Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Invalidní matka měst. Aneb jak se hlavní město (ne)stará o handicapované

20.07.2019
Invalidní matka měst. Aneb jak se hlavní město (ne)stará o handicapované

Autor: Pixabay

Popisek: Pro invalidu je cesta městem skutečnou výzvou. Každý schod, puklina, rantl, všechno je bariéra

Václav (48) je terapeut vozíčkářů, který je sám vozíčkář. Bydlí na jednom a pracuje na druhém konci Prahy. Cestou do práce a zpět s ním jsme zjistili, v čem je naše hlavní město invalidní.

Nástup: Nádraží Holešovice

Startujeme kolem poledního. Cesta z bezbariérového domu je hladká. První nesnáz na nás čeká až na konci chodníku, za nímž následuje přechod pro chodce. Nikoli pro vozíčkáře.

Vozíčkářský sjezd-nájezd je totiž umístěn až několik metrů za zebrou po směru jízdy rušné silnice. „Klasická situace,“ říká Václav. „Naštěstí mám ,silný auto‘, který ten stupínek sjede. Akorát nemá kapotu, takže musím věřit, že mě nikdo nenabere.“ Zatímco my s kamarádem Michalem trneme hrůzou, náš průvodce na konci přechodu bravurně sjíždí ze zebry, proplete se kolem projíždějících aut až k nájezdu a vyjíždí na chodník. Pak na nás, kteří jdeme bezpečnou cestou pro chodce, počká (jeho stroj je velice rychlý) a pospíchá dál.

„Tohle vám musím ukázat, to je rarita, kterou jinde nemají,“ říká Václav a zve nás do podchodu, do něhož vede krásný bezbariérový nájezd. „Říkám tomu ,vozíčkářskej koán‘.“

Na druhém konci podchodu (v němž nám se svým strojem, který je podobný autu, zapózuje) narazíme na klasické schody bez nájezdu.

„Tak pudem zase zpátky, ne?“ říká Václav.

Cestou do metra nám Václav vysvětluje, že se na architekta nezlobí: „Stát se to může – a já mám díky vozejku vytrénovanou toleranci a trpělivost. Ale mohli by tam dát vozejčkářskou ceduli ,slepá ulice‘. V tomhle jsou skvělé Berlín nebo Vídeň, které jsou už od druhé světové války označeny celé. Logicky. V Německu bylo nepoměrně víc válečných invalidů…“

Vjíždíme do vestibulu metra a vmačkáváme se do výtahu. Na plošinu, která je už tak přeplněná, se z nás reportérů vejde jen jeden, ten hubenější. V tomto případě jsem to paradoxně já – což znamená, že neexistuje záznam o strašidelné jízdě, kterou musíme podstoupit. „Tenhle výtah je zvláštní kříženec mezi klasickou výtahovou kabinou, která jede svisle dolů šachtou, a plošinou, která jezdí v otevřeném prostoru našikmo podél schodů. Na rozměry tohohle vozíku – který je dneska už standardní – není výtah dělaný, tak se nelekněte, že to bude trochu drhnout.“

Václav stiskne svítící oranžové tlačítko, které musí držet po celou cestu jízdy, jinak by se plošina zastavila. Po cestě však Václavovy berle, batoh či já občas zavadíme o stěny šachty, což vydává zvuky jako pes baskervillský.

Když můj průvodce vidí mé zděšení, dodává vděčně: „Jsem moc rád i za to. Dřív jsem se do metra nedostal vůbec.“

Dole nastupujeme do soupravy a jedeme.

Přestup: Muzeum

„Tady je to trochu úzký,“ vysvětluje po odjezdu soupravy náš vozíčkář na úzkém nástupišti mezi provozním výklenkem a kolejištěm, který má šířku přibližně jednoho naznak položeného člověka. Užuž s kolegou vidíme svého průvodce mezi kolejemi, ale on opět bravurně vmanévruje do úzkého výtahu. Výtah je popsaný šťavnatou literární tvorbou, určenou do úplně jiného časopisu, páchne močí, ale jede. Na povrch výtah ústí na parkovišti aut naproti bývalému Federálnímu shromáždění (dnešní nové budově Národního muzea) a Státní opeře (dnešní scéně Národního divadla). Náš vozíčkář z něj musí, mezi přijíždějícími a odjíždějícími auty, vycouvat. Neobejde se to bez nadávek (ze strany motoristů) a vysvětlování, že je to jediný způsob jak vystoupit z metra (ze strany pana Václava).

Za dvěma semafory a úzkým chodníkem nás čeká další (tentokrát krásně prostorný) výtah, kterým sjíždíme na trasu A, jíž (tentokrát hladce) dojedeme do naší cílové stanice, která je zároveň stanicí konečnou.

Výstup: Dejvická

„Tady je to docela dobrý!“ libuje si Václav, do té doby, než ho těsně před výtahem předběhne tříčlenná skupinka asi čtyřicetiletých navenek zdravých paní, které zdviž obsadí a ujedou nám před nosem.

„Asi měly spěch, pánové. Ale doufám, že vy nepospícháte…“

Za pár minut jedeme i my.

Pouť na úroveň ulice nás pak stojí procházku další nájezdovou plochou a výlet dalším výtahem.

