-
Napřed by asi bylo dobré připomenout, o co šlo v té proslulé polemice Havel versus Kundera. Celé texty obou spisovatelů najdete mimochodem ZDE, jsou překvapivě stále aktuální... Je asi dobré říci, že vlastně šlo o spor o budoucnost demokracie v Česku, kterýžto není a hned tak nebude vyřešen, jak můžeme sledovat denně všude kolem nás; ostatně vyhrocený spor o sochu Koněva je jen jedna bitva této dlouhé, urputné války. Podle Václava Havla bylo smyslem Pražského jara obnovit v Československu liberální demokracii se všemi jejími chybami. Naopak Kundera chtěl nabídnout jako alternativu vůči ´normalitě´ západní demokracie novou formu společenského uspořádání, jež se začalo podle jeho názoru rýsovat v Pražském jaru, a tou novou formou uspořádání je socialismus s lidskou tváří coby kvalitativně nový stupeň humanismu, do něhož se promítá to nejlepší z českých dějin. Je třeba dodat, že Kunderův text byl první, podnítil Havla k odpovědi a na tuto odpověď pak znovu reagoval Kundera, který svůj první text značně upřesnil, mluvil zde hlavně o „svobodě, jakou svět ještě neviděl“. O téměř 40 let později shrnuje tento spor stále činný komentátor Jiří Pehe zhruba takto: Podařilo se Pražskému jaru nabídnout v podobě svého ´socialismu s lidskou tváří´ i nový typ demokracie, jenž vytváří prostor pro svobodu v historii lidstva dosud neviděnou (Kundera), anebo je možná a realizovatelná jen ´normální´ demokracie se všemi neduhy kapitalismu, diktátem komerce, občasného řádění volné ruky trhu či bezduchého konsumerismu; což je přijatelná cena, kterou platíme za politickou pluralitu (Havel)?
+
Coca cola, furt dokola. Doleva, doprava, uprostřed? Jací jsme a kam se chceme vydat? Jak stručně odpovědět na tuto kruciální otázku? Za prvé, nejsme malý národ, když už tak střední, alespoň v rámci Evropy. Přesto se za něj často považujeme, a to zas já považuji za velkou chybu. Je načase přestat skuhrat, je načase přestat se vytahovat. Je načase přestat panikařit (sorry, Greto), je načase přestat se hádat, přičemž slyšíme všichni jen jednu, tu svoji stranu, je načase začít se hádat. Konstruktivně. To znamená se začít navzájem poslouchat. A pak se – snad, upřímně v to doufám - začneme i slyšet.
Jsme měšťáci, kterým je vše u zadku? Ne. Jen jsme v mnoha případech tak chudí, že na nic jiného, než chodit do worku od do, plus jakž takž obstarat rodinu, už nezbývá energie. To není ostuda, ale fakt; a vysmívat se lidem, kteří musejí takhle žít, je pokrytectví, knížecí přezíravost a ostudná a smrtící slepota.
A jak na to? Jak se domluvit, kam vlastně míříme, kam chceme jako národ, jako společnost dojít? Otázka za 500, jak se říká. Pluralitní demokracie je nepochybně slušný základ. Má své mouchy, ale funguje již dlouho. A ty mouchy? Vychytat, zahlušit. Jednu po druhé. A použít k tomu vše, co je po ruce (a není proti zákonu; Molotovův koktejl a palné zbraně proti zákonu definitivně JSOU). Demonstrace? Ano. Podpora médií různých názorových proudů? Rozhodně. (Cenzura ve jménu ´toho správného názoru´? V žádném případě, to je cesta do pekel, byť lemovaná dobrými úmysly.) Občanská angažovanost? Zcela jistě. Tlak na politiky? Čím víc, tím líp. Humor, sranda, satira? Sem s nimi, lepší obranu proti hlouposti ještě nikdo nikdy nevymyslel. Prostě kobercový nálet. A až ten obtížný, hnusný hmyz pokropíme nejmodernějšími řízenými pumami GBU-31, oslavíme to s vědomím, že zítra můžeme začít nanovo. Don´t panic, přátelé. A nezapomenout ručník!
Jo, a proč jsem se elegantně vyhnula zaujetí stanoviska, na které straně stojím já? Poniváč to vlastně moc... nevím. Coby pouliční směs pragmatika, cynika a idealisty zjišťují, že s přibývajícími léty se ocitám čím dál více vlevo. Jakýsi levicový vořech, kterého více než postulování ideálů baví jejich realizace... Počítám, že se jako vždy budu držet někde uprostřed, neboť revoluce strašně sviní tepichy - krev se, jak známo, špatně dostává dolů, evoluce je zas někdy pomalá jak želva kareta. Ale rozhodně mám zato, že je načase se do toho pustit. Ovšem s ručníkem...
|