Svého snu se musel vzdát a šel makat k Baťovi. Pak se ale stal dokonce šéfem. Tajnosti slavných
19.07.2019
Foto: repro/archiv ČT/Vlasta Gronská
Popisek: Václav Kaňkovský v televizní inscenaci A na konci je začátek
Tvář zdobená perfektně upraveným plnovousem a svérázný hlas ho předurčily ke ztvárňování rozličných tátů, dědoušků i rozličných existencí, které rád šperkoval svérázným humorem a mimikou. I když se hlavní role nikdy nedočkal, všichni ho dobře známe.
Nikoli nadarmo se říkávalo být hladový jako herec. Na vlastní kůži si to v mládí vyzkoušel i Václav Kaňkovský, jenž pocházel z rodiny s prastarou hereckou tradicí. Dokonce se musel z nouze svého životního snu načas vzdát. Pomyslné dveře k vysněné životní profesi mu konečně otevřel naplno až konec druhé světové války. Do povědomí diváků se ale kvůli tomu dostal teprve ve věku, kdy kariéra řady kolegů z jeho generace začala naopak skomírat.
V roce 1949 v Severočeském národním divadle Liberec, v dramatu Maxima Gorkého Vassa Železnovová
(foto – repro/vis.idu.cz)
Botky místo Thálie
Narodil se 16. října 1917 v malebné Kamenici nad Lipou, ležící na Vysočině na trase slavné úzkokolejky Obrataň – Jindřichův Hradec, do rodiny, v níž se herectví dědilo už řadu generací z otce na syna, podobně jako to kdysi bývalo u řemesel. Díky tomu přičichl ke kouzelné vůni divadelních šminek a zaprášených šaten, sotva se postavil na nohy, a od raného dětství vystupoval v celé řadě představení. Přesto velká hospodářská krize, která zasáhla na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století prakticky celý tehdejší vyspělý svět, notně zamíchala s jeho životem. Kočovné divadelní společnosti na tom byly v té době velmi zle, a tak sotva čtrnáctiletý Václav místo studování rolí nastoupil jako dělník do Baťových závodů ve Zlíně. Šest let, které tam strávil, mu připadalo jako celá věčnost, od své vysněné životní dráhy se ale odradit nenechal.
Propuštěný (uprostřed) v dramatu Bertolta Brechta Strach a bída Třetí říše – Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého Praha 1960
(foto – vis.idu.cz/Karel Drbohlav)
Šéf činohry od kočovníků
Ve dvaceti letech se rozhodl pro radikální změnu a vrátil se k divadlu. Začínal v divadelní společnosti Jaroslava Bittla, během druhé světové války pak putoval po okleštěné republice se Secovou společností. Teprve osvobození v roce 1945 mu umožnilo posunout se dál. Nejprve se mu podařilo získat angažmá v Zemském oblastním divadle v Liberci, odkud se vzápětí přesunul do Mostu, kde se dokonce stal šéfem činoherního souboru. V roce 1952 pak dostal nabídku ze Švandova divadla na pražském Smíchově, jež bylo vzápětí přejmenováno na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, a v jeho souboru setrval až do smrti. Zpočátku ztvárňoval postavy klasického repertoáru, od Revizora přes Ženitbu či Filosofskou historii po Shakespearovu komedii Jak se vám líbí a Othella. Byl všestranný a svým postavám uměl hravě dodat originalitu a břitkost. A s přibývajícím věkem stále častěji uplatňoval i svéráznou komiku.
S Jiřinou Štěpničkovou v divadelní hře Květy Třebické Cesta k domovu – Realistické divadlo Praha 1973
(foto – repro/vis.idu.cz)
K filmu až ve čtyřiceti
S filmovou prací se poprvé setkal už v roce 1952 prostřednictvím dabingu, svůj hlas tenkrát propůjčil jednomu z rudoarmějců v české verzi ruského válečného dramatu Syn pluku, natočeném na motivy známého stejnojmenného románu Valentina Katajeva. Před televizní kamerou poprvé stanul o dva roky později v komedii Paní hostinská, inscenace na motivy slavné hry zakladatele italské národní veselohry Carla Goldoniho, známé též pod jménem Mirandolina. Tenkrát byla ještě odvysílána v přímém přenosu. První filmovou roli mu nabídl až ke čtyřicetinám režisér Vojtěch Jasný, který ho obsadil jako závozníka v dramatu z vojenského prostředí Zářijové noci. Další životní premiéru pak absolvoval v roce 1968, když si zahrál kasaře Kamila Nováka, přezdívaného Hezounek, v nestárnoucím krimiseriálu režiséra Jiřího Sequense Hříšní lidé města pražského.
Plecitý a Jakub Cirkl (Luděk Munzar) v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře
(foto – repro/archiv ČT)
Do penze? Ani náhodou!
Václav Kaňkovský sice patřil ke generaci, v níž muži odcházeli do penze v šedesáti letech, něco takového ho ale ani nenapadlo a jel dál na plný plyn. Nepřetržitě hrál v divadle, od svého startu před kamerami každoročně přidával do své filmografie několik dalších filmových a televizních titul. Celkem jich během tří desetiletí bylo na sedm desítek, a k nim je třeba ještě přičíst více než deset seriálových projektů. Ještě mnohem víc byl ale vytížen v dabingu. Zahraniční herce, jimž propůjčil svůj hlas, bychom jen velmi obtížně počítali, projektů, na jejichž přerodu do češtiny se podílel, bylo více než sto. Mimoto se podílel i na postsynchronech některých českých filmů, v nichž předaboval herecké kolegy, například v historickém psychologickém dramatu Záchvěv strachu mluví jeho hlasem hrobník, kterého hrál Gustav Opočenský. Krátce před smrtí Václav Kaňkovský ještě stihl ztvárnit postavu starého ševce v populární filmové pohádce režiséra Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Zemřel náhle 27. dubna 1987, do oslavy sedmdesátin mu zbývalo půl roku. A další tři roky jsme si museli počkat, než byl uveden do kin poslední film, v němž si zahrál, historické životopisné drama o Janu Jeseniovi Svědek umírajícího času.
Vložil: Adina Janovská