Filmování na hranici života a smrti. Jediný seriál znamenal žaludeční vředy a vožralej žlučník… Tajnosti slavných
09.08.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Oldřich Velen v situační komedii Václava Vorlíčka Já nejsem já
Stěhovali se z dědiny do dědiny, ze sklípku do sklípku, a říkali, že hledají motivy. Jeden z nejsledovanějších seriálů se obzvlášť povedl hlavně díky protagonistům, kteří putovali po jižní Moravě doslova s nasazením života. A byl to tenkrát pořádný fičák!
Největší popularitu mu vynesl komediální cyklus Slovácko sa nesúdi, z nichž řada hlášek obratem zlidověla. Určitě znáte stařečka Pagáča a jeho sparring partnera Juru Kláska, kterého si s mimořádnou chutí zahrál v roce 1975 Oldřich Velen. Začínal jako milovník, divadlo ho ale postupně přestávalo bavit, a tak přesídlil do Prahy, aby se mohl stát stálým členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Před kamerou působil déle než půl století a jeho filmografie obsahuje téměř tři stovky projektů.
Sganarelle v Molièrově Donu Juanovi – Krajské oblastní divadlo Olomouc, 1952
(foto – vis.idu.cz)
Útěk z Německa
Narodil se 15. září 1921 v Tuřanech, které jsou dnes součástí jihomoravské metropole. Ve skutečnosti se jmenoval Volek a ochotnické divadlo začal hrát už v dětství. Vystudoval gymnázium a současně i brněnskou konzervatoř. Od počátku druhé světové války se Oldřich zapojil do protifašistického odboje a stal se členem ilegální organizace Obrana národa. Byl zatčen a vězněn gestapem ve věznici na Cejlu, a poté v brněnských Kounicových kolejích během prvního stanného práva, které vyhlásil na podzim 1941 Reinhard Heydrich po svém příchodu do protektorátu. Po nějaké době byl převezen do věznice v Německu a po propuštění byl totálně nasazený v rakouské továrně Kabelfabrik und Drahindustrie. Přesto se mu podařilo z totálního nasazení utéct a vrátit se zpět a nějaký čas se skrýval doma.
Odvážný ředitel
Na konzervatoři studoval herectví pod vedením Rudolfa Waltera, jenž pořádal během války se svými studenty Domácí večery dramatického oddělení Státní konzervatoře hudby v Brně. Z nich se časem vytvořil poloprofesionální divadelní podnik, nazvaný Komorní hry Radosti ze života. Koncem okupace se scéna transformovala ve Svobodné divadlo, z něhož se později vyvinulo Divadlo bratří Mrštíků. V roce 1942 dokončil studium na konzervatoři a na jednu sezónu nastoupil do Jihočeského národního divadla. To během války dočasně přesídlilo z Českých Budějovic do Tábora a angažovat uprchlíka byl tehdy od ředitele Bohumila Kosteleckého kousek více než odvážný. Poté se Oldřich přesunul pod křídla ředitele Karla Jičínského do pardubické Východočeské společnosti. Kupodivu se mu koncem války podařilo po uzavření divadel vyhnout totálnímu nasazení a po osvobození se usadil v Městském divadle, později přejmenovaném na Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci. Zpočátku hrál milovníky, postupně se přehrál k charakterním postavám, souběžně ale začal působit u filmu, což ho bavilo mnohem víc.
Majitel octavie a pistolník (Karel Effa) v legendární komiksové parodii režiséra Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii?
(foto – repro/archiv ČT)
Kouzlo kamery
Před kamerou stanul poprvé už v roce 1950 jako rytíř Mladota v historickém dramatu režiséra Karla Steklého Temno, natočeném na motivy stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Vzhledem k mimopražskému angažmá se ale jeho filmová práce rozvíjela jen velmi pomalu a nabrala to pravé tempo až po přesídlení do Prahy. Kvůli přibývajícím filmovým nabídkám se v roce 1962 přestěhoval, stal se členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, na divadlo ale úplně nezanevřel. Současně hostoval v Divadle Na zábradlí, které v šedesátých letech zažívalo svoji velkolepou éru, a v roce 1966 v něm dokonce přijal angažmá, poté co si ho osobně vyžádal skvělý režisér Jan Grossman. Členem souboru byl do roku 1971 a prožil s ním několik mimořádných úspěchů nejen doma, ale také v zahraničí. Přesto mu mnohem lépe seděl film, a tak se v roce 1971 vrátil do souboru Filmového studia Barrandov a zůstal v něm až do oficiálního odchodu do penze v roce 1991.
Od Voka po policajta
Díky hřmotné postavě, kulatému dobráckému obličeji a pomněnkově modrým očím nejčastěji představoval kladné, veselé a jasné postavy, často zemité, prosté a obyčejné lidi, v nichž vyjadřoval vlastní životní filozofii a názory, tu a tam je ale proložil nějakým tím padouchem či kriminálníkem, aby se mu, jak sám říkával, ti policajti neznechutili. Zatímco v divadle vytvořil nejednu hlavní a velkou kreaci, na filmovém plátně dostával jen menší a malé role. Přesto byl nepřehlédnutelný. Jeho hostinští, kriminalisté, příslušníci Veřejné bezpečnosti, předsedové zemědělských družstev i různých úřadů neměli chybu, stejně svérázní a jedineční byli i jeho rozliční šlechtici a vladaři, od Buška z Velhartic v historické komedii Karla Steklého Slasti otce vlasti přes krále Vendelína v pohádce Václava Vorlíčka Jak se budí princezny až po Petra Voka z Rožmberka ve Steklého Hře o královnu.
