Maturitu z matematiky? Nebude daleko rozumnější zrušit maturitu úplně? Komentář Štěpána Chába
komentář
21.10.2019
Foto: Facebook
Popisek: Obrázek zmaru, nikoliv naší budoucnosti
Ve školách jsem postupně zažil šest učitelů matematiky. Dobrý byl jeden a ten vydržel na škole tři měsíce, pak utekl do soukromého sektoru. Zbývajících pět učitelů matematiky neumělo učit, místo učení valili se značnou dávkou potlačovaného vzteku do dětských hlav od života odtržená čísla. Královskou vědu tak učí většinou rozumově velmi nevzhlední lidé často s velmi nízkým prahem trpělivosti. A s tímto stavem na stole se nadává na to, že ministr školství Plaga odsunul maturity z matematiky o deset let. Že prý nám nová generace hloupne a musíme ji potrápit další zkouškou, kde změříme její schopnosti.
Debata nad tím, jestli zavedeme maturitu z matematiky, začínáme ze špatného konce. My hledíme na to, jak studenty prozkoušet, nikoliv na to, jak je matematice naučit tak, aby jim dávala smysl a většina studujících měla reálnou šanci zkoušku zvládnout. A není příliš slyšet otázka, která hledá odpověď na to, proč bychom měli podrobovat zkoušce z matematiky všechny, kteří chtějí dosáhnout maturity. Uniká mi smysl toho, proč by kadeřnice, také mnohde maturitní obor, měla maturovat z matematiky. Pro ni naprosto zbytná věda, kde stačí zvládnout kupecké počty, aby mohla svou činnost adekvátně nacenit a zaúčtovat (a i to za ní teď udělá šikovný software).
Specializace
Už samotný princip českého vzdělávání je dokonale mylný. Ilustrační příklad – učitel má před sebou dvacet žáků, každý žák je individualita s vlastním talentem, každý tíhne k jinému oboru lidské činnosti. Jeden je technicky zaměřený, jiný jazykově, hudebně, výtvarně, sportovně. A i v těchto chlívečcích se v lidech rozvíjejí talenty různými směry. Technicky zaměřený člověk může excelovat v chemii, ale v matematice bude mít potíže zvládnout běžné učení. Jazykově zaměřený člověk může tíhnout k psaní, jiný k cizím jazykům. Ale ten, který by zvládl tři cizí jazyky, může dokonale kulhat v rétorice nebo chápání gramatiky.
Ovšem učitel s dvaceti žáky, kdy má každý jiný talent, má za úkol donutit všechny k tomu, aby uměli základy ze všech oborů lidského vědění. Škola se tak nesnaží hledat talent žáka, a ten následně s maximálním úsilím podpořit, snaží se ho donutit k tomu, aby uměl i to, pro co očividně nemá talent a co je mu cizí a doživotně cizí i zůstane. Běžná výuka tak probíhá stylem stresu a nudy. Jedni jsou stresovaní, druzí znudění… další hodinu se počty stresovaných a unuděných prostřídají podle toho, jaký předmět bude následovat.
Uvedu to na osobním příkladu
V sedmé třídě základní školy jsem si četl knihu Idiot od Dostojevského. Byla hodina literatury. Paní učitelka před katedrou probírala mrtvé údaje, které, podle ní a školních osnov, měly definovat literaturu jako obor lidské činnosti. Pokoušela se vkládat do hlav svých svěřenců data, názvy, jména autorů. Když spatřila, že si čtu a nedávám pozor, rozlítila se, knihu mi sebrala, přečetla si název a s úsměškem pravila – „Idiot? Štěpáne, nevěděla jsem, že o tobě napsali knihu.“ Ještě ten den se mi učitelka omluvila slovy, že přestřelila a knihu mi vrátila. Ovšem přezdívka idiot se mě pak držela v kolektivu třídy několik týdnů.