Na samém začátku cesty do chráněné dílny, kde pan Václav pracuje („Ne, že bych byl specialista na vozejčkáře, ale najít u nás bezbariérovou práci je jako hledat jehlu v kupce sena. Už když jsem studoval, musel jsem změnit školu, protože v tý první jsem se dostal tak akorát do vrátnice.“), zůstane náš průvodce stát a poradí nám, abychom si cvičně zkusili najít cestu tak, abychom z chodníku a na chodník šli jen tam, kde jsou nájezdy. Dopadne to tak, že zůstaneme v půli cesty bezradně stát a náš průvodce (jehož ‘vůz‘ dokáže nízké chodníky na Dejvické zdolat) nás se smíchem dohání a vysvětluje: „Kdybych měl mechaničák (pozn. aut.: obyčejný vozík), tak si tady neškrtnu.“ Chodník vedoucí na Vítězné náměstí (kam míříme) pokrývá teplem popraskaný a pokřivený asfalt, který Václavův vozík místy nahýbá i o pár desítek stupňů na stranu.

(„Je to tu už několik let, ale dá se to projet.“)

Po jeho zdolání se už poměrně hladce dostaneme na místo určení, jímž je Václavovo pracoviště.

(Ne)nástup: Dejvická

Je devět hodin večer, ve Václavově chráněné dílně je konec pracovní doby, a tak se vydáváme zpět. Cestou se stavujeme v místní vietnamské večerce a pořizujeme panu Václavovi nákup. Ne proto, že by to sám neuměl, ale do sklepního obchodu vedou tři schody. Pak společně přetrpíme zvlněnou cestu metrem a vjíždíme do vestibulu.

Po stisknutí tlačítka výtahu na nástupiště však stroj nereaguje. Sháníme tedy dispečera.

Ve své budce u turniketů se nenachází, a tak se za ním vypravíme na nástupiště.

„Já vím, že to nefunguje, ale s tím já nic nenadělám. Opraváře jsem volal už odpoledne…“

Chvíli přemýšlíme, zda jsme těch několik desítek schodů s Václavem schopni přestát jako nosiči.

„Děkuju vám za vaši účast pánové, ale ani o tom neuvažujte,“ říká rázně Václav. „Já mám metrák a stroj asi taky tolik.

Jde se na tramvaj!“

Vozíčkářova cesta tramvají

Noc je mladá, tramvaje ještě jezdí, ale vozíčkář se do ledajaké soupravy nedostane. Potřebuje bezbariérovou tramvaj, a ty přestávají jezdit kolem desáté. Na nejbližší zastávce, k níž nám vedou nejlepší nájezdy, už bezbariérové vlaky dojezdily. „Když jsem si na tohle stěžoval, řekli mi, že správný vozíčkář by měl v deset hodin ležet v posteli a spát.“

Vydáváme se tedy zpět; napříč Dejvicemi na stanici Hradčanská. Tam, pod Pražským hradem, se dá díky turistům čekat lepší obslužnost. Po dosažení cíle se naše naděje naplní, za třicet minut přijede první nízkopodlažní souprava, jejíž řidič na naše upozornění vystoupí a vyklopí Václavovi nájezd. Nastoupíme s ním.

Než vystoupíme, projedeme třemi stanicemi, kde se dá přestoupit na metro. Ani jedna z nich však není přístupná pro vozíčkáře. Na té čtvrté, Náměstí republiky, pod vedením Václava vystupujeme a doprovázíme ho zpět na Muzeum, které je nejbližší přístupnou stanicí. Než se s Václavem (na parkovišti naproti bývalému Federálnímu shromáždění) rozloučíme, koupíme si ještě všichni tři v blízké nadnárodní restauraci, která je symbolem naší globální civilizace, hamburger.

Jíme ho před jejím vchodem (vyzdobeným světoznámou firemní značkou) „nastojáka“.

Restaurace má totiž jediný vchod, ke kterému vede deset schodů bez plošiny…

Epilog

Je kolem půlnoci a Václavovi brzy pojede poslední metro. Ještě než se rozloučíme, mám na něj poslední otázku: „Co se s tím dá dělat.“

Odpověď, stejně jako každá Václavova promluva, je klidná a vtipná:

„Víte, nás bude v Praze něco kolem pěti tisíc a za ta léta si už stěžovali aspoň všichni. Pak ale někdo přišel na geniální nápad. Založili jsme spolek, který se zabývá tím, že posadí politiky na kolečka a ukazuje jim Prahu z vozíkový perspektivy…“

Trocha statistiky

V Praze je asi 35 tisíc vozíčkářů, na bezbariérových přístupech je však závislých až 30 % všech občanů města. Z 61 stanic pražského metra je 43 bezbariérových. Pro srovnání: Vídeňské metro má 104 stanic a všechny jsou bezbariérové. Pražská MHD denně vypraví přibližně 36 %, vídeňská 60 % nízkopodlažních tramvajových spojů. 80 % autobusů pražské MHD je nízkopodlažních, ve Vídni je jich 100 %. Pražští vozíčkáři mají k dispozici bezbariérové taxíky, hrazené z fondů EU a hlavního města, v nichž pasažér platí jen symbolický poplatek, „taxi“ však musíte objednat několik dnů předem, neboť poptávka drtivě převyšuje nabídku. Bezbariérový přístup pak má asi 20 % pražských škol, přičemž toto procento se za posledních pět let nezvýšilo.

Poznámka redakce: Vřele doporučujeme nahlédnout do nezávislého družstevního magazínu Kulturní noviny. Magazín stojí nejen na fascinující myšlence, ale také stojí za to.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace