Co zlatému slavíkovi určitě nepřát? Má akutní leukémii. Čtvrtek 12. září, den, na který fanoušci Karla Gotta nezapomenou…

Foto: Supraphon

Popisek: Karel Gott objektivem Lenky Hatašové. I když v poslední době odříkal koncerty, osobně pokřtil své dvě nové narozeninové CD kolekce, které mapují jeho singly a největší hity z průběhu šesti dekád oslnivé hudební kariéry. Oba komplety Karel Gott 80/80 Největší hity z let 1964–2019 (4CD) a Karel Gott Singly – 300 písní z let 1962–2019 (15CD-box) obsahují i jeho aktuální hit s dcerou Charlotte Ellou Srdce nehasnou. A právě Charlottka se stala kmotrou obou kompletů, které u příležitosti osmdesátin našeho nejúspěšnějšího zpěváka vydal Supraphon…

Ve čtvrtek 12. září vybuchla mediální bomba. Na svůj Facebook Karel Gott napsal: „Vážení příznivci, deník Blesk mi položil konkrétní dotaz, který se týká mého zdravotního stavu. Ptali se na to, jestli se mi vrátila rakovina a jestli podstupuji léčbu. Abych předešel spekulacím, rozhodl jsem se na jejich dotaz odpovědět a cítím potřebu sdělit svou situaci i vám. Nechtěl jsem vás zatěžovat svými problémy, nejsem ten, který by o svém soukromí, zvláště zdraví, veřejně sám mluvil a nechával se tak litovat. Se svou nemocí jsem se chtěl díky špičkovému týmu prof. Trněného vypořádat sám, po boku své manželky a mých nejbližších…“

A přidal (nejen v češtině, následně i v němčině) podrobné vysvětlení: „Před 4 lety jsem pro agresivní nádor podstoupil velmi intenzivní léčbu, která vedla k jeho úplnému vymizení. Zhruba před rokem a půl se u mě objevila porucha krvetvorby v podobě Myelodysplastického syndromu. Přes několik druhů léčby přešlo bohužel toto onemocnění v uplynulých měsících v akutní leukémii. Podstupuji ambulantní léčbu a dojíždím do nemocnice na kontroly, v rámci kterých lékaři sledují můj celkový zdravotní stav. Prosím zejména bulvární média o respektování našeho rodinného soukromí. Věřím, že nám média nebudou denně v patách a nebudou na nás pořádat hon, což by mohlo přitížit nejen mému stavu, ale zejména psychice mých nezletilých dcer. Jsem rád, že mohu být doma v kruhu rodiny. Právě dokončuji svou autobiografii, která nakonec vyjde až zpočátku jara příštího roku. Před pár dny jsme dotočili záběry pro celovečerní dokumentární film o mém životě a přidávám i fotografii, která vznikla při natáčení. Váš Karel.“

Tuto fotku Karel Gott k oznámení na Facebooku přidal...

Na Facebooku se strhla mela

Většina reakcí přeje Mistrovi uzdravení a je milá, vstřícná, citlivá. Přesto část fanoušků nerespektuje vážnost situace, dávají neuvážené, hloupé rady, někteří dokonce využili diskuzi k nevhodné reklamě na údajně léčivé přípravky. Protože nedávno zemřela, byť na jiný, mnohem agresivnější druh rakoviny známá ´královna suši´ Bára Rektorová, která posledních pár let života velmi otevřeně mluvila nejen o této nemoci a hlavně o tom, co nemocní prožívají, co jim pomáhá a co naopak vůbec, a kvůli tomu mnoho médií otevřelo rozhovory s touto statečnou, krásnou ženou, máme kde se poučit. Poučit o tom, co říkat a také, co rozhodně neříkat…