Kostylev v dramatu Maxima Gorkého Na dně – Divadlo Na zábradlí, 1971
(foto – repro/vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Na hranici života a smrti
Později dostal několikrát příležitost využít svůj cit pro moravská nářečí v hanácky, slovácky a ostravsky hovořících rolích. Nejúspěšnějším projektem z tohoto soudku se rozhodně stal seriál Slovácko sa nesúdí, v němž exceloval coby Jura Klásek po boku Jozefa Kronera alias stařečka Pagáča. „Slovácko sa nesúdí, s přítelem Jožou Kronerem, to byl pro nás životu nebezpečný televizní seriál!“ zavzpomínal kdysi v Kavárničce dříve narozených Ondřeje Suchého. Projekt natočil v roce 1974 režisér Petr Tuček na motivy stejnojmenné knížky spisovatele, malíře a ilustrátora, především ale lidového vypravěče a písmáka Zdeňka Galušky. „Životu nebezpečný proto, protože jsme ho točili v deseti vesnicích, přestože divákům jsme předstírali, že jsme jen v jedné jediné rakousko-uherské, kde tehdy byly ještě všude lidové malůvky, malované žudry, kapličky, kostelíčky, sklípky. Ono to dnes už na jednom jediném místě není, a tak jsme museli putovat z dědiny do dědiny. Samozřejmě, že zlé závistivé herecké huby říkaly: Velen s Kronerem že hledají motivy? Oni vždycky tu dědinu vychlastají, a tak musí jít do druhé!“
Úplně vožralej žlučník
Podle Velena to tenkrát bylo natáčení doslova na hranici života a smrti. „Ti strýci v dědinách si časem všimli toho, že nejsme na place věčně, že máme třeba také hodinu čas, a tak hned za námi – oni nám říkali strýcové, my jim také strýcové – a už zase: Strýcu Velene, pojď! Vem strýca Kronera a pojďte si k nám do sklípka zakrojiť!“ přiznal Suchému a obratem prozradil i následky. „Bylo to pěkné, ale s námi to pak dopadlo špatně. Mně čtyři dny po natáčení museli vyhodit žlučník. Pan docent, když jsem se ho ptal: Co mu bylo, vždyť já nikdy se žlučníkem nemarodil? – tak mi odpověděl: No, nebylo mu nic, akorát že to byl úplně vožralej žlučník, takovej jsem v životě ještě neviděl! Kroner si tam uhnal žaludeční vředy a mladičký režisér Petr Tuček, dokonce rodák z Kyjova, to znamená, že v sobě měl už generační protilátky, ten umřel na cirhózu jater.“
Jura Klásek a stařeček Matúš Pagáč (Jozef Kroner) v sérii Slovácko sa nesúdí
(foto – repro/archiv ČT/Vladislav Kucharski)
Neúnavný vypravěč
Ve ‘Slovácku‘, v ‘Kavárničce‘ i v celé řadě zábavných pořadů Oldřich Velen neustále připomínal, že je mimo jiné i skvělý a zábavný vypravěč. „Padli jsme si do oka, a tak jsme se v průběhu dalších let scházeli při nejrůznějších příležitostech,“ zavzpomínal Ondřej Suchý na svém webu semanovice.cz. „Byl mým hostem v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy, napsal jsem scénář k jeho televizním Úsměvům, kde jej zpovídal Jaromír Hanzlík, a od té doby jsem se na něj pak obracel pokaždé, kdy jsem při různých akcích potřeboval ‘kulturní výpomoc‘ (toto pojmenování se panu Velenovi obzvlášť líbilo).“ Zatímco v inscenacích se objevoval jen tu a tam, seriáloví tvůrci oceňovali jeho umění pravidelně, takže si ho můžeme vychutnat ve všech možných žánrech, od těch, určených především dětem (Arabela, Létající Čestmír, Křeček v noční košili…), přes projekty na motivy klasiků české literatury (Zlá krev, Cirkus Humberto…) až po kriminálky (Hříšní lidé města pražského, Třicet případů majora Zemana, Malý pitaval z velkého města…).
Utajená smrt
Oldřich Velen strávil celý život po boku své velké lásky Sylvy Štursové, s níž se oženil v roce 1946 a měli spolu syny Petra a Pavla. Jeho filmografie patří k těm opravdu úctyhodným, zahrnuje totiž bezmála tři stovky filmových a televizních projektů, na jejichž zrodu se podílel. V několika projektech jeho ‘part‘ přemluvil někdo jiný, nejednou zase kolegy předaboval on a věnoval se i klasickému dabingu. Spolupracoval také s rozhlasem a jeho hlas je zachycen na řadě zvukových nosičů. Od poloviny osmdesátých let vzhledem k přibývajícímu věku začal v práci zvolňovat, naposledy stanul před kamerou v roce 2012 jako Stuchlíkův kamarád v komedii Školní výlet, kterou natočil režisér Petr Šícha podle scénáře Tomáše Magnuska. V roce 1986 obdržel Medaili za obětavou práci pro socialismus, v roce 1994 získal od Nadace Život umělce Cenu Senior Prix a o čtyři roky později se stal Čestným členem DS Havlíček Zákupy. Až do vysokého věku si udržel optimistickou a svéráznou moravskou povahu, v roce 2008 mu ale zemřela manželka, a od té doby pak už žil sám. Zemřel 4. května 2013, veřejnost se ale smutnou zprávu dozvěděla až s několikatýdenním zpožděním.
Stuchlíkův kamarád v hořké komedii režiséra Petra Šíchy Školní výlet
(foto – repro/Magnusfilm)
Vložil: Adina Janovská