Léky zapíjela alkoholem, vymýšlela zápletky, jimž věřila. Tragický pád nemohlo nic zastavit. Tajnosti slavných
09.10.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Klára Jerneková v dramatizaci povídky Fráni Šrámka Popel
Mimořádná herečka každou postavu naplno prožívala, čímž sama sebe systematicky ničila. Pak ji krutý omyl připravil o to nejdražší a křehká princezna se proměnila v hraběnku ze čtvrté cenovky. Klesla na samé dno a k návratu už nenašla sílu.
Jedné z nejkrásnějších a nejsmutnějších českých princezen vdechl život český básník, dramatik a divadelní režisér Jaroslav Kvapil již roce 1897. Nešťastné, krásné a křehké princezně Pampelišce, která se má vdát proti své vůli za španělského prince, štěstí nikdy V roce 1967 jí propůjčila svoji podobu a talent Klára Jerneková a Kvapilova pochmurná elegie jako by předurčila neblahý osud i krásné, křehké a nešťastné herečky. Její životní pouť byla stejně zoufalá, plná beznaděje a marného hledání. Slibně rozjetou kariéru rázně zabrzdil jediný škrt, až po letech zjistila, že k němu došlo omylem. Mezitím se někdejší hvězda Národního divadla proměnila v hospodskou hraběnku, na jejíž účet si užíval houf prapodivných štamgastů. Kdo nebo co ji nakonec připravilo o život, není dodnes jasné.

Alena Kučerová s přítelem Otou Jedličkou (Jan Tříska) v televizní inscenaci režiséra Františka Filipa z roku 1963 Domácí víno
(foto – repro archiv ČT)
Šťastná shoda náhod
O mimořádném, talentu Kláry Jernekové svědčí i fakt, že se stala členkou souboru činohry Národního divadla již v pouhých jednadvaceti letech. Dcera herečky Jiřiny Stránské a režiséra Karla Jerneka se narodila 14. ledna 1945 a jen úplnou náhodou nezahynula jen měsíc po příchodu na svět. Během největšího náletu spojeneckých vojsk na Prahu totiž byla Jiřina právě na procházce s kočárkem v parku na Žofíně. Když se rozezněl děsivý tón, který varoval, že se blíží smrtelné nebezpečí, v panice přeběhla mostek na nábřeží, a v té chvíli se našel bezejmenný zachránce. Kdosi z kolemjdoucích jí poradil, aby se schovala v budově Národního divadla, a nikoli v krytu na Karlově náměstí, kam měla namířeno. Poslechla a to jí i Kláře zachránilo život. Protiletecký kryt na Karlově náměstí, do kterého původně mířila, totiž tenkrát dostal přímý zásah, který nikdo uvnitř nepřežil. Díky radě neznámého obě přežily a čeští diváci nepřišli o mimořádný talent, který Klára po obou rodičích zdědila. Současně jí ale osud nadělil do vínku i přehnanou citlivost a velmi nízkou sebedůvěru. A to se stalo jejím celoživotním prokletím.
Talent, nebo prokletí?
Narodit se tak slavným rodičům zpravidla nebývá snadné, a když navíc vykročíte v jejich šlépějích a zvolíte si stejné povolání, čeká vás neustálé srovnávání. Kdekdo číhá na sebemenší klopýtnutí, jen aby vám ho mohl vzápětí pořádně osladit, kdekdo vás podezřívá z protekce. Nebo od vás naopak očekává, že budete ještě mnohem lepší než ti, kdo vás zplodili. „Už odmalička mi říkali cizí lidé, že budu dělat divadlo. Já jsem však chtěla tančit. Hlavně proto, že to nedělal ani tatínek ani maminka. Lásku k divadlu jsem získala až v Hellichovce – v Nerudově gymnáziu, kde byl dramatický soubor…“ prozradila Klára kdysi v jednom z prvních rozhovorů. Dá se říct, že její dětství bylo šťastné, přestože se rodiče brzy rozvedli. Poněkud excentrická krásná maminka totiž našla oporu v právníkovi Jaromíru Kučerovi, který navzdory svému talentu stál pevně nohama na zemi a dokázal rodině vytvořit klidné zázemí.

Křehká kráska v televizní pohádce podle literární předlohy Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška
(foto – repro/archiv ČT)
Otcovu lásku si představovala jinak
Bydleli v krásném bytě na nábřeží a říká se, že právě z jejich oken byl fotografován Pražský hrad pro tehdejší stokorunu. Maminka začala působit jako profesorka herectví na lidové škole ve Voršilské ulici a právě její zásluhou se zrodili tak velcí herci, jako Taťjana Medvecká, Jaromír Hanzlík či Jan Hartl. Otec režíroval činoherní a operní inscenace nejen v Národním divadle, ale také ve Vídni, Miláně či v Buenos Aires. A tak byl na cestách mnohem častěji než doma a dceři vozil z velkého světa dárky, o které prý nestála. Tatínkovu lásku představovala úplně jinak, marně snila o tom, že budou žít všichni pohromadě. K tomu, že byla přijata na DAMU ke studiu herectví, nakonec nepřispěl ani jeden z rodičů. „Provedla by strašnou scénu, kdyby zjistila, že jí někdo zametá cestu. Ona byla v tomto směru v té době naprosto čistá a otevřená a ve své otevřenosti také snadno zranitelná,“ prohlásil kdysi kolega Jan Bartoš, do něhož se bláznivě zamilovala, a prožili spolu několik bouřlivých let.
Příliš dlouho otálel
V roce 1963 jí režisér Karel Novák nabídl ještě jako studentce roli Rosy ve hře Tennsessee Williamse Vytetovaná růže v Divadle E. F. Buriana a její výkon se stal událostí sezóny. Navenek sice působila jako zářivá a šťastná bytost, v nitru ale byla mnohem komplikovanější. Křehká i odvážná, vyzývavá i zdrženlivá… S každou postavou se ztotožňovala, prožívala její osud naplno, čímž ale současně sama sebe nesmírně vyčerpávala. „Náš vztah se vyvíjel velmi prudce. S Klárou jsem prožíval dobu jejího obrovského vzepětí. Problém byl v tom, že jsem v té době byl ženatý, což vedlo k všelijakým bouřím, a i když jsem se nakonec rozvedl, už se ty věci nedaly odestát. Klára byla velmi citlivá a jednoho dne mezi námi došlo k nějakému nedorozumění a náš vztah skončil. Já ji pak z pudu sebezáchovy přestal sledovat, nešlo to,“ prozradil později Bartoš otevřeně v jednom rozhovoru.