Přátelé Karla Gotta zatím projevili mimořádnou míru empatie i sociální inteligence, takže jejich reakce pana Gotta nejspíše potěší: „Moc na Vás myslím a modlím se za Vaše uzdravení. Hodně sil Vám i celé rodině. Mám Vás ráda. S úctou a láskou, M.,“ vzkázala Monika Absolonová. I Leona Machálková přidala pěkný vzkaz:  „S pokorou a dojetím sleduji statečný zápas s nemocí námi všemi obdivovaného a milovaného Karla... U nás v rodině moc dobře víme, jak nelehký boj to je. Absolutně doufáme, že se vše zase v dobré obrátí. Posíláme s Arturem tuny energie... máme tě moc rádi, Karle,“ píše Machálková, která přitom narážela na svého někdejšího partnera a otce syna Artura, designéra Bořka Šípka, který podlehl rakovině slinivky. „Věřím a doufám, že bude mít Kája brzy své zdraví opět v pořádku... Moc na něj myslím a v duchu objímám,“ vzkázala z Chorvatska Lucie Bílá. „Karle. Držte se. Myslíme na Vás,“ přidal pak slova podpory Pavel Šporcl.

Nejlepší je jen projevit soucit

Tak hned za prvé – komplimenty! „Vůbec ne, jsem ráda, každý kompliment je dobrý. Jen víc komplimentů!“ řekla v rozhovoru pro iDnes.cz, kde na otázku, co by lidé měli říkat nemocným, dodala: „Já jsem vymyslela úžasnou větu: Je mi líto, že se ti to stalo. Nic se tím nezkazí, zároveň je vidět, že je to opravdu trápí. Mně hrozně vadí, když lidé začnou filozofovat a vysvětlovat, proč mě to potkalo. Říkají, že jsem se tím asi měla něco naučit, že na všem špatném je něco dobrého. To mám taky chuť je posílat kamsi, protože nechápu, co mám hledat dobrého na tom, že kromě rozvodu řeším ještě rakovinu, a co mě tohle naučí. Nevěřím, že abychom měli dobré věci, musíme mít nutně nejdřív špatné a naopak. To je magické myšlení, nemá racionální základ. Mám pocit, že lidé v nemoci hledají nějaký vzorec, proč se to stalo mně a ne jim, protože představa, že to může potkat kohokoliv z nás, je hrozně těžká. Raději najdou vysvětlení, že to mám z toho, že jsem se v práci moc přepínala, nebo jsem slyšela, že se konečně začnu mít ráda, že je to znamení. Stejně tak dobré je, když mi tvrdí, že četli o někom, kdo měl to samé a vyléčil se. Na to říkám, jak mohou vědět, co mi přesně je. Je minimálně netaktní naznačovat, že jsem si nemoc zavinila sama. Moje rada je nevysvětlovat, proč se to stalo, nejít cestou ezoterična, spíš projevit soucit.“

Bojující hrdina? Zapomeňte

V rozhovoru pro Respekt to pak ještě rozvedla: „Já teď píšu knihu o rakovině, přijde mi, že se moc nemluví o tom, jak se takhle nemocní lidé cítí a co zažívají. Jak jsou tlačeni do nejrůznějších škatulek a představ. Já jsem se svou nemocí nikdy netajila ani na Facebooku, takže mám v tomhle smyslu dost zkušeností. Jedna z obvyklých škatulek je třeba „bojující hrdinka“. Lidi tak strašně rádi píšou: „Báro, ty jsi tak silná, tak skvělá, taková bojovnice…“ Teď nedávno mi jedna ženská, kterou jsem viděla dvakrát v životě, napsala: „Ty máš energie, která by mohla pohánět jadernou elektrárnu…“ A já jsem odpověděla: „Ne, opravdu nemám. Jsem v prdeli, je mi blbě, jsem unavená, chci jenom ležet a nic nedělat. A proč? Protože nechceme slyšet pravdu, která není moc příjemná. Raději si představujeme rakovinu, jak ji známe z filmů, to je bezpečnější. Rakovina je hrozně romantizovaná ve filmech a v médiích. A všichni mají mimochodem pocit, že když jste v koncentráku, stačí vám plesnivý chleba a neměl byste toužit po tom s máslem. Což se zajímavě projevuje na tématu vlasů. Když jsem teď psala na Facebook, že zase přijdu o vlasy, hodně lidí mi napsalo: „Ale prosím tě, vlasy, ty ti znovu narostou…“ A já jsem říkala: „Vlasy fakt rostou? Wow, to jsem netušila…“ Jako bych neměla právo být smutná, že nemám vlasy. Nebo jiné výbušné téma. Musela jsem brát kortikoidy kvůli hrozícímu otoku mozku. A přibrala jsem dvacet kilo, nemohla jsem normálně jíst a měla jsem nateklý obličej. A lidi říkali: „Prosím tě, tak váha je to poslední!“ A já jsem odpovídala: „Není, já nechci vypadat blbě, je mi to nepříjemné.“ Lidi to prostě berou tak, jako že vy jste ten, který má být rád, že ještě není mrtvý,“ vysvětlila Petru Třešňákovi, který s ní rozhovor dělal.

