Mohl se stát klavírním virtuosem, místo toho prožil život jako v rychlíku, v němž rozdával rány. Tajnosti slavných
01.08.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Zdeněk Srstka v pořadu České televize Chcete mě?
Díky tvrdé pěsti mu říkali dentista, pod horou svalů a zemitým humorem se však skrývala mimořádně něžná a křehká duše. Nikdy se netajil tím, že má slabost pro ženy, a dokázal být naprosto neodolatelný. Soukromí si ale dlouhá léta důsledně hlídal.
Jako společník byl okouzlující, lichotky dokázal sypat z rukávu a nikdy ho to neomrzelo. Byla to zkrátka taková příjemná hra. Setkání s ním byla vždy malým svátkem, během nějž jste rázem zapomněli na všechny strasti. Bývalý reprezentant ve vzpírání a zápasu, silák, herec, kaskadér a moderátor Zdeněk Srstka byl opravdový chlap se srdcem i mozkem na tom správném místě. Vždycky ho bylo všude plno a nikdy nezastíral, že má slabost pro něžné pohlaví. „Když chlapovi servírka přinese jídelní lístek a on se nepodívá, jaké má nohy, je to s ním už špatné,“ řekl mi kdysi. Nikdy nežil sám, v oficiálních rozhovorech se ale o soukromí bavit odmítal. Maximálně byl ochoten připustit, že se kdesi v hloubi jeho klánovického domku skrývá bytost, která o něj láskyplně pečuje.
Pidloch a Julinka (Helena Růžičková) v komedii režiséra Petra Schulhoffa z roku 1982 Příště budeme chytřejší, staroušku! aneb Všude dobře, v base nejlíp!
(foto – repro/imdb.com)
Synek se mu povedl
Narodil se 26. září 1935 v Praze, vyučil se elektromechanikem, a pak ještě vystudoval elektroprůmyslovku s maturitou. Celý jeho život ale významně ovlivnil sport. Začínal s boxem, pak přešel ke vzpěračství, kterému se věnoval závodně. V roce 1957 vybojoval bronzovou medaili na mistrovství Evropy, v roce 1960 startoval na letních olympijských hrách v Římě, kde se umístil v trojboji na devátém místě. Mezitím se stihl poprvé oženit a v roce 1958 se narodil jeho jediný syn Jiří, právník, bývalý ředitel Národního divadla a v současnosti šéf divadelní, literární a audiovizuální agentury Dilia a profesor pražské DAMU. „Má hodně z maminky. Je přesnější, cílevědomější, jde všemu na kloub. Kdežto já si myslím, že některé věci mohou třeba počkat,“ říkával o něm hrdý táta. Manželství ale dlouho nevydrželo. „Necelé tři roky. Jezdil jsem tenkrát po světě a sportovních soustředěních. Navíc jsme neměli kde bydlet a u manželčiných rodičů na Žižkově jsme nemohli být pořád spolu, protože měli malý byt.“ Když měl konečně jako reprezentant a olympionik nárok i na byt, bylo už pozdě.
Rázný správce
Na více než čtyřicet let se pak manželskému chomoutu důsledně vyhýbal, i když nikdy nežil sám. Samozřejmě chodil do práce a současně dál tvrdě trénoval, takže na nic jiného mu téměř nezbýval čas. Díky sportu se také poprvé stanul v roce 1964 před filmovou kamerou jako jeden z rváčů v nesmrtelné westernové parodii režiséra Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera. Odstartoval tím kariéru filmového kaskadéra, dál ale měl i občanské povolání. „Poté co si študáci šli stěžovat na špatné podmínky na kolejích až na Hrad, jsem v roce 1968 nastoupil jako správce strahovského areálu. Dostal jsem na starost technický stav na všech kolejích, menzách a sportovištích, které spadaly pro ČVUT,“ zavzpomínal s tím, že se této práci věnoval dlouhých třiatřicet let.
Sláma v televizní komedii režiséra Hynka Bočana z roku 1984 Šéfe, vrať se
(foto – repro/imdb.com)
Nikdy neskončil K.O.
