Celý život se výborně bavil, a ještě mu za to platili. Jen Popelku nechtěl do smrti ani vidět. Tajnosti slavných
26.07.2019
Autor: repro/filmeurope.cz
Popisek: Václav Vorlíček
Rázný noblesní pán, milý a laskavý pohodář, na place nikdy neřval a neporoučel. S křiklouny, nafoukanci a některými rádoby odborníky a umělci se ale dovedl vypořádat. Vyprávět by o tom mohla mimo jiné třeba představitelka slavné Popelky, o níž prohlásil, že už ji nechce do smrti ani vidět. (Pokračování ze středy 24. července)
Od konce padesátých let byl Václav Vorlíček členem KSČ, což považoval za formalitu, aby mohl pracovat. V roce 1970 ho ředitel Filmového studia Barrandov nechal projít prověrkami, aby mohl pokračovat. V té době se mu dostal do rukou scénář Františka Pavlíčka, o němž byl okamžitě přesvědčen, že je tím pravým ořechovým – Tři oříšky pro Popelku. Původně je měl točit Jiří Menzel, měl už sestavený štáb, začal objíždět exteriéry, hledal herce. Jenže…
Soudružské schválnosti
Zatímco nad Menzelem držel ruku šéf československého filmu Jiří Purš, s Vorlíčkem sympatizoval ústřední dramaturg Ludvík Toman. Tihle dva se neměli právě v lásce a dělali si naschvály. „Toman tehdy počkal, až Purš odjede do zahraničí, a udělal rozhodnutí. Tři oříšky mi vzal. Zavolal mi, že to bude dělat soudruh Vorlíček. Že se bude točit v koprodukci a já nejsem záruka, že to dobře dopadne, byl jsem špatný reprezentant,“ prozradil Jiří Menzel ve své autobiografii Má rozmarná léta, která vyšla v roce 2013. Do koprodukce opravdu jít nechtěl, protože prý neměl důvěru v německé herce. O dva roky později se pak situace ještě jednou zopakovala s komedií z vojenského prostředí Dva muži hlásí příchod.
Popelko, takhle ne!
Velký podíl na úspěchu Popelky měl scenárista František Pavlíček, který však byl již v té době ‘na indexu, a tak se pod jeho scénář podepsala Bohumila Zelenková. Z Barrandova dostal Vorlíček zhruba 3,5 milionu, z NDR přidali v přepočtu další tři miliony. S obsazením hlavní role si nejprve režisér už málem plácl s Janou Preissovou, jenže otěhotněla. Díky tomu vděčí za obrovskou popularitu slavnému projektu Libuše Šafránková, kterou první velká hlavní role vystřelila na hvězdné nebe nadzvukovou rychlostí. Přesto se režisérovi za to příliš neodvděčila.
Ani se neomluvila
Před časem totiž jeden prestižní berlínský deník projevil zájem o velkou reportáž o natáčení legendární komedie Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, v níž si v roce 1974 zahrála vodnickou dcerku Janu. Vše bylo domluveno do detailu předem, z Berlína dorazili novináři, Jaromír Hanzlík, který ztvárnil postavu doktora Mráčka, dokonce přijel do Prahy na otočku až ze Švýcarska. Jenže Šafránková zavolala až na poslední chvíli, když už byli všichni připraveni na Kampě, kde se kdysi většina filmu natáčela, že prostě nepřijde. A ani se neobtěžovala prozradit důvod. Přitom jen o pár dní dříve natáčel její syn pro televizi dokument k jejímu jubileu, v němž na ni Vácav Vorlíček doslova pěl ódy. „Byl to tak hnusný podraz, že už ji nikdy nechci potkat a už ji ani nepozdravím. Nemám důvod,“ sdělil poté rozhořčený režisér serveru instory.cz.