V roce 1965 hostovala v Semaforu ve hře Jiřího Suchého Sekta
(foto – repro/vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Osudová Zimní pohádka
V pouhých jednadvaceti letech se mimořádně talentovaná kráska stala členkou činohry Národního divadla, mistrně se přehrála od naivek k velkým charakterním postavám a stejně dokázala zaujmout i v komediích. V Národním divadle působila až do 31. července 2000 a důvodem jejího odchodu byla prý malá vytíženost. A možná také do určité míry i nespolehlivost, způsobená rozháraným osobním životem a alkoholem. Ale o tom později. Na jevišti Národního divadla se také poprvé setkala s mužem svého života, hercem Josefem Čápem. Již v roce 1965 spolu vytvořili zamilovaný pár v Shakespearově Zimní pohádce. V únoru 1971 mu porodila syna Filipa, překvapivě ho ale vzápětí odložila ke své matce a naplno se oddala partnerskému životu, nenarušovanému mateřskými povinnostmi. Jenže povahově prý k sobě moc nešli, a tak se po třech letech rozešli, a stejně neslavně skončilo i Klářino další manželství.
Komusi se smeklo pravítko
Mezitím malého Filipa vychovávali až do šesti let dědeček s babičkou. Když se pak do bytu na nábřeží konečně vrátila i jeho matka, rozčarovaná z nevydařených partnerských vztahů, přestávalo se jí pomalu dařit i na jevišti. „Máma začala obviňovat samu sebe, bohužel si nikdy moc nevěřila. Chyběl jí ventil jeviště a nám doma pak po večerech předváděla dramatické scény. Dvanáct let nevěděla, co vězí za tím, že není obsazovaná v divadle, televizi, dabingu. Až když jí dědeček Jernek v osmdesátých letech poradil, aby vstoupila do strany, dozvěděla se, že z ní už byla jednou vyhozená, ačkoli v ní ve skutečnosti nikdy nebyla. Prý někomu v roce 1971 ujelo pravítko, které mělo škrtnout někoho jiného,“ prozradil později její syn redaktorce Blance Kovaříkové.

V roce 1975 v bakalářské povídce Linecké pečivo
(foto – repro/archiv ČT)
Etudy pro kolegy
Bez divadla nedokázala žít, a tak když nebyla obsazována na jevišti, chodila alespoň do divadelního klubu, kde prý rozehrávala herecké etudy u skleničky alespoň pro kolegy. „Vymýšlela si situace, kterým začala sama věřit a svým hereckým talentem dokázala o jejich reálnosti přesvědčit i lidi okolo sebe. A tak se dozvídali, jaké jsou se mnou problémy, jak jsem neudělal maturitu, jaký je táta zloduch, když odešel k paní Beňačkové apod. Nikdo se už nezajímal o to, jaká je pravda,“ posteskl si později její syn. Po roce 1989 se zdálo, že by konečně mohla znovu naplno rozehrát svůj talent. Na to, aby na sobě pracovala, už ale bylo příliš pozdě. Místo velkolepého návratu na jeviště se obklopila lidmi, s nimiž hýřila a kteří ji připravovali o majetek. Po smrti jejích rodičů pak nastal definitivní propad. Pomoci jí nebylo možné, protože o to nestála.
Hraběnka z lokálu
„Štamgasti jí říkali hraběnko a utráceli její peníze. Naposledy jsem ji viděl krátce před její smrtí. Měla za sebou autohavárii a operaci endoprotézy. Zavolala mi, že v bytě vidí babičku. Pochopil jsem, že jsou to halucinace. Užívala léky na štítnou žlázu a na spaní a kombinovala je s alkoholem. Chtěl jsem ji odvézt do nemocnice, ale odmítla,“ svěřil se Filip. Jak vlastně kdysi mimořádně talentovaná herečka nakonec zemřela, není dodnes jasné. Když ji sousedé tři dny neviděli vyjít z bytu, zavolali policisty, kteří ji našli v pokoji na podlaze, bez známek života a s rozbitou hlavou. Zemřela 31. července 2003, bylo jí pouhých padesát osm let. Syn Filip byl právě na dovolené v Lisabonu a zpráva o její smrti ho zastihla během zpáteční cesty, na letišti ve Frankfurtu.

Vložil: Adina Janovská