Král české dechovky byl populární déle než šest desetiletí, jediného syna přežil o třináct let. Tajnosti slavných
21.08.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Stanislav Procházka st.
AUDIO Zpíval v nejvyhlášenějších pražských podnicích a kabaretech, zářil v operetě i s nejslavnějšími orchestry a k devadesátinám dokonce ještě vydal nové album. Dokázal dál rozdávat radost a pohodu, přestože se s největší životní ztrátou nikdy nevyrovnal.
Původně se rozhodoval mezi řemeslem a fotbalem, nakonec ho ale osud zavál na úplně jinou cestu. Za první republiky se nestor českých populárních zpěváků proslavil hity, při nichž tančily zbožňované barrandovské hvězdy. Na vrcholu byl po druhé světové válce, kdy zpíval se slavným Orchestrem Karla Vlacha. Jeho ‘parketou‘ se stala opereta, mimo divadelní jeviště nestárnoucí lidovky a stal se nekorunovaným králem české dechovky. Jediného syna s image slušňáka, který se prosadil v osmdesátých letech jako interpret ‘holčičích‘ hitů, nakonec Stanislav Procházka starší přežil o třináct let.
Já a můj pes
(s Josefem Pulcem):
Postrach ulice
Narodil se 7. srpna 1919 v severočeském Mostě, jeho tatínek byl horník, a tak malý Standa ještě ani nechodil do školy, ale už dokázal běhat tátovi do hospody pro pivo. A tam si také odbyl svá první pěvecká vystoupení. „Já jsem chodíval, tatínek horník, tak chodíval jsem mu pro pivo, naproti byla hospoda U zeleného stromu, čili Zelenák. A tak navečer jsem tam chodíval. Bylo plno hostů. A první, kdo mě viděl, mě chytil, postavil na kulečník a já musel zpívat,“ prozradil kdysi v rozhlasovém Tandemu Jana Rosáka. „Já jsem byl takovej zpěváckej postrach ulice. Samozřejmě, jak jsem se objevil, tak mě postavili na kulečník a já musel zpívat, třebaže jsem neměl výslovnost.“ Když mu ale bylo patnáct, maminka umřela a otec se znovu oženil. A pak shodou náhod objevil v novinách inzerát.
Věřím:
Pivo, limonáda, horké párky…
Mladším čtenářům už tohle moc nejspíš neřekne, ti o nějaký ten pátek dospělejší to sotva pamatují. Na každém větším nádraží se kdysi takhle nabízelo občerstvení přímo do vlaku, obcházení souprav po peróně bývalo většinou prací pro brigádníky či učedníky číšnického řemesla. A právě takhle začínal Standa na nádraží v Kolíně díky inzerátu, na který odpověděl. A pak znovu zaúřadovala náhoda, když se dozvěděl, že divadelní soubor z nedalekých Uhlířských Janovic hledá zpěváka. Nakonec se sice s principálem nedohodl, první zkušenost ho přesto neodradila, ale naopat postrčila vpřed. Přestěhoval se do Prahy, živil se jako číšník na Wilsonově nádraží a přitom začal chodit na hodiny zpěvu k slavnému barytonistovi Národního divadla Janu Hilbertu Vávrovi, a poté k opernímu pěvci Egonu Fuchsovi. A pak jednou vyrazil s kamarády do Stromovky, kde náhodou byla večer soutěž Hledáme nové talenty.
Co v srdci ukrýváš:
Hvězda kabaretu
Standa se do soutěže přihlásil, skončil druhý, hlavně ale dostal nabídku angažmá od populárního konferenciéra Boži Wimmera. A tak dopoledne roznášel talíře na nádraží a večer zpíval šlágry ve Stromovce za dvacetikorunový honorář a večeři. Postupně zpíval jako amatér s několika orchestry, teprve v roce 1939 se stal profesionálním zpěvákem. Jeho vzorem byl nezapomenutelný Jára Pospíšil a první angažmá dostal v legendárním pražském kabaretu U Šenfloků. Pak pobyl nějaký čas v Lucerna Baru u orchestru Ferdinanda Petra, s nímž natočil ještě za války svoji první rozhlasovou nahrávku. V roce 1941 dostal od dirigenta Jaroslava Maliny prestižní nabídku ve slavné kavárně Vltava, kde vystupoval po boku takových legend, jako dívčí Bajo Trio či Inka Zemánková. Mimo jiné také hrál až do konce druhé světové války v lidových operetách v divadle Járy Kohouta v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici.
