Se svou láskou chodil sedmnáct let, dokud ale žila maminka, oženit se nesměl. Tajnosti slavných
22.07.2019
Foto: repro/archiv/Nationalfilm
Popisek: Zdeněk Dítě v romantické komedii Prstýnek
Jen se objevil na plátně, a rázem se stal idolem, který leckdy musel před houfy fanynek brát nohy na ramena. Přesto zůstal věrný své jediné velké lásce. Jeho život ale řídila despotická a žárlivá matka, která se neštítila ani vyhrožování sebevraždou.
Šarm, uhlazenost, noblesa, velmi dobrá mimika a vytříbená artikulace, výrazný a současně nenápadný… Talentovaný, pohledný muž a vášnivý filmový amatér, jenž se rychle vypracoval v herce s mimořádným citem pro komiku. „Měl výborný smysl pro humor. Byl ojedinělý typ herce a při obsazování rolí mi teď často chybí,“ zavzpomínal na něj po letech pro deník Aha! režisér Václav Vorlíček. Zdeněk Dítě se stal hvězdou čtyřicátých a padesátých let a předmětem romantického snění davů zamilovaných fanynek. Především ale zůstal dlouhá léta opravdu dítětem. Přinejmenším pro svoji matku, která všemi možnými způsoby, citové vydírání nevyjímaje, usilovala o to, aby zůstala navždy jedinou ženou jeho života.
S Janou Dítětovou v romantické historické komedii Prstýnek
(foto – repro/archiv/Nationalfilm)
Maminčin chlapeček
Narodil se 19. listopadu 1920 na pražském Smíchově, jen pár stovek metrů od Švandova divadla, v němž o několik desetiletí později hrál. Jeho otec brzy zemřel, a tak se matka až nezdravě upnula na jediného syna. Stal se smyslem jejího života, podvědomě ho posunula na příčku životního partnera a neštítila se použít jakoukoli metodu včetně vydírání a výhrůžek sebevraždou, jen aby ho udržela navždy ve své blízkosti. Představa, že by si snad měl najít životní partnerku, byla pro ni naprosto nemyslitelná. Přesto měl krásné dětství. V létě se koupal s kamarády ve Vltavě, v zimě sáňkovali na Petříně. O své budoucnosti snil klasické klučičí sny, chtěl se stát tramvajákem či astronomem, později mimo jiné i fotografem. Že by mohl být hercem, toho prý tenkrát ani nenapadlo. Vystudoval reálné gymnázium v Praze 9, poté absolvoval ještě takzvaný abiturientský kurz na obchodní akademii v Karlíně a stal se účetním. Nakonec ale všechno stejně mělo dopadnout úplně jinak.
Domácí krádež
K herectví se dostal oklikou díky fotografování a snaze proniknout do tajů uměleckého maskérství. S kamarádem si vymysleli, že udělají sérii fotografií, na nichž budou v různých převlecích. Za tímto účelem se Zdeněk dokonce dopustil do té doby nemyslitelného prohřešku – ukradl doma mamince rtěnku. Díky tomu zjistil, že hrát si na někoho jiného ho vlastně baví, a tak během druhé světové války začal chodit na soukromé hodiny herectví ke známé herečce a režisérce Lole Skrbkové, která byla vyhlášená skvělou prací s hlasem a vyučovala na Pražské konzervatoři a později i na brněnské JAMU. Do záhad maskérského umění zase pronikl díky lekcím jednoho z nejuznávanějších maskérů té doby Miloše Lišky. V roce 1941 začal vystupovat s uměleckou skupinou Ruch, o dva roky později začal hrát při zaměstnání v nově založeném Divadle Větrník na Národní třídě, kam ho doporučila právě Skrbková.

