Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Říkali mu Jardo Marais. Idol dívčích srdcí ‘padesátek‘ zakotvil v Národním, film mu ale nedal spát. Tajnosti slavných

19.08.2019
Říkali mu Jardo Marais. Idol dívčích srdcí ‘padesátek‘ zakotvil v Národním, film mu ale nedal spát. Tajnosti slavných

Autor: repro/imdb.com

Popisek: Jaroslav Mareš

Francouzsky se zprvu domluvil snadněji než česky, mohla za to Velká hospodářská krize. Chtěl se stát malířem, místo toho se vyučil zámečníkem. A nakonec se přes divadlo přece jen probojoval až k vytouženému filmu.

Nejspíš si ho vybavíte jako syna Mirka z nestárnoucí komedie s Jaroslavem Marvanem Anděl na horách. Patřil k nejžádanějším milovníkům a představitelům kladných hrdinů poválečné kinematografie, takže ani není divu, že mu přezdívali Jardo Marais. A k těm, kteří když vešli do studia, okamžitě jsme úctou ztichli, říkával král rozhlasových pohádek Karel Weinlich. „Jardo Marais mi říkal Karel Effa. Dětství jsem totiž prožil ve Francii,“ zavzpomínal kdysi dlouholetý protagonista Národního divadla Jaroslav Mareš.

S Vlastimilem Brodským v historické komedii Nezbedný bakalář

S Vlastimilem Brodským v historické komedii Nezbedný bakalář
(foto – repro/archiv ČT)

První honorář

Narodil se 24. dubna 1921 v jihočeském Husinci v rodině písmomalíře a lakýrníka, na přelomu dvacátých a třicátých let ale tamní lokalita tak trpěla nedostatkem práce, že se otec rozhodl odejít na nábor do francouzského Verdonu. Za půl roku našetřil tolik, aby za ním mohla přijet i rodina. Otec pracoval v Rouenu ve velkých loděnicích, kde Jaroslav chodil do školky a kde také poprvé poznal biograf. „Já s nadšenýma, rozzářenýma očima zbožňoval Chaplina. Pamatuji se, jak předváděl v Evropě tehdy jen málo známý moderní tanec. Začal jsem též tančit a lidé mi házeli peníze. Bylo to mé první veřejné vystoupení a první honorář,“ prozradil ve vzpomínkách, které později publikoval server pozitivní-noviny.cz. Matka začala pracovat v továrně a k tomu ještě po večerech pletla oblečení pro francouzské dámy. Brzy ale zemřela na tuberkulózu. Na rok pak Jaroslav skončil v sirotčinci, než se otci podařilo umístit ho v jedné rodině. V roce 1931 ale přišel kvůli ekonomické krizi o pracovní povolení, a tak se stěhovali zpátky do Husince.

Mitch v psychologickém dramatu Tennessee Willamse Tramvaj do stanice touha - Národního divadlo 1965

Mitch v psychologickém dramatu Tennessee Willamse Tramvaj do stanice touha - Národní divadlo 1965
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz)

Nebylo ani na jídlo

Češtinu ve Francii pozapomněl, a tak měl doma najednou problémy ve škole, i když vědomostně měl proti spolužákům náskok. Otci se podařilo najít práci reklamního malíře v Českém Brodě, pak ale zůstal rok bez práce a doma zavládla opravdová bída. „Poznal jsem tak záhy, jak chutná obecní polévka,“ přiznal Mareš. Pak otec dostal práci v továrně Ogar v pražských Strašnicích, pozdějším vývojovém oddělení Javy, a Jaroslav se tam vyučil zámečníkem. Chtěl se sice stát malířem nebo lakýrníkem, nakonec skončil u rýsovacího prkna a přiznával, že ho řemeslo nikdy nebavilo. Byl plný energie, kterou vybíjel sportem v místní Dělnické tělovýchovné jednotě. Přes ni se dostal k sociální demokracii a v roce 1937 se stal nejmladším předsedou místní odbočky Sociálně-demokratické mládeže.

