Moudrý šašek a vášnivý tramp si servítky nebral. Stěžoval si na něj i prezident Novotný. Tajnosti slavných
28.10.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Jaroslav Štercl
AUDIO/VIDEO Vášnivý tramp, populární kabaretiér a komik, především ale mimořádný herec s unikátním projevem, vlastně nikdy nebyl produkcemi a kritikou pořádně oceněn. Miloval totiž lidi, tvořil především pro ně a zbožňoval kontakt s publikem.
Dlouhá léta působil ve stínu legendárního krále komiků Vlasty Buriana, a tak mu nebylo dopřáno natočit celovečerní film, který by mu zajistil uměleckou nesmrtelnost. Co ale publikum ocenit umělo, to byl jeho drsný, leckdy až tvrdý humor, s nímž glosoval aktuální společenské dění, takže přezdívka moudrý šašek, kterou si vysloužil, rozhodně byla poklonou. Své výstupy, monology a scénky Jaroslav Štercl psal většinou sám, byl autorem či spoluautorem desítek divadelních her, revuí a kabaretů. Měl spoustu známých, přátel, uměl skvěle bavit společnost, v podstatě byl ale samotář. V soukromí se kontaktu s diváky vyhýbal, nikdy si nezval návštěvy domů ani na chatu. Lidovou srandu používal jako obranu před vnějším světem, aby se mu nikdo do toho jeho vnitřního nedostal. „Bavit lidi, dělat inteligentní legraci, vyvolávat smích a přinášet výbornou náladu nebylo a nebude žádná sranda,“ říkával.
Šel jsem jednou se svou pannou:
Chronický repetent
Od jeho narození letos uplyne již neuvěřitelných sto let. Na svět totiž přišel 18. listopadu 1919 v Blovicích u Plzně, jeho dědeček ale pocházel z Bavorska a do Čech ho přivedl obchod s chmelem. V roce 1925 se tatínek rozhodl přestěhovat do Prahy, koupil dům ve Vyšehradské ulici a začal podnikat ve stavebnictví. Nevybral si ale tu pravou dobu. Brzy totiž vypukla velká hospodářská krize a jeho firma zkrachovala. Rodina pak trpěla nedostatkem a několikrát se stěhovala. Jaroslav si ale existenční problémy nepřipouštěl. Pilným a disciplinovaným žákem rozhodně nebyl, spíš si naplno užíval studentského života. Nejprve navštěvoval klasické gymnázium v Londýnské, jenže dvakrát propadl, a tak pak pokračoval na gymnáziu v Kodaňské ulici ve Vršovicích, kde v té době rodina bydlela. I odtud ale musel odejít. Uspěl až na třetí pokus, když se na otcovo přání přihlásil na Vyšší průmyslovou škodu stavitelskou v Betlémské ulici.
Jezdím bez nehod
(s Milanem Chladilem):
Burian mu učaroval
Od raného dětství se začal seznamovat s filmem, téměř pravidelně chodíval na odpolední nedělní přestavení pro děti, kde se sice promítaly klasické filmy pro dospělé, navíc ale obohacené o grotesku před začátkem a po skončení filmu. V té době to byly ještě projekty němé éry. Později začal také chodit na pohádky do paláce Rádio na Vinohradech, které četl Vlasta Burian, a na revue do smíchovské Arény. Právě Vlasta Burian a Ferenc Futurista se svým živelným herectvím a smyslem pro komiksu se stali jeho velkými hereckými vzory. V sedmnácti letech poprvé sám vstoupil do herecké branže. Začínal v nuselském pivovarském kabaretu s prvním humorným číslem Pan Paďour na trampu. Po maturitě si na něj v roce 1940 okamžitě došlápla i nacistická protektorátní moc, takže byl totálně nasazen u firmy Junker.
Vůně benzinu:
Kritika nebyla žádána
Za druhé světové války sám založil divadlo s písničkami, nazvané Divadýlko na dlani, které sídlilo ve Štěpánské ulici. Pak prošel už jako profesionál řadou kabaretů a divadélek, ať již to byl Kabaret mladých, Rozmarné divadlo v Alhambře, Kabaret U Tomáše či Kabaret U Fleků. Miloval prostředí kabaretu, v němž měli účinkující i publikum k sobě blízko, kde panoval neformální, spíš bohémský styl, upřímnost a pohoda. Na svou práci kabaretiéra, který produkuje čistou a dobrou zábavu, později velmi rád vzpomínal. Po únoru působil jednu sezónu v Nocturno revui, z níž v roce 1950 přešel do legendární Alhambra revue. V roce 1957 z ní ale musel odejít z politických důvodů. Jeho tvrdé narážky na nedostatky nové socialistické společnosti se totiž nehodily do krámu. Dalších deset sezón strávil na scéně Pražské estrády, v roce 1967 přijal nabídku souboru Laterny magiky, s níž se zúčastnil světové výstavy Expo 67 v Montrealu a o rok později i zájezdu do Mexika.