Se Zuzanou Kočovou v divadle D 46-D 51, v roce 1947 v představení Marcipánek
(foto – repro/vis.idu.cz)
Romantický milenec
V té době se už současně snažil dostat k filmu, kde začínal jako komparzista. Až v roce 1944, právě když získal angažmá v Divadle na Vinohradech, si ho povšiml režisér Miroslav Cikán a nabídl mu roli Miloše Toufara v psychologickém dramatu Předtucha podle stejnojmenného románu Marie Pujmanové. Zdeňkovou partnerkou se stala Jana Dítětová. Natáčení začalo na sklonku léta na Písecku, kde vzniklo několik exteriérových scén, pak ale bylo zastaveno. Miroslav Cikán projekt nikdy nedokončil a tehdy natočený filmový materiál je oficiálně považován za ztracený. K námětu se znovu vrátil v roce 1947 Otakar Vávra, jenž měl o obsazení filmu jinou představu a postavu Toufara svěřil Rudolfu Hrušínskému. Dítě ale o svoji velkou příležitost nepřišel, vzápětí ho totiž Martin Frič obsadil jako mladého rozmazleného knížete Roberta v romantické komedii Prstýnek. Stala se posledním českým projektem, natočeným v roce 1944, který byl uveden do kin ještě před osvobozením, a dodnes patří k nejoblíbenějším filmům pro pamětníky.
Sestra, nebo manželka?
V dalších letech Zdeněk schematicky vytvářel různé role mladých hrdinů a temperamentních mladíků v řadě filmů, významných i podprůměrných. Často ho režiséři obsazovali do rolí vojáků či kriminalistů. V roce 1947 se znovu setkal před kamerou s Janou Dítětovou, tentokrát v komedii Martina Friče Polibek ze stadionu. Na další dlouhá léta se tím v hlavách mnoha diváků usadila představa, že Dítě a o šest let mladší Dítětová jsou manželé, nebo přinejmenším sourozenci. Jednalo se ale opravdu jen o shodu jmen a ani vzdálenější příbuzenská vazba mezi nimi neexistovala. V té době už měl Zdeněk po boku svoji velkou lásku Zdenu Grossovou, despotická maminka mu ale nedovolila oženit se. Vyhrožovala sebevraždou, na hlavu jeho partnerky chrlila záplavy leckdy i velmi hrubých nadávek. Nakonec se stejně vzali, ale až po matčině smrti.

S Libuší Pospíšilovou v zamilované komedii Oty Šafránka Pohádka z Kampy – Ústřední divadlo československé armády Praha (později Divadlo na Vinohradech) v roce 1957
(foto – repro/vis.idu.cz/ Olga Housková)
Potkávání s Dítětovou
Po osvobození si Zdeněk na jednu sezónu odskočil do Divadla E. F. Buriana, kde se poprvé setkal s Janou Dítětovou na divadelním jevišti. Vzápětí se na Vinohrady vrátil. Definitivně změnil angažmá až v roce 1958, kdy se stal členem souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo), v němž jeho jmenovkyně, kterou mu lidé neustále přisuzovali jako manželku, hrála v té době už sedm let. Do důchodu sice oficiálně odešel v roce 1981, dále ale u ‘realistů‘ působil alespoň pohostinsky až do roku 1989. Postupně se přehrál do postav vážných pánů, různých funkcionářů, důstojníků, číšníků či policistů, a to nejen v divadle, ale také před filmovou kamerou, která na něj pravidelně pamatovala, většinou i několikrát do roka.
Mistr dabingu
První televizní zkušenost si připsal do filmografie již v roce 1959, kdy ztvárnil souseda Josefa Bradáče v jednom z prvních seriálových projektů Rodina Bláhova. Od konce šedesátých let ho produkce obsazovaly pravidelně a ztvárnil několik desítek postav v televizních inscenacích i seriálech, i když valná část z nich byla vedlejší a některé ve scénáři nedostaly ani jméno. Často se objevoval i v zábavných pořadech. Ve filmu si naposledy zahrál v roce 1986 starostu v hořké komedii Karla Kachyni Smrt krásných srnců. Jeho posledním televizním počinem se stala o tři roky později postava štamgasta v hospodě v koprodukčním historickém seriálu České televize Náhrdelník. Po celou kariéru pravidelně spolupracoval s rozhlasem a od roku 1951 i s dabingem, počet zahraničních herců, jimž propůjčil svůj hlas, se blíží stovce.

Miloš a jeho sexy žena Blažena (Karolína Slunéčková) v nestárnoucí komedii Zdeňka Podskalského Ženu ani květinou neuhodíš
(foto – repro/imdb.com)
Konečně spolu
Po matčině smrti se Zdeněk konečně oženil se svou milovanou Zdenou, ‘ano‘ si řekli v soukromí, jen se svědky a několika kamarády. Přestože se velmi milovali, zůstalo jejich manželství bezdětné kvůli tuberkulóze, kterou oba v mládí prodělali. S tvrdou realitou se dokázali vyrovnat a vytoužené štěstí si naplno užívali. Rádi cestovali, takže během divadelních prázdnin vždy vyráželi za hranice. Zdeněk mluvil velmi dobře francouzsky a uměl jednat s lidmi, takže se prý v cizině cítil jako ryba ve vodě. Své dovolené pravidelně zachycoval na kameru, pak je doma sám sestříhával a promítal přátelům. V roce 1989 ale jeho žena zemřela a Zdeňkovi se zhroutil celý svět. Všechno ztratilo smysl, cítil se osamělý a začínal být přesvědčen, že na něj všichni zapomněli.
Osamělé odcházení
Krátce před Vánoci 1993 se stal jedním z prvních držitelů ceny Senior Prix Nadace Život umělce a údajně to bylo naposledy, co vyrazil do společnosti. Pak se definitivně uzavřel do sebe, z bytu na pražském Smíchově vycházel jen výjimečně. Trpěl nedostatkem financí, k samotě se časem přidala Alzheimerova choroba. „Zažil asi krušné poslední chvíle života, protože nikdo ho dlouho nepostrádal. A i když se poté všichni dozvěděli, že je nemocný, nikdo mu nepomohl, neměli důvod. I já jsem se to dozvěděl dodatečně,“ povzdychl si režisér Vorlíček. Když už začala být situace neúnosná, byl hospitalizován v léčebně dlouhodobě nemocných v Kralupech nad Vltavou, kde pak prý už jen smutně hleděl z okna. Zdeněk Dítě, který po celý život rozdával radost, zemřel v osamění 11. prosince 2001.