Ďůlky ve tvářích:
Filmový zpěvák
Po válce vystupoval v rozhlase s orchestrem F. A. Tichého, což mu zajistilo popularitu po celém Československu. Později se stal jednou ze stálic Orchestru Karla Vlacha a nezapomínala na něj ani televize, která ho často zvala do různých zábavných či pamětnických pořadů. Několikrát stanul i před filmovou kamerou, poprvé dokonce už v roce 1939, kdy si zahrál studenta na plese ve slavné komedii režiséra Martina Friče Cesta do hlubin študákovy duše. Kromě dalšího ‘štěku‘ ve válečné romantické hudební komedii Madla zpívá Evropě se pak už ale objevoval na stříbrném plátně vždy jenom jako zpěvák. Naposledy jeho hlas zazněl ve filmu, když už mu bylo dvaaosmdesát. Jeho repertoár tehdy rád využil režisér Filip Renč v úspěšném muzikálu Rebelové.
Nikdy se nevrátí pohádka mládí:
Celý život sešívaný
Jeho celoživotní vášní byl fotbal, a především pražská Slavia, pro niž dokonce složil klubovou hymnu Naše věčná Slavia. „Odmalička jsme hráli Sparta-Slavia, a tak odmalička jsem obdivoval Pláničku samozřejmě a mě odmalička přitahovalo to jméno. A i když jsem přijel do Prahy a byl jsem na tom Wilsoňáku, tak jsem chodíval ještě na staré hřiště nahoře na Letný... Plánička, to ještě Bican tam nebyl, ten přišel o něco později, ale byl tam Puč a byl tam Černý…“ zavzpomínal s Janem Rosákem. Jeho láska k jednomu z nejslavnějších českých fotbalových klubů se promítla i do názvu vlastního orchestru. Trend zakládat své kapely odstartoval v polovině šedesátých let a v roce 1967 se k němu připojil i Standa. Ten jeho byl mimořádný tím, že měl ryze dámské obsazení, a navíc ještě dostal jméno Slávinky.
Ve vůni šeříku:
Největší ztráta
Oženil se až v padesátých letech a s manželkou Věrou měl v roce 1954 jediného syna Stanislava Procházku ml., který se vyšvihl na hvězdné nebe české pop music na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. S image jemného slušňáka se stal především idolem dospívajících dívek, jeho život ale předčasně ukončila po osmiletém statečném boji zákeřná Parkinsonova nemoc. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. „Tak to mě strašně, strašně mě to bolí a nemůžu se s tím pořád vypořádat, poněvadž Standa, na něj jsem sázel. Říkal jsem si, až přece jenom zestárnu, aspoň budu mít nějakou oporu v synovi. No, žel bohu zemřel mi v náručí,“ povzdychl si.
Ty jsi moje slabá stránka:
Nové CD k devadesátinám
Stanislav Procházka starší proplouval se svými oblíbenými a melodickými skladbami desetiletími, vedle Josefa Zímy byl jednou z nejpopulárnějších stálic české lidové a dechovkové hudby. Vystupoval do vysokého věku, ještě v devadesáti letech vydal nové CD, nazvané Nedělej nám starosti, stáří. Na hudební scéně strávil více než šedesát pět let, na tisícovkách koncertů vystupoval s celou řadou orchestrů. V roce 1997 ho nadace Život umělce vyznamenala cenou Senior Prix. S manželkou se sice časem odcizili, zůstali ale přáteli a jejich vztahy byly do poslední chvíle korektní. Standovou největší radostí pak byla vnučka Karolína. „V první řadě mám teď vnučku Karolínku, to je moje sluníčko, ta je po Standovi, že jo. Vidím v ní Standu,“ prozradil Janu Rosákovi. Koncem roku 2015 ale začal rychle ztrácet sílu a už si jen přál odejít za milovaným synem. Přání se mu splnilo 16. dubna 2016, dožil se úctyhodných devadesáti šesti let.
Odchází láska:
Vložil: Adina Janovská