Stál u počátků českého kaskadérského umění, časem se stal osobním dublérem Rudolfa Hrušínského a sám také později šestnáct let kaskadéry trénoval. Správný kaskadér podle něj musí umět většinu ran, boulí a úrazů ‘rozchodit‘, navíc potřebuje i notnou dávku štěstí, aby ho třeba něco nepřejelo. „Základem je umět padat. Musíte být ale připraveni z řady sportů, mít prostorovou orientaci, vyšplhat aspoň do deseti patnácti metrů… Navíc kaskadér musí být taky trochu komediant. Utržil jsem za ta léta pořádnou řádku šrámů, nikdy jsem ale nebyl v bezvědomí ani K.O.,“ pochlubil se. „Když něco nevyjde, tak zůstanu v předklonu, pomalu se narovnávám a čekám, kde to rupne. Někdy jste doslova roztřískaná. Třeba v seriálu O poklad Anežky České jsem se kutálel do hladomorny po točitých schodech. Po těch se padá blbě, a navíc mají třísky. Když už jsem se z nich sesypal potřetí a pořád jsme nebyli hotoví, řekl jsem kameramanovi, ať se naučí točit.“
Lahodovy zuby
Každý kaskadér si občas vyslouží nějakou tu sádru, přeraženou čelist nebo přijde o zub. To se sice Zdeňkovi nikdy nestalo, zato tímto způsobem poznamenal řádku protivníků. „Dokonce mi říkali dentista, ale já to fakt nedělal schválně,“ přiznával s trochu provinilým úsměvem. „Jednou jsem o dva tři připravil dokonce i Láďu Lahodu (šéf kaskadérů - pozn. red.). Já hrál na piáno podobně jako kdysi pan Kopecký v Limonádníkovi. Ostatní vždycky někomu jednu vrazili, poslali ho ke mně, já jen tak mimochodem mezi hrou udělal plesk a on se odporoučel dál. Rozdával jsem ale kaskadérské rány. Tedy žádné krátké boxerské údery, ale s pořádným efektním filmovým napřáhnutím. Zhruba dvaadvacátý u mě přistál Lahoda, já mu jednu natáhl a ozval se takový zvláštní zvuk. Opatrně se odšoural do šatny, já šel za ním, on tam stál před zrcadlem a vepředu v puse – nic!“
S Jaroslavem Tomsou (uprostřed) a Karlem Engelem v detektivce Motiv pro vraždu
(foto – repro/archiv ČT)
Klavír s boxem neladil
K historce s Lahodovými zuby je ještě nutné dodat, že u piána Zdeněk nic nekašíroval. V mládí totiž opravdu hrál i klasický repertoár, od Chopina až po Beethovena. Byl tak dobrý, že mu dokonce doporučovali jít na konzervatoř. Jenže se současně věnoval i těžkým sportům, a ty nejdou s klávesami moc dohromady. Obrovské ruce, na které by snad měl být vydáván zbrojní pas, míval zpravidla klidně položené před sebou na stole. Při představě, že bych tu ránu schytala místo pana Lahody já, se o mě pokoušely mrákoty, to ale nepřipadalo v úvahu, na ženu by totiž nikdy ruku nevztáhl. „To se nedělá!“ rázně odmítl. „Ale jednou jsem tomu zabránil. Uprostřed Václaváku fackoval chlap partnerku, řvala na celé kolo o pomoc, a tak mu povídám: Nech ji bejt, ženská se nemlátí. No a ještě jsem od ní dostal vynadáno, co se do toho pletu, že je to její manžel.“
Křehká dvojčata
Drobnou, téměř o šestnáct let mladší blondýnku Alenu Dvořákovou, která pracovala celý život jako laborantka, poprvé potkal před téměř čtyřiceti lety, nikdy si ale nebyl úplně jistý, zda tehdy opravdu vídal svoji druhou manželku. Alena má totiž jednovaječné dvojče a jsou si se sestrou tak podobné, že se prý i Zdeněk několikrát spletl. Nejprve spolu sedm let žili, o svatbě ale dlouho nepadlo ani slovo. Pak začala situace pomalu dozrávat, až se v roce 2007 s blížícími se Vánocemi definitivně rozhodli. „Když Alena odjela třeba na chatu a já zůstal doma sám, najednou jsem zjistil, že to není ono. I když jsem měl volnost a mohl jít, kam se mi zachtělo. Zkrátka jsem si uvědomil, že mi schází,“ přiznal a dodal. „Říká se přece, že je ženská jako tramvaj: Když odjede, tak přijede jiná. Ona má ale vždycky na všechno pádnou odpověď, takže radši držím hubu.“
S Petrem Rychlým a Stanislavem Fišerem v revuální féerii z repertoáru Osvobozeného divadla Pěst na oko – Hudební divadlo Karlín 1995
(foto – repro/vis.isu.cz/Jaromír Komárek)
Svatební zabijačka
Vzali se 1. února 2008 na radnici v Újezdu nad Lesy, na radnici přišli Zdeňka podpořit přátelé herci, sportovci i kaskadéři, nechyběla ani olympijská vítězka Dana Zátopková. Hostinu jim připravil kamarád hospodský v restauraci na fotbalovém hřišti v nedaleké Sibřině. „Říkal jsem mu, že bych rád zabijačku, to byl můj sen. A tak zabili čuně, udělali jitrnice, jelita, škvarky. Začínali jsme ale guláškem, dali jsme si bůček a samozřejmě pivo,“ vzpomínal. Druhá svatba odstartovala další zásadní změnu v jeho životě, konečně polevil ve zběsilém tempu. „Uvědomil jsem si, že jsem vlastně prožil celý život jakoby v rychlíku, takže je nejvyšší čas na chvilku si sednout třeba na zahradě, dát si kafe a pozorovat přírodu.“
Nesplněné přání
Ačkoli se nikdy neživil pouze herectvím a kaskadérstvím, zapsal si do své filmografie sto čtyřicet filmových a televizních titulů včetně slavných seriálů a nechyběl ani v dlouhé řadě zábavných či dokumentárních pořadů. Nejvíc ale divákům uvízl v paměti jako moderátor populárního pořadu Marty Kubišové a scenáristy Jiřího Šebánka Chcete mě?, který se zrodil v roce 1992 a má stále stejné poslání – pomáhat zvířatům v nouzi. Ještě v osmdesáti letech Zdeněk pravidelně cvičil a dvakrát denně se sprchoval studenou vodou. Dobře věděl, proč to dělá, jakmile by přestal, všechny léta pěstované svaly by nenávratně povolily. A on chtěl vypadat dobře. Přál si zůstat zdravý a samostatný. Tohle přání se mu ale bohužel nesplnilo. Postupně začal ztrácet sílu, poslední půlrok už byl odkázaný na pomoc manželky a syna. Jedinečný Zdeněk Srstka navždy odešel v pondělí 29. července 2019, nikdy nám ale nepřestane chybět.
V pokračování slavného seriálu Sanitka v roce 2013
(foto – repro/archiv ČT/Pavla Černá)
Vložil: Adina Janovská