Myslí to tady vůbec někdo vážně? Komentář Štěpána Chába
komentář
24.07.2019
Foto: Wikimedia
Popisek: Kdysi tu byl prales, teď je tu plantáž
Ekologická otázka. Téma dne, týdne, měsíce, roku a vlastně už několika desetiletí. Naučili jsme se recyklovat, neplýtvat, šetřit, neházet pod sebe bordel, přecházíme na ekologičtější vytápění i ekologičtější myšlení. A k tomu si zakazujeme jednorázová brčka a troufáme si myslet, že tím zachráníme planetu. No, ne moc.
Když jsem, dávno tomu již, docházel nepravidelně na střední školu, učili jsme se o deštných pralesích. Je tomu asi dvacet let, kdy učitel stál rozkacen před katedrou a tloukl nám do hlavy, že denně se vykácí několik fotbalových hřišť deštného pralesu. Nu, říkali jsme si mezi vyznáváním lásky a placením útraty za pivo, Brazilci fotbal milují, není se co divit. Jenže kdykoliv teď hledám informace o ekologii, dočtu se, že se denně vykácí několik fotbalových hřišť deštného pralesu. Je tomu dvacet let, co jsem poprvé zaslechl, že kácení pralesů je velký problém. Dvacet let, kdy politici říkají a slibují – rázně zakročíme, něco s tím uděláme.
Řešení?
Nic, pralesy se kácí dál, a ne pouze v Brazílii, ale kvůli palmovému oleji už i v Indonésii. Co na to Evropská unie? Zakáže jednorázová brčka. Rázné řešení. Jako kdyby mi hořel dům, a já odmítal hasit, protože musím šetřit vodou. Kdyby tu byla skutečná snaha jednat jako kontinent ekologicky (kdyby hrozba byla skutečná a prakticky neodvratná, jak tvrdí alarmisté), už bychom se nikdy nedočetli na přebalu potravin – palmový olej – protože v rámci boje za záchranu planety bychom dovážení palmového oleje prostě zakázali. To samé s Brazílií. Jak to, že ještě netrpí sankcemi z Evropy? Kácíte pralesy, tu máte po hubě. A co sankce Spojeným státům Americkýcm, které produkují nejvíc toho ohavného oxidu uhličitého? Budou? A kdy? To by byly kroky, které by skutečně něco ovlivnily. Ale zakazování brček? Případně zavádění uhlíkové daně? To je takové neupřímné a falešné. Takové... eurounijní.
Řešením je pro unii dotování řepky a kukuřice do biopaliv, které likvidují půdu, ždímají z ní poslední živiny, pročež zemědělci reagují chemií. Půda se přehřívá. A když zaprší, všechna voda odteče pryč, protože půda už nic nevsákne. To je řešení? Zabij bobra, zachráníš strom? Eurounijní emisní povolenky? Kšeftování s chudšími státy, abych mohl být obliga, ale stále nechutné prase? A ta hrůza z uhlí, ta je nahražena tím, že začínáme drancovat lesy a pálit dřevo, abychom zlepšili čísla. Jasně, ve zlepšování čísel, v tom jsou politici na špici. Ale stav u toho nikdy nezlepší. Místo skutečného řešení problému nám předhodí retardovanou puberťačku Gretu, za kterou stojí PR tým o desítkách lidí. Pravdu člověk vidí a pozná, lež se do něj musí nacpat Goebbelsovskou metodou 'stokrát zpakovaná lež ja pravdou'.
Jdeme na ruku magnátům, ne ekologii
Kdyby Evropská unie svou vahou zablokovala dovoz palmového oleje, bude to citelná rána nejen pro Indonésii, ale hlavně pro místní potravinářský průmysl, který by musel přejít k něčemu rozumnějšímu, než je palmový olej. A tady narážíme do zdi, od které se odrazíme s vědomím, že zakázat brčka vlastně bohatě stačí, protože magnátovi na kuří oko šlapat nebudeme. Zakázat brčka nám s přimhouřeným okem dovolí, ale sahat mu na jeho stěžejní položku, bez které už uvařit vlastně nedokáže, to prrr.
Jemné odbočení do našich luhů a hájů
Dnes jsem se dočetl skvělou zprávu. Lesy ČR vydaly tiskovou zprávu s titulkem – Chybí voda! Sucho zabíjí rostliny i živočichy – skvělá zpráva, že? A který vůl tomu suchu šel naproti mílovými kroky? No kdo, přeci Lesy ČR svou militantní politikou na jeden listnáč tisíc smrků. Už od revoluce tu křičí lidé i spolky i odborné studie, že to může vést ke kalamitě, že je to neštěstí. A Lesy ČR? Milovníci smrků? Sází jeden smrk vedle druhého… protože z toho jsou prachy.
A teď se bude bědovat? Ne, teď si všichni vyžereme tu lačnost, kterou pro tentokrát, teď a tady, ztělesňuje společnost Lesy ČR. A to je to pokrytectví. Jarda si hrál dlouho, dlouho se sirkami, okolo mu říkali – nedělej to, spálíš se. A co Jarda? Zapálil jak sebe, tak i všechno okolo. Teď křičí – haste, proboha haste… vždyť já přijdu o kšeft. Milá společnosti Lesy ČR, velký kus viny za současný stav by se měl objevit i v tvém spisu s obžalobou.
Přihlížení
Už je to dvacet let, co se má hormony otlučená hlava dozvěděla, že tu máme zásadní problém, který potřebuje vyřešit teď a tady. Z toho mi, promiňte mi, vyplývá, že to až takový problém nebude. Nevoláme do zbraně akčního hrdinu, aby zachránil svět, ale užíváme si banket s trochou mrazivé atmosféry, kdy si dokolečka, už mnoho desetiletí, opakujeme – brzy zemřeme, brzy zemřeme, ničíme svou planetu, ničíme svou planetu (je to jako hra, návyková hra). A řešení neustále v nedohlednu. Jen drobná, ale o to hustší, buzerace obyčejných lidí, že oni jsou ta prasátka boží, která kazí svým životem atmosféru k bytí. Oni smrdí, oni budou platit, jim se budou zvedat daně. Magnáta se to ani netkne. Ne, ne, ten je posvátný, stojí na vyvýšeném schodu banketu a určuje rytmus v tom nekonečném pokrytectví, které se line mocným z otvorů, které my nazýváme ústy, ale u nich se nespleteme, když je nazveme kanálem.
Vložil: Štěpán Cháb