Vděčnost za každé nové ráno? Trochu drzé

A dodala: „Vděčnost neznamená popření. Myslím si, že nutit někoho do vděčnosti je arogantní a vlastně sobecké, protože ten člověk chrání svoje city. Strašně málo lidí unese cizí bolest, dokážou být s vámi, když jim řeknete – hele, já se bojím, že umřu, bojím se, co bude s mými dětmi. A potřebuju si zanadávat, potřebuju se vyplakat. To neznamená, že jsem nevděčná.“ Řeč přišla i na časté ´dobré rady´ z oblasti ezoterična: „Přerušila jsem takhle kontakt s jednou mou známou, která je taková ezoterická. To je druhá oblast představ, kde se můžete dočkat šílených věcí. Když jsem šla na tu první operaci, po níž hrozilo, že zůstanu ochrnutá, možná nebudu mluvit, tak jsem obvolávala blízké lidi. Volala jsem i jí a ona mi řekla, že čekala, kdy se mi tohle stane, protože jsem takový workoholik. To je nesmysl, jsem pohodář, mám třináct let firmu na sushi, která se skládá ze mě a z mého kuchaře Yukiho a vůbec nijak neroste. A pak dodala: „Doufám, že už se teď konečně začneš mít ráda.“ Když si myslíte, že brzy umřete, je to docela síla slyšet. No a tak jsem se nadechla a řekla: „Tak jo, začnu se mít ráda hned teď a přestanu si nechávat tyhle věci líbit, takže jdi do prdele.“ Od té doby jsme se neviděli. Je mi to i líto, ale v mém stavu je to v podstatě sebeobrana.  

Humor si určitě odpusťte

Ale možností komunikace, které vás zraní, je víc. Třeba humor, ten dost často slouží jako únik před tím, aby s vámi druhý člověk nemusel doopravdy být. Když jsem se třeba teď po recidivě dozvěděla, že budu muset znovu nosit tu čepičku, fakt jsem brečela. Nosila jsem ji rok a půl a je to hrozně nepříjemné, bolestivé a omezující. Nemůžu třeba nikam odjet sama, což jsem ráda dělala, ale někdo mi musí každé dva dny holit hlavu a elektrody nasadit. S nemocí ztratíte i spoustu soukromí. No a když jsem si postěžovala, jedna známá mi napsala: „A můžeš si na to dát nějaké žárovky, aby ti to aspoň i svítilo?“ Tak jsem napsala, že mě fakt čeká opruz, a jestli si myslí, že je vhodné si z toho dělat srandu, tak není. Já nemám problém dělat si z rakoviny legraci, u nás doma ve skutečnosti padnou tak drsné vtipy, jaké bych nikam veřejně nenapsala. Ale s tím musí začít ten nemocný, to je ten, kdo má lajnovat hřiště. A tak je to i s vděčností,“ řekla Bára Rektorová pro Respekt. A my jsme rádi, že byla tak statečná a otevřená. Proto, že člověk opravdu neví, co v takové situaci říci, aby alespoň trochu potěšil a hlavně - neurazil…

Vložil: Anička Vančová