Narodit se jako gay nebyl žádný med. Dvakrát ho soudili, jednou dokonce skončil za mřížemi. Tajnosti slavných
16.10.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Scenárista, režisér a spisovatel Václav Krška
Se svou přirozeností zoufale bojoval, dokonce uvažoval i o sebevraždě. Problémem své homosexuality se zabýval ve svých románech, pátral v literatuře, východisko ale hledal celý život marně.
Narodit se jako gay rozhodně není poukázkou na snadný život. V době, kdy přišel na svět klasický filmový tvůrce Václav Krška, se o homosexualitě nemluvilo, už jen samotné slovo homosexuál vyvolávalo u ‘slušných‘ lidí opovržení. V Československu byla homosexualita až do roku 1961 ilegální a za sex s osobou stejného pohlaví hrozilo trestní stíhání. Poprvé toto slovo zaznělo v médiích až v roce 1986 v Českém rozhlase, a to ještě v souvislosti s AIDS, která byla považována právě za nemoc homosexuálů. Ani toho se už ale největší z českých filmových tvůrců dvacátého století nedočkal. Uměleckého vrcholu totiž dosáhl v době, která jeho naturelu ani trochu nepřála. Velký lyrik a poeta se s tvrdým, realistickým pohledem na svět padesátých let minulého století sotva mohl ztotožnit.
Druhý domov
Narodil se 7. října 1900 v Písku v rodině řezníka a uzenáře Václava Kršky. Když mu bylo třináct, otec zemřel a matka se o rok později znovu provdala za Josefa Martínka, bohatého statkáře a vlastníka Benešovského mlýna, nacházejícího se nedaleko Heřmaně, který po otčímově smrti v roce 1927 spravoval Václav nějaký čas sám. Heřmaň se zkrátka stala jeho druhým domovem. Od dětství miloval divadlo a jeho dětský svět utvářela loutková divadla, vlastní loutky Lagronů a Kopeckých. Později začal navštěvovat představení ochotníků a v roce 1920 založil v Heřmani Kroužek divadelních ochotníků Heyduk. Poprvé se představili publiku v dramatu Karla Čapka Loupežník a do inscenací se zpravidla zapojila celá obec.
Stříbrný vítr poprvé
Na představení Václav často zval i známé osobnosti a jednu z posledních velkých událostí zažila Heřmaň v létě 1936, kdy ve hře Král Oidipus vystoupil v hlavní roli Eduard Kohout. Poslední realizací ochotnického spolku se stala Václavova autorská hra Nesmírný štít, která byla nejprve uvedena v Písku, poté v Brně a nakonec i v Heřmani. Po matčině smrti v roce 1937 Václav mlýn nejprve pronajal, a poté prodal a přestěhoval se do Písku, do žluté vily v Schillerových sadech. Dál se aktivně účastnil veřejného života, psal básně, povídky a romány. V roce 1938 nastala tvůrčí pauza, kterou způsobila mobilizace, během níž nastoupil ke svému jízdnímu oddílu k obraně Šumavy. Jako velký romantik a lyrik miloval dílo a styl spisovatele a anarchistického buřiče Fráni Šrámka, se kterým se přátelil a nechával si od něj posuzovat svá nová díla. V roce 1939 uvedl v nově otevřeném divadle v Písku Šrámkův slavný román Stříbrný vítr, který sám zdramatizoval a současně ho zpracoval i jako filmový scénář.
Noční motýl
Jako autora ho ve třicátých letech nemohl nechat chladným raketový nástup nového média, které rázem opanovalo celý svět – zvukového filmu. V roce 1939 napsal podle svého románu Odcházeti s podzimem scénář k filmu Ohnivé léto, který vzápětí i zrežíroval společně s dalším začínajícím kolegou Františkem Čápem. Úspěchu lyrického dramatu významně napomohlo hvězdné obsazení, před kamerou stanuli Lída Baarová, Svatopluk Beneš či Otýlie Beníšková, která si v tomto projektu odbyla svůj filmový debut. Natáčet se samozřejmě nemohlo nikde jinde než v Krškových jižních Čechách, kouzlo Pootaví zachytil svou emotivní kamerou Karel Degl a neméně působivá byla i hudba Jiřího Srnky, která vycházela z jihočeských lidových písní. Poté Václav napsal scénář pro Čápovo slavné romantické drama Noční motýl, stále více ho ale lákala režie, takže řadu dalších scénářů už psal pro sebe.
