I bez škol obstála ve všech životních rolích se ctí. Na Lanďáka si ale dávala bacha. Tajnosti slavných
30.08.2019
Foto: repr/Aerofilms
Popisek: Olga Havlová v celovečerním dokumentu režiséra Miroslava Janka Olga
V životě po boku disidenta a poté prezidenta Václava Havla rozhodně netrpěla nouzí o dramatické zvraty. Byli spolu opravdu v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci. I když jich v manželství bylo jednu dobu víc, než bývá zvykem.
„Má první žena pocházela z dělnického prostředí, prožila drsné dětství a od mládí měla vypěstovaný velmi silný cit pro každý falešný tón a každý patos. Dovedla si dělat legraci z mnoha lidí včetně mě, jakmile jsme se stali patetičtí, sentimentální nebo podobně. Když jsem třeba měl všelijaká důležitá vyjádření a tak trochu se jako krocan naparoval svou důležitostí, tak ona byla přesně ten, kdo první se mi posmíval a usvědčoval mě. Byla tím, kdo mě měl pod kontrolou a s ohledem na nějž jsem – řekněme – nepřesáhl určitou míru. Byla strašně hubatá,“ napsal kdysi Václav Havel o své první životní partnerce pro magazín Dnes. Synka z bohaté rodiny pražských intelektuálů, kolem nějž se krásky jen rojily, nakonec nejvíc okouzlila prostořeká holka ze Žižkova.
V šestnácti do důchodu
Olga Havlová, rozená Šplíchalová, se narodila 11. července 1933 v dělnické rodině na pražském Žižkově a v tomto typickém drsném prostředí prožila dětství. Ve velké rodině, do níž patřila i její starší sestra Jaroslava, matka-samoživitelka pěti dětí, bylo neustále potřeba každé ruky, a tak si Olga odmalička zvykla s péčí o malé synovce a neteře pomáhat. Navíc když jí bylo šest, rodiče se rozešli, takže rodina pak žila velmi skromně. Ačkoli doma nikdy nebylo peněz nazbyt, maminka s dětmi často chodila do divadla a do kina, a když si Olga našla volnou chvilku, strávila ji nejraději v knihovně. Nebyla právě studijní typ, takže šla po měšťance do učení do Baťových závodů. Brzy ráno vstávala do fabriky, byla to nuda. A pak se jednou rozhodla opravit zaseknutý lis. A on se rozjel... Přišla o čtyři prsty na levé ruce, a když jí pak lékaři sundali obvazy a uviděla pahýly, omdlela. Bylo jí šestnáct, život měla před sebou, a už skončila v invalidním důchodu.
Chlapi se jí báli
Během padesátých let vystřídala řadu různých zaměstnání, pracovala mimo jiné jako účetní, skladnice či prodavačka. Ve dvaceti už byla nadšenou divadelnicí, navštěvovala herecké kurzy profesorky Lydie Wegenerové a vystupovala se spolužáky v ochotnickém divadle v dnes již neexistujícím Divadle Na slupi. Byla temperamentní, měla šmrnc, krásnou postavu a nikomu, jak se říká, nezůstala nic dlužná. S takovou slečnou musela být radost vyrazit třeba na kafe, řekla by si většina mužů. Ve skutečnosti se jí ale spíš báli a mívali k tomu důvod. Prostě byla hubatou holkou ze žižkovské pavlače, která si nenechala nic líbit. V roce 1953 se seznámila v legendární pražské umělecké kavárně Slavii s Václavem Havlem, chodit spolu ale začali až o tři roky později, když je osud oba přivedl do Divadla Na Zábradlí, ji jako uvaděčku a jeho jako kulisáka. Ani v Havlovic intelektuálské rodině nebyli synovou volbou právě nadšeni. Olga byla o tři roky starší než Václav, měla jen měšťanku, neuměla žádný cizí jazyk… Přesto se v roce 1964 vzali a zůstali spolu až do Olžiny smrti v roce 1996.
Na Lanďáka bacha!
Podle Havlových přátel byla jeho žena ztělesněná spravedlnost, neteře a synovci o ní říkali, že bývala hodně přísná. Václav často pobíhal po Praze s kamarády, oslavoval, co se dalo, a k manželce si klidně posílal mladé poskoky pro peníze. „Když takhle jednou seděli s literárním kritikem Lopatkou v hospodě a Vaškovi došly peníze, tak tomu poskokovi řekla, ať pan Lopatka vrátí, co si půjčil před rokem,“ prozradila v jednom rozhovoru serveru revue.idnes.cz Olžina blízká přítelkyně, knihovnice Olga Stankovičová. Odstup si podle ní Olga držela i od manželova nejlepšího kamaráda, herce Pavla Landovského. Zůstávala ve střehu, protože vycítila, že se navzájem kryjí, a když Václav tvrdil, že propovídal noc s Lanďákem, tak pravděpodobně hýřil v dámské společnosti. „Kdykoli jsem se objevil na Zábradlí, byly v jejích očích blesky. Bála se, abych Vaška někam neodtáhl. Považovala mě za vometáka, jakých je Praha plná, a až později se ukázalo, že nás spojuje nenávist k režimu,“ prohlásil Landovský.