Oddávající v bakalářské povídce Štěstí z roku 1984
(foto – repro/archiv ČT)
Na svůj první film vzpomínal Zdeněk Dítě v roce 1987 v populárním pořadu Československé televize Kavárnička dříve narozených:
Prstýnek! Kdeže loňské sněhy jsou... Ve scénáři bylo, že mladý Robert je divoký milovník střílení a rychlých jízd na koni. Přirozeně že rekvizitáři, ti chlapci poctiví, skutečně přivedli na plac závodního koně z Chuchle, sice ne moc mladého, jak se říká mimo květ mládí, anebo mládí daleko a do buřtů taky. Koníček po mně pořád loupal okem, protože oni koníčci moc dobře poznají, co je kdo za jezdce, já se na něj vytřeštěně díval, bylo horko, sedaly na něj mouchy, na mě ostatně taky, jak jsem byl zpocenej, a tak mě vysadili nahoru.
První co bylo, že jsem se zeptal, kde se lze držet. Ukázali mi takové držátko, kterého jsem se chytil, a teď už jsem jenom vyděšeně čekal, co bude, poněvadž jsem samozřejmě do té doby nikdy v životě na žádném koni neseděl. A pak to nastalo. Dodnes to vidím.
Otevřela se železná, čelná vrata, kůň nasál vzduch, zavzpomínal na mládí a vyrazil šíleným tempem. Byla tam krásná alej a já jsem viděl jenom ty stromy, jak se okolo mne míhají. Nikdy jsem nevěřil, že těsně před smrtí člověku proletí hlavou takový ten film – od malých dětských botiček přes mládí, přes první erotické zážitky až do té chvíle, než zesnete. Takový film mi skutečně prolétl hlavou, a já pak už jen čekal, kdy sletím z toho koně a hlavou narazím na nějaký ten strom.
Přitom jsem si v duchu říkal: Tak vidíš, pitomče. První krásná velká role a ty takhle potupně skončíš! Ale přišel zázrak. Musel přijít zázrak! Ta alej byla dlouhá asi tak osm metrů, a pak končila. Šla cesta vlevo, šla cesta vpravo. Kůň se zastavil, nikdo mu nedal pokyn, a tak koukal vlevo, vpravo. Toho jsem využil a začal jsem ho hladit po krku a říkat mu: Hodný koníček, hodný koníček... Přitom jsem pomalu vysoukal nohy ze třmenů a šup, už jsem byl dole!
Chytil jsem ho za to kožené ohubí, nebo jak se tomu říká, a šli jsme pak snad půl hodiny nazpět do Veltrus, na to nádvoříčko, odkud jsme vyrazili. Tam mě opět na toho koně vysadili, jenomže to už jsem zavolal produkci a povídám: Tady musí být minimálně tři řady lidí, kteří se budou držet za ruce a nepustí toho koně se mnou z brány ven!
Produkce zařídila, co jsem žádal, kůň se mnou udělal dva kroky – lid se rozestoupil, brána se otevřela a kůň se mnou uháněl oranicí, polem, lesem, alejí, přeletěl všechno a dospěl se mnou až k tomu potoku, kde jsem měl první setkání se svou jmenovkyní Janou Dítětovou. Když to přátelé v kině viděli, říkali mi: Prosím tě, jak ty jezdíš – to je neuvěřitelné! Přirozeně, já tehdy udělal dva kroky, a pak to za mě jel profesionální žokej. Ovšem já jsem se svou vrozenou skromností všem tvrdil: Viděli jste to? Inu – kdo umí, umí!

Vložil: Adina Janovská