Jak jsem dělal rozhovor s homosexuálem. Komentář Štěpána Chába
komentář
09.08.2019
Foto: Facebook
Popisek: Je tohle vztah? Nebo je to exhibice?
S přicházejícím Prague Pride jsem si řekl – udělám rozhovor s homosexuálem, něco smířlivého, kde padnou slova o cítění, uznání hodnoty a o hrdosti, kterou má Prague Pride ztělesňovat. A jelikož v nedaleké vesnici je jeden homosexuál, který to netutlá, žije ve společné domácnosti se svým partnerem a je to fajn člověk, dohodli jsme se na posezení u piva. Na rozhovoru jsme se domluvili pod podmínkou, že neuvedu jeho jméno, ani jméno jeho partnera. Nestojí o žádnou publicitu, jak pravil. Stihl jsem položit pouze jednu otázku. (Upozornění, zpovídaný mluví trochu jadrně.)
Pojedeš v sobotu na průvod Prague Pride?
Ses posral, člověče, mezi ty buzeranty? Proč bych to dělal? Proč by to vůbec někdo normální dělal? Hele, podívej, já žiju ve společný domácnosti s Davidem od roku 2002. Na vesnici, kde žije něco přes stovku lidí s trvalou adresou. Dokážeš si to představit? Od roku 2002. To tady ještě žádný buzerantský průvody nebyly a o nás se mluvilo jako o buzerantech v tom původním smyslu slova. A to víš, že na nás místní koukali skrz prsty. Pár měsíců. Ale jsem místní, tak si rychle zvykli, protože jsem byl ‘divnej‘ vlastně vždycky. Po těch pár měsících už jsme byli s Davidem místní oba. Na pivo do hospody mezi chlapy? Na pohodu. Žádný dvojsmysly, ztichlá konverzace, uhejbavý pohledy, nic takovýho. Prostě na pivu mezi chlapama.
Jasně že se sem tam našel debil, kterej nám to dal sežrat, ale bylo to, kupodivu, spíš mezi mladejma. Hormonový mlíko tomu teklo po bradě, tak si na nás chtěl pohonit ego. Jenže mladej blbej, že jo. Chlapi to brali jako danou věc, a tak to neřešili. Ženský stejně. Neměnná věc, neřešej. Aspoň ne před náma. Ale tak to je u všech vztahů, ne? Řešej Tondu s Máňou za jejich zády. Jako řešej mě a Davida. Zkrátka nás přijali tak, jaký jsme. A k tomu fakt nepotřebuju, a nikdy jsem nepotřeboval to buzerantský mecheche, který předváděj v Praze.
Celá ta šaškárna v Praze mi leze děsně na nervy. První dva pochody, který se v Praze udály, už nevím rok, to bylo na levačku, protože začala ta pravá masírka. O homosexuálech se mluvilo ve všech médiích a místní vůči nám začali bejt trochu ostražitý. Co jako my, když máme v Praze ten pochod. Až třetí rok jsme si to vyříkali v hospodě, kde jsem osazenstvo ujišťoval o tom, že v mojí skříni fakt není latexovej obleček, že nenosíme s Davidem latexový psí náhubky, že jsme normální lidi, který jdou ráno do práce a večer řvou u fotbalu, protože takovej život prostě je.
A to je to, co mě na těch pochodech sere. Oni ukazujou sexualitu, a to často dost zvrácenou. My se máme s Davidem rádi. Stejně jako se má rád támhle Tonda s Máňou. A stejně jako nepotkáš Tondu s Máňou, jak se někde svíjej v extázi před kamerama a tvrděj, že je to vyjádření jejich kreativity, svobody a bůh ví čeho ještě, nenajdeš tam ani mě s Davidem. Protože se máme prostě rádi. Lásku není potřeba vystavovat, s tou prostě žijeme a budujeme si na ní svůj vlastní vztah. Ten fakt není určenej pro kamery. Jó, kdyby nás tady za to lynčovali, mlátili, odsuzovali, má to smysl. Ale my jsme tady na vesnici s Davidem od roku 2002, ve vztahu, bydlíme spolu. Jasně že to u sebe doma všichni probrali, jasně že nám za zády nějakou dobu říkali buzeranti. Ale zvykli si a teď už je ani nenapadne považovat nás za něco jinýho, divnýho, něco, co sem nepatří. Ale ty zasraný pochody to vždycky připomenou – hele, ti dva buzeranti jsou vlastně buzeranti, jsou něco divnýho, jinýho. Ale my už tu bitvu máme dobojovanou. A ten klid zbraní, kterej jsme si tady vybudovali, nám jednou ročně nabourávaj exhibicionisti z Prahy. Já nejsem hrdej na to, že jsem homosexuál. Stejně jako ty nejsi hrdej na to, že jsi hetero. To je prostě fakt. Sexualita je osobní, soukromá, vnitřní. A hlavně přirozená. Jsem moc rád, že naše společnost dorostla natolik, aby homosexualitu nekriminizovala, aby ji brala jako pirozenou součást společnosti nejsem rád, že aktivisti, kteří v sobotu potáhnou Prahou, svým nadšením ty mantinely rok co rok zase vztyčujou.
Homosexualita už není v naší republice a ani v Evropě braná za něco, co by se mělo trestat. A když vyhraju bitvu, díky který jsem vyhrál válku, tak kurva proč se furt ženu do dalších bitev? Jakej to má smysl? Vyvolat zase odpor k homosexualitě? Vyvolat ve společnosti nechuť k homosexualitě? Proč? V sobotu budu u nás v hospodě. A jestli nebude jiný téma, tak budeme s chlapama svorně nadávat na ty buzeranty z Prahy.
Vložil: Štěpán Cháb