Tvrdý konec pohody
Nejšťastnější byla koncem šedesátých let. Václav se stal známým dramatikem, takže dostával i honoráře ze zahraničí. Poprvé v životě neměla problém s penězi. Často se flámovalo v Divadle Viola, kde upíjela milovanou becherovku. Pak spolu poprvé letěli do Ameriky, šli na demonstraci proti válce ve Vietnamu, poznali hippies... Jenže přišel srpen 1968, klidný život skončil a oba z Divadla Na Zábradlí odešli. V lednu 1969 pak poprvé objevili ve stropě svého bytu v Dejvicích odposlouchávací zařízení. Najednou byli pod policejní kontrolou úplně všude, v Praze i na Hrádečku na chalupě, kterou jim sehnal režisér Andrej Krob. V polovině sedmdesátých let se Havlovo jméno stalo definitivním tabu, a tak manželé žili na Hrádečku osamělý život pod dohledem. Olga prý nikdy nepřečetla tolik knih jako tenkrát, Václav se ale trápil. Chyběla mu společnost.
Pro zábavu dokázala nemožné
I když si nestěžovala, neustálý dozor šel Olze na nervy, a tak vyrážela na několikahodinové výpravy s fenkou Aidou, která brzy porodila potomka, ostrého vlkodlaka Goldu, jehož otcem byl policejní vlčák z Hrádečku. Poté co byl Václav v květnu 1979 zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku, začali se Olžini přátelé scházet u Stankovičů. V roce 1981 založila s kamarádkami Jarmilou Bělíkovou a Olgou Stankovičovou Stolní debatní společnost Hrobka. Přátelé začali vydávat časopis Brak a podnikavá Olga organizovala řadu akcí. Ukázalo se, že pro dobrou zábavu je schopná udělat téměř cokoli. V pátek 17. listopadu 1989 byli Havlovi na Hrádečku, ale už devatenáctého Václav založil Občanské fórum a na Nový rok šel jako prezident na slavnostní představení Libuše. Olga ale o přestávce odešla.
Manželská čtyřka
O Václavových záletech věděla, bylo jí ale jasné, že tohle z něj ‘nevymlátí‘. „Na Václavovi není nejstrašnější, že má ty svoje ženský, ale že mi o nich musí hned povědět. Tentýž den,“ posteskla si prý jednou kamarádce Stankovičové. Rozvádět se nechtěla, a tak situaci vyřešila po svém. Našla si přítele, o dvacet let mladšího herce Jana Kašpara z Divadla Na tahu a později dlouholetého člena souboru Divadla Járy Cimrmana, který prý měl její velkou fotografii až do smrti v kuchyni na zdi. Stalo se to v době, kdy byl Havel ve vězení. Po propuštění nesl tu novinku těžce a děsně prý vyváděl. Nebylo mu to ale nic platné. Po Praze brzy chodívala neobvyklá čtveřice – Václav s psycholožkou Jitkou Vodňanskou a Olga s Janem Kašparem. Vztahový čtyřúhelník ale byl dlouhodobě neudržitelný a v druhé polovině osmdesátých. let se rozpadl. Olze bylo padesát a podle Stankovičové o nevěře říkávala: „Zaplať pánbůh, že jsem stará a že už mi ty ženský můžou bejt ukradený!“ Neobvyklé soužití mělo smutnou dohru, když v roce 1988 skončil Jan Kašpar po úrazu páteře na vozíku. „Olga mi od začátku pomáhala, protože tu některé pomůcky nebyly k dostání. S Vaškem mi koupili třeba první pořádný vozík,“ prozradil herec, který se po úrazu objevil již jen ve dvou filmech – v Koljovi a jako penzista na vozíku ve Vratných lahvích.
Nemoc tajila
S manželovou kandidaturou nesouhlasila, ale jako vždy ho loajálně obhajovala. Brzy to bylo potřeba, protože Havel vyhlásil kontroverzní amnestii. Nezměnila se, snad jen víc jezdila po světě. Založila Výbor dobré vůle, a tak sháněla kontakty a peníze. Nikdy se ale nikomu příliš nepřizpůsobovala. Její životospráva byla zvláštní. Snídala kávu a cigaretu, obědvala polévku a pořádné jídlo si dopřávala až večer. A málokdy prý zdravé. Koncem léta 1994 objevila na svém těle tuhou bulku, nikomu o tom ale neřekla. Podstoupila operaci hlavy, začala nosit paruku. Kolem Vánoc 1995 pozvala přátele a rozdávala dárky. O měsíc později, v sobotu 27. ledna 1996, zemřela ve své ložnici, v pražské Dělostřelecké ulici.
Vložil: Adina Janovská