Václav Krška (vpravo) s Lídou Baarovou a Františkem Čápem – snímek z dokumentu Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásou
(foto – repro/Aerofilms)
Básník filmového obrazu
Tuto přezdívku si vysloužil skutečně právem, jako režisér projevoval ve svých snímcích mimořádný smysl pro lyričnost, básnický výraz, poetiku i stylizaci. Opíral se o špičkové české hudební skladatele, kameramany a nejlepší herce, které často obsazoval i do malých epizodních rolí, od Zdeňka Štěpánka a Růženy Šlemrové přes Zdeňku Baldovou, Eduarda Kohouta a Eduarda Cupáka, Karla Högera, Vladimíra Ráže, Františka Smolíka či Jaroslava Vojtu až po Danu Medřickou, Radovana Lukavského, Svatopluka Beneše a desítky dalších. Pět let po svém režijním debutu natočil s Jiřím Slavíčkem poetickou komedii Kluci na řece a koncem války už samostatně poetickou komedii Řeka čaruje, v hlavní roli s Františkem Hanusem. Příběh starého Leopolda Koháka, který po návratu k milované Sázavě opět omládne, byl ale do kin nasazen až po osvobození.
Setkání s Eduardem
Po válce se zaměřil hlavně na doposud opomíjené téma životopisných filmů, které pozvedl na mimořádně vysokou úroveň. V roce 1947 bylo uvedeno do kin jeho hudební drama Housle a sen o českém houslovém virtuosovi Josefu Slavíkovi, jehož postavu svěřil tehdy vycházející hvězdě Jaromíru Spalovi, v roce 1950 se podílel i na scénáři svého historického dramatu Posel úsvitu, v němž si vynálezce parního stroje Josefa Božka zahrál Vladimír Ráž. O rok později přišel v jeho tvorbě na řadu legendární malíř, dekoratér a ilustrátor Mikoláš Aleš, jehož lunety zdobí foyer Národního divadla, a před kamerou ho ztvárnil Karel Höger. Krušnému období kantorství mladého Aloise Jiráska v Litomyšli zpracoval v roce 1951 v historickém dramatu Mladá léta a hlavní roli svěřil tehdy začínajícímu idolu dívčích srdcí Eduardu Cupákovi, který se časem vypracoval v mistra dramatického patosu a komediální nadsázky. Odstartovala tím nejen jejich spolupráce, ale také velmi blízký vztah, který se nadlouho stal veřejným tajemstvím. V tomto snímku si Krška navíc i zahrál kastelána Hendrycha.
Stříbrný vítr podruhé
Dne 1. července 1952 zemřel Václavův milovaný autor Fráňa Šrámek, což ho inspirovalo k návratu k jeho lyrické tvorbě. Již v roce 1953 vstoupilo na filmová plátna romantické melodrama Měsíc nad řekou, k němuž napsal scénář podle Šrámkova slavné stejnojmenné impresionistické divadelní hry z roku 1922. V jedné z hlavních rolí nemohl chybět jeho oblíbený představitel romantických hrdinů Eduard Cupák, jemuž fantasticky sekundovala coby stárnoucí slečna Slávka Dana Medřická. A vzápětí došlo také na Krškův milovaný Stříbrný vítr, opět v hlavní roli s Cupákem, jehož partnerku si tentokrát zahrála kráska s mimořádně oduševnělým výrazem Jana Rybářová.
Václav Krška v milovaných jižních Čechách
(foto – repro/ctenizpisku.cz)
Ještě jednou Šrámek
V druhé polovině padesátých let Krška vplul do zcela odlišných žánrů. V československo-bulharské koprodukci natočil nestárnoucí pohádky Legenda o lásce a Labakan, poté přišla na řadu dramata na aktuální témata a začal pracovat ve Studiu pro úpravu zahraničních filmů. V roce 1965 zahájil i spolupráci s Československou televizí. Jeho nejvýraznějším projektem druhé poloviny šedesátých let se stala historická romantická komedie Poslední růže od Casanovy, v níž ztvárnil postavu nejslavnějšího svůdce Felix le Breux. V závěru tvorby se ještě jednou vrátil ke svému milovanému autorovi, jeho posledním režisérským počinem se stala v roce 1969 televizní adaptace povídky Fráni Šrámka Popel.
City před soudem
Krškova homosexualita byla veřejným tajemstvím, málokdo ale ví, že kvůli ní dokonce skončil až u soudu. „Svůj sklon vysvětluju tím, že mně byl již vrozen a od dvaceti let jsem pozoroval, že žena jest mi zcela lhostejná... Já jsem často bojoval zoufale se svou přirozeností a chtěl jsem se již zastřeliti. Zabýval jsem se tímto poměrem ve svých románech hledaje východisko, studoval i cizí autory...“ uvádí oficiální zápis jeho z obhajoby před Krajským soudem v Písku ze dne 24. září 1934. Příčinou byla sebevražda studenta Vladimíra Zanášky, k níž došlo 17. září 1934. Vyšetřování ukázalo, že se o Krškově homosexualitě v Písku všeobecně vědělo, nařčení, že pěstoval homosexuální styky s abiturientem, bylo ale velmi vážné a diskreditovalo ho v kulturní práci a práci s mládeží. Soud mu styky proti přírodě se Zanáškou nakonec neprokázal a další tři spoluobvinění jakýkoli styk popřeli. Přesto byl nakonec Václav odsouzen ke čtyřem měsícům podmíněně s odkladem trestu na zkušební dobu tří let a byla mu vyslovena ztráta volebního práva do obcí.
Marná snaha
Ke své homosexualitě se veřejně hlásil pouze v letech 1932 až 1933 v Novém hlasu, časopisu české homosexuální komunity. Druhý proces v letech 1939 až 1940 a jeho dohry byly dramatičtější. Dne 4. května 1939 byl zatčen a dodán do soudní vyšetřovací vazby kvůli homosexuálním stykům s nedospělými píseckými mladíky, které údajně lákal za peníze do své vily v Písku. Po propuštění z vazby byl dokonce zkoumán jeho duševní stav a v srpnu 1939 byl uznán vinným zločinem smilstva proti přírodě s osobami stejného pohlaví a odsouzen na pět měsíců těžkého žaláře, zostřeného dvěma tvrdými lůžky a dvěma posty měsíčně nepodmíněně. Navíc ztratil právo volební a musel uhradit soudní náklady. Poté jeho pokusy o emancipaci homosexuální menšiny definitivně skončily a snaha o důstojný život homosexuála se přenesla do neveřejné sféry.
Obavy o budoucnost
Slovo homosexuál se v Krškově díle nikdy nevyskytlo, za zvláštní kapitolu jeho tvorby lze ale považovat období romantických příběhů z přelomu třicátých a čtyřicátých let, od Ohnivého léta až po Kluky na řece, kdy jeho romantičtí hrdinové s rozpolcenou duší nakonec vždy skončí na správné straně barikády – v náruči ženy. To nejspíš pramenilo z Krškovy permanentní a neustále sílící obavy z dalšího zatčení a z toho, že mu výkon trestu zničí kariéru a možná i život. Později se ho na jeho sexuální orientaci oficiálně nikdy nikdo nezeptal, takže logicky také nikdy ani neodpověděl. Nadále zůstávala veřejným tajemstvím a přízeň, kterou projevoval Eduardu Cupákovi, vykoledovala herci u veřejnosti nelichotivou přezdívku Stará Kršková. „Mezi pamětníky kolují i zvěsti o tom, že Krška pořádal ‘rauty‘ setkání gayů v uzavřené společnosti,“ citoval Jiří Fanel ve své knize Gay historie herce Eduarda Kohouta, přezdívaného herecký kníže z Kampy. Režisér, spisovatel a scenárista Václav Krška by se měl právem stát jednou z osobností, kterou si připomeneme letos 17. listopadu, kdy uplyne od jeho smrti půl století. Jeho ostatky jsou uloženy na hřbitově v Heřmani v hrobce, kterou zdobí busta od sochaře Jana Kodeta.
Vložil: Adina Janovská