Ve škole, i všude jinde, jsem si většinou četl. Učitelé to věděli, viděli. Přesto tato má vášeň nebyla nikterak zohledněna v mém dalším rozvoji, co se týká mého pobytu ve škole. Ba naopak. Knihy mi byly zabavovány. Můj očividný nezájem o technické obory byl trestán a přisuzován za vinu knihám. Má následná vzpurnost vůči školnímu zařazení byla přiřazována k tomu, že jsem problémový jedinec. Pro školu, samozřejmě. Pro hladký průběh vyučování.
Zní to jako hloupá sebelítost, že?
Ale považuji právě toto za dokonalý příklad toho, že škola v mém případě nezvládla svou vlastní definici. To jest naučit člověka něco, co mu bude v životě platné. Využít jeho talent a zájem, prohloubit jej. A následně z něho udělat, a tím i z člověka samotného, výhodu pro společnost.
Přes počáteční zaměstnání v přímé obslužné péči se většinu svého profesního života živím psaním. Takže už od páté třídy základní školy, kdy jsem se ponořil do knih, byl můj další život pro učitele jako na dlani. Mohli se jej chopit. Podporovat jej. Vyvíjet. Tlačit u mě více na jazyk, na vyjadřování. Pilovat mé schopnosti. Nezaměřovat se na technické předměty, které mě až obdivuhodně odpuzovaly. Anebo využít mé čtenářské vášně a vloudit mi do duše skrze čtení touhu po poznání i jiných oborů. Dočkal jsem se ve škole tedy jediného – můj zájem byl velmi silně potlačován, aby do mě mohly být implantovány vědomosti, o které jsem svým založením nestál. A které jsem v dalším životě také absolutně nevyužil.
Zajímavostí pak zůstává, že jsem z českého jazyka tradičně získával horší známky, ač jsem za dobu školní docházky přečetl stovky knih. Shledávám toto zjištění jako kuriózní. Snad za to může i můj vzdor učit se správně gramaticky psát. To jsem se naučil až asi ve dvaceti letech po upozornění jednoho pána, že jsem se v psaném projevu zmýlil ve slově zmýlit, když jsem napsal zmílit. Pravopis jsem se poté naučil během tří dnů. A to z jediného důvodu – potřeboval jsem umět správně psát. Vznikla potřeba a ta byla během chvilky uspokojena. Aneb – dejte člověku důvod něco umět, naučí se to sám a velmi rychle. Což škola nedokáže absolutně využít. Tam funguje systém karabáče a zoufalství jak žáků, tak i učitelů, kteří by třeba i chtěli předávat dětem smysluplně smysluplné informace. Ale systém jim to nedovolí. Množství žáků jim zase nedovolí vidět individualitu, musí učit stádo. Před tabulí jsou mnohé děti po dobu školní docházky neustále utvrzovány v tom, že mluvit rovná se mýlit se.
Maturita z matematiky? Zrušit celou maturitu
S tímto uvažovat o maturitě z matematiky? Proč ji zadávat někomu, kdo je očividně zaměřením v jazykových nebo humanitních oborech? Rozhodně u něj nemůžeme předpokládat, že půjde v dalším studiu na matfyz. Škola má stát na principu možnosti, nikoliv povinnosti. Do páté třídy naučit základy matematiky, jazyku. Od šesté třídy najet na specializaci, kdy druhý stupeň bude bez osnov a s touhou najít žákovu jedinečnost a tu začít prohlubovat. Vedlo by to k tvůrčímu chaosu, jehož výsledkem by ovšem byl sebevědomý a hlavně šťastný člověk s důkladnými vědomostmi ve svém oboru. Pak by nám ze školy přestaly lézt opruzelé osobnosti s podprůměrnými vědomostmi ze všech oborů, tedy vlastně s nepoužitelnými vědomostmi, a s převažující schopností žít v permanentním vzdoru, výmluvách, podvodech a strachu z autorit a vlastního selhání. A samotná maturita? Zbytečný přežitek, na kterém jde vidět zkostnatělost celého školství, které nedokáže v člověku probudit lásku k vědění, tak jej nutí vzdělávat se pod hrozbou selhání a trestu. To je tedy motivace… jako ze středověku.
Vložil: Štěpán Cháb