Dvojitý agent
I Václav Vorlíček musel během normalizace odvést povinnou daň angažovanosti, a tak natočil trilogii Bouřlivé víno, Zralé víno a Mladé víno. Především se ale pustil s Milošem Macourkem do koprodukčních seriálů v čele s legendární Arabelou, po níž následovaly další úspěšné projekty Létající Čestmír a Křeček v noční košili. Kvůli častým cestám do západního Německa se logicky ocitli v hledáčku StB, což Václav Vorlíček nikdy nepopíral. Po návratu prý vždy dalekosáhle líčil zvědavým estébákům technické detaily z natáčení, které jim byly k ničemu. „Taky že vydělávám republice devizy; nás platili v korunách, zato televize měla podíl za koprodukce v markách,“ řekl v jednom rozhovoru pro server idnes.cz. „Nejdřív jsme měli úspěch, díky tomu nás zvali do ciziny, a proto na nás přišli tajní; nebylo to naopak, že by nás ven posílali za politické zásluhy. Nikomu jsem neublížil, nikoho neudal, mám svědomí čisté. Dokonce jsem současně všechno hlásil svým kamarádům ve Svobodné Evropě,“ vyprávěl a dodal s nadsázkou, že byl vlastně dvojitý agent.
Bavil se, a ještě ho za to platili
Po listopadu 1989 zkusila osvědčená tvůrčí dvojice Vorlíček - Macourek navázat na koprodukční pohádkové zkušenosti trilogií Jezerní královna, Pták Ohnivák a Kouzelný měšec, jejich poslední spoluprací se stal příběh Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Rok poté Miloš Macourek zemřel a Václav Vorlíček za něj marně hledal stejně tvůrčí náhradu. V roce 2011 ještě natočil pokračování Dívky na koštěti Saxána a Lexikon kouzel, spokojený ale nebyl, bez Macourka to nebylo ono. Dostal nabídky ze zahraničí na natočení nových verzí Popelky a Arabely, to však odmítl s tím, ať si to natočí sami. Snil o Zlatovlásce a čekal, až na ni producenti seženou peníze. Věřil, že se za kameru ještě postaví. A měl v hlavě i další autorskou vesmírnou fantasy. V létě 2017 převzal cenu za mimořádný přínos kinematografii na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. „Jak tak sleduju, co všechno jsem natočil, říkám si, že jsem se po celý život výborně bavil – a ještě mě za to platili,“ prohlásil.
Rakovinu utajil
Na podzim 2017 pokřtil svou biografii Pane, vy jste režisér, a pak veřejná vystoupení nějaký čas odmítal. O tom, že bojuje s rakovinou plic, neměl nikdo ani ponětí. Operace ani chemoterapie nepřicházely kvůli věku v úvahu, nemocí se ale netrápil. Loni se do veřejného života ještě vrátil. V květnu otevřel výstavu českého filmu v galerii Tančícího domu v Praze a při té příležitosti přiznal jen mimochodem médiím, že má za sebou ozařování v ostravské nemocnici. Pak oslavil 88. narozeniny na zámku v Horšovském Týně, kde po něm pojmenovali kino, a 12. října si vychutnal v pražském Kongresovém centru potlesk vestoje při premiéře muzikálového zpracování Tří oříšků pro Popelku. Chybět v něm nemohla známá hudba Karla Svobody a režie se ujal Filip Renč.
Kdyby se narodil v Hollywoodu...
Do poslední chvíle se Václav Vorlíček nevzdal svých oblíbených cigaret anglické značky a tvrdil, že ho sužují jen běžné problémy s klouby jako každého stárnoucího pána. Letos počátkem února se mu přitížilo a dcery ho nechaly převézt do pražské Nemocnice Pod Petřínem, kde 5. února 2019 zemřel. „Byl pro mě mistr komedie a člověk, který v české kinematografii zanechal nesmazatelnou stopu a šířil svými filmy dobrou pověst Československa a České republiky po celém světě. Jeho filmy byly jako jedny z mála exportovatelné a jsou pořád živé,“ prohlásil jeho žák, režisér Zdeněk Zelenka, a dodal: „Kdyby se narodil v Hollywoodu, tak by ho znala celá zeměkoule.“
Vložil: Adina Janovská