Má milá voní fialou
(s Laďkou Kozderkovou):
Živé noviny
Na kabaretní scéně velmi rád vystupoval také jako ‘živé noviny‘, bezprostředně reagující na události, které se právě doma i ve světě odehrály. Samozřejmě pokud to bylo vůbec možné. A činil tak i při hostování na scéně kamenného divadla, kde výstupy své postavy v mezích možností rovněž ‘aktualizoval‘. Třeba v roce 1968 ve slavné operetě Na tý louce zelený, kterou uváděly souběžně Hudební divadlo Karlín i Hudební divadlo v Nuslích, které byly od roku 1963 oficiálně sloučeny a působil v nich jeden soubor, reagoval coby hajný Štětivec na srpnové události řadou narážek. Například když Štětivcova žena posílala svého muže do lesa, aby z něj vyhnal pytláky, bránil se: „Copak můžu do lesa s dvojkou, když jsou tam jednotky?!“ A publikum se válelo smíchy.
Holka, vem si frizéra
(s Jiřinou Bohdalovou):
Neslavný konec slavné scény
V sedmdesátých letech ho čekala v Karlíně i Nuslích další významná hlavní role v Longenově komedii C. k. polní maršálek, která se také stala v roce 1978 posledním představením v nuselském divadle před jeho definitivním uzavřením. Na toto představení i následné události pak ještě po letech smutně vzpomínal: „Když jsme po jeho skončení divadlo zamkli, opustili ho nejen účinkující, ale bohužel i strážní. Nenechaví obyvatelé Nuslí pak rozebrali garderobu s ostatními doplňky a se vším, co k divadlu patřilo. Po čtvrti pak lítala tamní galerka v kostýmech myslivců. Tak neslavně skončila éra jedné z našich nejznámějších hudebních scén.“ Populární komik, který se odjakživa oficiálně nechával oslovovat Jarda, ale fanynky mu láskyplně říkávaly Jaroušek, poté odešel oficiálně do penze. Ve stálém angažmá nikdy nebyl, celý život strávil takzvaně na volné noze a ani přidělení pravidelných dávek starobního důchodu pro něj rozhodně neznamenalo, že na svoji uměleckou činnost rezignuje a bude na vltavské náplavce krmit holuby.
Vlak je vlak:
Prezidentský zákaz
Před kamerou se sice jen míhal a s velkou rolí si na něj nikdo nikdy nevzpomněl, všechny své drobné postavičky a rázovité figurky ale dokázal ztvárnit tak, že se staly nezapomenutelnými. Poprvé se objevil na plátně už v roce 1946 v komedii režiséra Vladimíra Slavínského Právě začínáme, v níž si zahrál listonoše. Pošťáckou uniformu mu přidělil i Oldřich Lipský v legendární westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera. Československá televize si na něj poprvé vzpomněla v roce 1962 s rolí v hudební inscenaci Ztráty a nálezy, nejrůznější sousedy, příslušníky SNB, redaktory či úředníky pak ztvárnil ve zhruba pěti desítkách filmových či televizních projektů a seriálů. V podstatě sám sebe, tedy kabaretního komika, si zahrál v roce 1969 ve slavné komedii Zdeňka Podskalského Světáci. Ve svých pamětech později připomněl i připravovaný televizní seriál Jaroslava Dietla Můj přítel štvanec, v němž měl hrát předsedu základní stranické organizace a zpívajícího šéfa a dirigenta závodního big bandu. Tuto roli mu Dietl napsal přímo na tělo. Jenže po natočení prvních dvou dílů přišel zákaz přímo od prezidenta Antonína Novotného, projekt nebyl nikdy dokončen a upadl v zapomnění.
Jak se chovat na svatbě:
Praha mu byla malá
Odjakživa toužil po dobrodružství, takže brzy začal podnikat výlety do přírody. Když neměl dost času, tak alespoň do pražských přírodních lokalit, jako jsou Divoká Šárka či Obora Hvězda. Miloval brdské lesy, stal se vášnivým trampem a častým hostem legendární osady Ztracenka, ležící nedaleko Štěchovic. Trampské písně byly vedle těch kabaretních jeho dalším milovaným hudebním žánrem, řadu jich i složil a také nazpíval. Láska k trampingu se pro něj stala inspirací i útěchou v letech, kdy nebyl z politických důvodů žádoucí. Své sny o dobrodružství ve stylu zlatokopů a zlaté horečky si později dokonce splnil. V roce 1992 procestoval s manželkou velkou část Spojených států a vyrazil i na vysněnou Aljašku, o níž toho spoustu věděl především z četby dobrodružných románů Jacka Londona. Na vlastní oči pak spatřil řeku Yukon a legendární Klondike a obdivoval stále ještě nedotčenou aljašskou přírodu.
Houby, houby, houby:
Miloval diváka z lidu
Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1989 coby pacient v hudební komedii režiséra Júlia Matuly Volná noha. Jeho doménou byla vždy především improvizace, nevázaná klauniáda, temperamentní mluva, mimické schopnosti, veselost, trhavá gesta a šibalské pohledy. Odbornou kritikou zůstal jeho humor nedoceněn, protože se zaměřoval především na diváka z lidu. Spolupracoval s rozhlasem a dabingem, příležitostně vystupoval i v televizních estrádách a soutěžích. Například koncem šedesátých let přímo šokoval svými rozsáhlými znalostmi v televizní soutěži Souboj s pamětí. Byl totiž neobyčejně sečtělý, doma měl velkou knihovnu a celý život vyznával trampské, sportovní a skautské ideály. Oženil se dokonce třikrát a měl dvě děti, Jaroslava a Evu. Nezapomenutelný komik, herec a kabaretiér Jaroslav Štercl zemřel po těžké nemoci 4. dubna 1996 v Praze.
Vložil: Adina Janovská