Legionář Václav Malý a český voják Petr (František Peterka) v dramatu Černý prapor

Legionář Václav Malý a český voják Petr (František Peterka) v dramatu Černý prapor
(foto – repro/archiv TV Barrandov)

Kluk s válečnými zkušenostmi

Součástí lidového domu bylo i divadlo a biograf, kde spatřil první zvukový film a hrál v něm i svoji první roli v dětské opeře, kterou děti nastudovaly s třídním profesorem. Za války ho touha po uplatnění ve filmu přivedla do strašnického ochotnického souboru Aragon. Po osvobození se začal konečně věnovat divadlu profesionálně, nejprve v Divadle 5. května, z nějž přešel v roce 1948 do Divadla státního filmu Praha. Od roku 1952 pak byl až do odchodu do penze v roce 1988 členem činohry Národního divadla. Zpočátku hrál hlavně chlapecké role, v nichž se vedle mladistvého bezprostředního projevu odrážely i jeho životní zkušenosti, získané za války. Stal se typickým představitelem mladé dělnické generace, a to zejména ve filmu, který na počátku jeho umělecké dráhy převažoval nad tvorbou divadelní. Natočil téměř stovku filmů, hlavní roli v nich ale získal jen výjimečně.

V dramatizaci románu Michaila A. Šolochova Rozrušená země – Národní divadlo 1971

V dramatizaci románu Michaila A. Šolochova Rozrušená země – Národní divadlo 1971
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda)

Od učedníka po šejdíře

Před kamerou debutoval v roce 1946 jako jeden z žáků v historické komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář. Dlouho pak hrál činorodé syny a energické mladíky nejrůznějšího postavení a profese, od učedníků a studentů před praktikanty, dělníky a řemeslníky až po vojáky různých armád a hodností, floutky, šejdíře a darebáky. V roce 1951 se dočkal prvního ocenění, za roli valcíře Jana Žíbka, mladého bojovníka za dělnická práva v sociálním dramatu režiséra Martina Friče Zocelení byl vyznamenán Státní cenou. Vrcholný výkon předvedl v roce 1958 jako příslušník francouzské cizinecké legie Václav Malý ve válečném dramatu režiséra Vladimíra Čecha Černý prapor. Na televizní obrazovce se poprvé mihl již v roce 1954 v inscenaci Příběhy láskyplné podle námětu Jaroslava Dietla, která byla tehdy ještě vysílána v přímém přenosu. Od počátku šedesátých let se pak objevoval v televizních projektech stále častěji a neminuly ho ani seriály, od Tří chlapů v chalupě přes Třicet případů majora Zemana a Plechovou kavalerii až po pohádkovou Arabelu, Návštěvníky či Dobrodružství kriminalistiky.

Dělník Mrázek přezdívaný Dědek v Dům pro dva

Dělník Mrázek přezdívaný Dědek v Dům pro dva
(foto – repro/archiv FSB/Alena Červená)

Odcházení v soukromí

V roce 1965 se podílel na námětu a scénáři ke krátkometrážnímu hudebnímu snímku Slunečnice, který vznikl sestřihem úryvků absolventského filmu studia FAMU. Často spolupracoval s rozhlasem a v roce 1982 se stal nositelem titulu Zasloužilý člen Národního divadla. Po oficiálním odchodu do divadelního důchodu se už na veřejnosti neukázal, dál ale ještě nějaký čas spolupracoval s filmem a televizí. Filmovým divákům se naposledy představil v roce 1989 jako starý Juz v dramatu režiséra Zdeňka Tyce z poválečného jihočeského pohraničí Vojtěch, řečený sirotek. Na obrazovce jsme ho mohli vidět naposledy v témže roce jako Lojzu v psychologickém dramatu režisérky Pavlíny Moskalykové Šance. V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix. Zemřel po dlouhé nemoci 29. října 2003 v Praze.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace