Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jsou Češi nudní, programově průměrní měšťáci, jímž je vše u zadele? Český úděl, půlstoletí po Havlovi a Kunderovi... Přečetli jsme

25.09.2019
Jsou Češi nudní, programově průměrní měšťáci, jímž je vše u zadele? Český úděl, půlstoletí po Havlovi a Kunderovi... Přečetli jsme

Foto: Miloš Beran

Popisek: Čtvrt milionu lidí letos v červnu na Letné, to o nějaké apatii a rezignaci zrovna nesvědčí...

Titulek článku na ECHO 24 ´Polský spisovatel: Nesnáším Čechy, nudné měšťáky, kterým je všechno jedno´ mne zaujal. Nebo spíše, inspiroval. Ne iritoval či snad vytočil, to ne, nepatřím sice zrovna ke klidným stoikům, ale názory, zvláště vyostřené, navíc zpoza severní hranice – ty mne obecně baví a zajímají, také nepatřím k ´obrozeneckým vlastencům´, kteří ve stínu slovanské lípy, posilněni ´národní´ plzní dvanáctkou, sborem pějí Ktož sú boží bojovníci a poté, když už jsou jak motyka, blábolí o tom, jak tatíček Masaryk chodil s námi na žejdlík. Nechodil. Ale to už je teď fuk. Mně to celé velmi připomnělo slavnou polemiku spisovatelů Havla s Kunderou v roce 1968, kteří se přeli o tom, jaký je český národní úděl.

A protože se od té doby kola dějin párkrát otočila, Václav Havel se stal prezidentem, posléze tak trochu v zapomnění zemřel, zatímco Milan Kundera se stal Francouzem, možná by stálo zato se zeptat znovu. Jaký je tedy teď, v době občanské ´studené války´, český úděl? Jinak řečeno, v intencích oné proslulé debaty, jakou chceme budoucnost? Oslovila jsem tři komentátory Krajských listů.cz. Toho pravidelného, Štěpána Chába, i občasníky, Pavla Přeučila a Adélu Hofmanovou. Dáma bohužel odmítla s tím, že je řada věcí, které jsou dle jejího názoru podstatnější. Tak jsme na to zbyli tři. A já vykopávám.   

    

Napřed tedy, o co jde v článku ECHO 24, kde stojí: Poláci se rychle počešťují a stávají se nudnou měšťáckou společností, postěžoval si v listu Gazeta Wyborcza polský prozaik a překladatel českých autorů Aleksander Kaczorowski. „Nesnáším Čechy. Dlouhodobě mě strašně rozčilují. Je to země zajímavé kultury, zvláště ve 20. století, ale ti lidé? Potvrzení průměrnosti u Bohumila Hrabala se mi líbí jako literární gesto, ale ne jako životní postoj. Taková mentalita je z dlouhodobého hlediska destruktivní,“ prohlásil Kaczorowski. Napřed vytáhl ´ukrajinskou kartu´: „Česku vládne populistická strana postkomunistického aparátčíka Andreje Babiše, kterému sice říkají český Berlusconi, ale je to kdosi na způsob ukrajinského oligarchy“, a prezidentem je Miloš Zeman, sympatizující s Ruskem. „Česká politika je pro mne zdrojem ustavičného zklamání,“ dodal s tím, že Češi podle něj nejsou liberální. „Většině lidí je prostě všechno, jak říkají, u prdele,“ shrnul Kaczorowski.

Střední Evropa, nad níž se po staletí vznáší pach kyselého zelí

Kaczorowski pokračoval odkazem na Rakousko a jeho kritiky a la Elfriede Jelinek: „Český svět, zvláště v období, kterým se zabývám, je světem mužů. Uvědomil jsem si to, když jsem psal životopis Václava Havla. V jeho dramatech ženy přepisují na stroji texty svých milenců, oddávají se jim a občas vaří. To je ještě jeden argument pro to, abychom si Čechy neidealizovali. V politice není moc Češek, Češka nikdy nestála v čele vlády. Hodně se mluví o českém rovnostářství, ale je to společnost hluboce konzervativní, jako v Rakousku. To je ta střední Evropa, nad kterou se po staletí vznáší pach kyselého zelí.“

Dějiny plné kapitulací?

„Společnost, která nebyla s to bojovat za svůj stát, se nakonec změnila v pospolitost konzumentů, které spojuje láska k pivu,“ přidal ještě kriticky Kaczorowski s tím, že česká společnost byla podle něj vytvořená zdola, bez kléru a poněmčené šlechty, i bez ambicí proniknout do vyšších vrstev, na rozdíl od Poláků, kde se potomci rolníků toužili vyrovnat někdejším pánům. Češi ale podle něj občas Polákům závidí tradice hrdinského odporu a bojů, protože se hluboce stydí, že české dějiny od roku 1938 představuji jen sled kapitulací.

