Kvůli roli málem zastřelil nejlepšího přítele. Skončil v blázinci a účet za něj vyrovnal osud. Tajnosti slavných
07.08.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Ferenc Futurista
Jeho sochy zdobí řadu významných budov, kabaret a komedie ale pro něj měly kouzlo mnohem větší. Z jeho zemitého humoru a vyceněných tesáků byli kritici na mrtvici, publikum ho ale zbožňovalo.
Já myslel, že je středa, a von je tady průvan… Kdo by neznal jeho na první dojem zcela nesmyslnou hlášku z válečné komedie režiséra Martina Friče Hotel Modrá hvězda, v němž si zahrál kníratého opilce, domáhajícího se vstupu. Ferenc Futurista dokázal úspěšně vést několik divadel, ztvárnil nezapomenutelné divadelní a filmové postavy, psal texty, maloval, zpíval, působil jako scénograf i režisér a namluvil desítky gramofonových desek.
S mladším bratrem Emanem Fialou
(foto – repro prostor-ad.cz)
Skvělý sochař zběhl k divadlu
Legendární kabaretiér, herec a režisér, vlastním jménem František Fiala, se narodil 7. prosince 1891 v Mníšku pod Brdy, občas ale bývá nesprávně uváděn jako místo jeho narození pražský Smíchov. Jeho otec, herec a divadelní ředitel Karel Fiala, se po smrti první manželky znovu oženil a narodil se mu Františkův nevlastní bratr Emanuel Fiala, pozdější herec, dirigent a hudební skladatel. František začal nejprve studovat štukatérství u Antonína Rédla, od roku 1908 pak studoval sochařství na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Byl vynikajícím sochařem, mimo jiné je například autorem soch Spravedlnost, Práce, Vlast a Samospráva, které zdobí secesní radnici v Humpolci, či hlavy klauna nad bočním vchodem do pražského Vinohradského divadla. Více než výtvarné umění ho ale lákalo divadlo.
Do Národního se mu nechtělo
Přezdívku Ferenc získal již jako herec studentského kabaretu, příjmení Futurista přijal, poté co jeho schopnosti ocenil po své návštěvě Prahy italský průkopník futurismu Filippo Tommaso Marinetti. Od roku 1913 vystupoval jako zpěvák a kabaretiér na různých pražských kabaretních scénách, na přelomu dvacátých a třicátých let mu bylo dokonce nabídnuto hostování v Národním divadle, které však odmítl. V tomto období se jeho popularity a svérázného humoru pokusili využít i Jiří Voskovec s Janem Werichem v Osvobozeném divadle, netrvalo to ale dlouho. Přesto prý jeho přítomnost na jevišti zachránila tuto legendární scénu před hrozícím pádem na ekonomické dno.
Jiří Voskovec, Ferenc Futurista a Jan Werich v roce 1930 v představení Osvobozeného divadla Ostrov Dynamit
(foto – repro/archiv AJ)
Kritika ho strhala
Ve třicátých letech byl jedním z nejpopulárnějších kabaretiérů a svůj komický potenciál uměl využít opravdu beze zbytku. I po mnoha letech si milovníci filmů pro pamětníky při vyslovení jeho jména okamžitě vybaví jeho podlouhlý obličej se širokým úsměvem. Diváky přitahoval originálním, svérázným, drastickým a černým humorem, vypoulenýma očima a nápadnými zuby. Svá kabaretní čísla, v nichž býval jeho častým partnerem bratr Eman či komik Jára Kohout, si také sám psal, naplňoval je sarkasmem, excentrickým humorem a schválně deformovaným slovním projevem. Své nejhodnotnější činoherní a operetní role ztvárnil v pražském Tylově divadle, v Divadle na Vinohradech, kde ho například režírující Karel Čapek obsadil do Moliérových aktovek a Jaroslav Kvapil mu svěřil roli prince v Shakespearově Cymbelinu. Přes příznivý ohlas se ale vrátil ke kabaretu s tím, že dobrých herců je dost, ale kabaretních málo. A přestože kritika jeho humorem pohrdala a často ho označovala jako obhroublý, publikum ho milovalo.
Navždy v jedné škatulce
Na stříbrném plátně debutoval v roce 1918 v populárních němých groteskách již jako známý a oblíbený komik a brzy se pokusil také o režii a psaní scénářů. Na rozdíl od řady kolegů pak bravurně zvládl i přechod z němého ke zvukovému filmu, a přestože byl pouze hercem vedlejších rolí, účinkoval v téměř čtyřech desítkách zvukových snímků. Ze škatulky úspěšného komika mu publikum ani tvůrci nedali šanci vystoupit, takže charakterní roli dostal pouze jednou. V nezapomenutelné duchařské komedii Martina Friče Tetička ztvárnil v roce 1941 rozšafného a hodného majordoma Hynka, který přijde s nápadem, jak vytrestat příbuzné hodné paní Berty za jejich chamtivost. Původně měl hrát i hajného Matěje Štětivce v Lamačově operetce Na tý louce zelený, kterého s mimořádným úspěchem a velmi rád představoval na jevišti. Režisér Karel Lamač ale nakonec obsadil místo něj jeho přítele, vynikajícího Járu Kohouta. V tu chvíli bylo po přátelství, Ferenc se cítil uražen, dotčen a zrazen. Kohouta napadl a málem zastřelil. Zasahovat musela dokonce i policie a Futurista byl na několik měsíců převezen na psychiatrii. Když si poté při natáčení zlomil Jára Kohout nohu po nehodě se splašeným koněm, bral to Ferenc jako spravedlivou odplatu. Neměl prý podepisovat smlouvu na roli, která měla patřit jeho kamarádovi!
Majordomus Hynek v komedii Tetička
(foto – repro/archiv Lloydfilm)
Ke spolupráci ho nacisté přinutili
Namluvil a nazpíval také několik gramofonových desek, velice populární byla jeho četba románu Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk. Účinkoval v rozhlase, kde byl za druhé světové války donucen vystupovat také v pronacistických skečích, což mu bylo po osvobození vyčítáno. Oženil se s divadelní a filmovou herečkou Annou Filípkovou-Ferencovou. Měl s ní dceru Annu, rovněž herečku, která spojila svůj profesionální osud na bezmála čtyřicet let s Východočeským divadlem v Pardubicích. Ve dvacátých letech často navštěvoval penzion Jiřího Štajmara v Černošicích a tak moc se mu tam zalíbilo, že koupil vilu Editu, u níž byla dokonce i japonská zahrada. Problémy s dojížděním do Prahy a z Prahy v nočních hodinách – stěžoval si hlavně na častou mlhu v údolí Berounky – vedly ale k tomu, že nakonec vilu prodal a koupil novou Na Žvahově 26/400 v Praze.
Poslední romance
Ke konci války Ferenc Futurista těžce onemocněl, takže role kočího Václava v romantické komedii režiséra Martina Friče Prstýnek se stala jeho poslední a současně byla také uvedena jako poslední protektorátní film. Současně v roce 1944 omezil ze zdravotních důvodů i svoji divadelní činnost. Po osvobození založil s bratrem Emanem Divadlo Ference Futuristy v pražském paláci Kotva, poté hrál až do své smrti v Divadle V + W. Zemřel předčasně na vážné onemocnění 19. června 1947 v Praze ve věku pouhých nedožitých padesáti šesti let a je pohřben na pražském hřbitově Malvazinky.
V roce 1939 s Ladislavem Peškem v legendární komedii Cesta do hlubin študákovy duše
(foto – repro/archiv ČT)
Vložil: Adina Janovská