvem Revize, její premiéry se už ale nedočkal. Robert Vrchota zemřel 24. dubna 1993 v Praze a příběh jeho bohatého života zachytil v roce 2000 David Laňka v knize Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných.
Vložil: Adina Janovská