-

Napřed by asi bylo dobré připomenout, o co šlo v té proslulé polemice Havel versus Kundera. Celé texty obou spisovatelů najdete mimochodem ZDE, jsou překvapivě stále aktuální... Je asi dobré říci, že vlastně šlo o spor o budoucnost demokracie v Česku, kterýžto není a hned tak nebude vyřešen, jak můžeme sledovat denně všude kolem nás; ostatně vyhrocený spor o sochu Koněva je jen jedna bitva této dlouhé, urputné války. Podle Václava Havla bylo smyslem Pražského jara obnovit v Československu liberální demokracii se všemi jejími chybami. Naopak Kundera chtěl nabídnout jako alternativu vůči ´normalitě´ západní demokracie novou formu společenského uspořádání, jež se začalo podle jeho názoru rýsovat v Pražském jaru, a tou novou formou uspořádání je socialismus s lidskou tváří coby kvalitativně nový stupeň humanismu, do něhož se promítá to nejlepší z českých dějin. Je třeba dodat, že Kunderův text byl první, podnítil Havla k odpovědi a na tuto odpověď pak znovu reagoval Kundera, který svůj první text značně upřesnil, mluvil zde hlavně o „svobodě, jakou svět ještě neviděl“. O téměř 40 let později shrnuje tento spor stále činný komentátor Jiří Pehe zhruba takto: Podařilo se Pražskému jaru nabídnout v podobě svého ´socialismu s lidskou tváří´ i nový typ demokracie, jenž vytváří prostor pro svobodu v historii lidstva dosud neviděnou (Kundera), anebo je možná a realizovatelná jen ´normální´ demokracie se všemi neduhy kapitalismu, diktátem komerce, občasného řádění volné ruky trhu či bezduchého konsumerismu; což je přijatelná cena, kterou platíme za politickou pluralitu (Havel)? 

+

Coca cola, furt dokola. Doleva, doprava, uprostřed? Jací jsme a kam se chceme vydat? Jak stručně odpovědět na tuto kruciální otázku? Za prvé, nejsme malý národ, když už tak střední, alespoň v rámci Evropy. Přesto se za něj často považujeme, a to zas já považuji za velkou chybu. Je načase přestat skuhrat, je načase přestat se vytahovat. Je načase přestat panikařit (sorry, Greto), je načase přestat se hádat, přičemž slyšíme všichni jen jednu, tu svoji stranu, je načase začít se hádat. Konstruktivně. To znamená se začít navzájem poslouchat. A pak se – snad, upřímně v to doufám - začneme i slyšet.

Jsme měšťáci, kterým je vše u zadku? Ne. Jen jsme v mnoha případech tak chudí, že na nic jiného, než chodit do worku od do, plus jakž takž obstarat rodinu, už nezbývá energie. To není ostuda, ale fakt; a vysmívat se lidem, kteří musejí takhle žít, je pokrytectví, knížecí přezíravost a ostudná a smrtící slepota.

A jak na to? Jak se domluvit, kam vlastně míříme, kam chceme jako národ, jako společnost dojít? Otázka za 500, jak se říká. Pluralitní demokracie je nepochybně slušný základ. Má své mouchy, ale funguje již dlouho. A ty mouchy? Vychytat, zahlušit. Jednu po druhé. A použít k tomu vše, co je po ruce (a není proti zákonu; Molotovův koktejl a palné zbraně proti zákonu definitivně JSOU). Demonstrace? Ano. Podpora médií různých názorových proudů? Rozhodně. (Cenzura ve jménu ´toho správného názoru´? V žádném případě, to je cesta do pekel, byť lemovaná dobrými úmysly.) Občanská angažovanost? Zcela jistě. Tlak na politiky? Čím víc, tím líp. Humor, sranda, satira? Sem s nimi, lepší obranu proti hlouposti ještě nikdo nikdy nevymyslel. Prostě kobercový nálet. A až ten obtížný, hnusný hmyz pokropíme nejmodernějšími řízenými pumami GBU-31, oslavíme to s vědomím, že zítra můžeme začít nanovo. Don´t panic, přátelé. A nezapomenout ručník!  

Jo, a proč jsem se elegantně vyhnula zaujetí stanoviska, na které straně stojím já? Poniváč to vlastně moc... nevím. Coby pouliční směs pragmatika, cynika a idealisty zjišťují, že s přibývajícími léty se ocitám čím dál více vlevo. Jakýsi levicový vořech, kterého více než postulování ideálů baví jejich realizace... Počítám, že se jako vždy budu držet někde uprostřed, neboť revoluce strašně sviní tepichy - krev se, jak známo, špatně dostává dolů, evoluce je zas někdy pomalá jak želva kareta. Ale rozhodně mám zato, že je načase se do toho pustit. Ovšem s ručníkem...          

Vložil: Anička Vančová