Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dva recidivisté vyhrožovali, že otráví jídlo pro porodnice a nemocnice kyanidem. Stovky elitních policistů na nohou. Reportér vzpomíná

21.07.2019
Dva recidivisté vyhrožovali, že otráví jídlo pro porodnice a nemocnice kyanidem. Stovky elitních policistů na nohou. Reportér vzpomíná

Autor: Hans Štenbera

Popisek: Tak těm se do rukou dostat nechce nikdo příčetný

Dávno před tím, než jsem během jediného dne spolykal 180 prášků na spaní, abych za sebou prásknul dveřmi, zazvonil v mém autě mobilní telefon. Volal první místopředseda vlády ČR a ministr vnitra Stanislav Gross. Byl jeden pátek roku 2003 krátce po desáté hodině večer a já si to se svým ‘scorpiem‘ hnal za jednou svobodnou maminkou do malé vesničky na východě Čech.

Jeden z mála víkendů, kdy jsem opustil Prahu a opustil na chvíli i věčné myšlenky na ‘novácké‘ reportáže, kauzy, šmeliny, násilí, nájemné vraždy, bankovní loupeže, vydírání, korupci, drogy, spiknutí, tajné služby, informační operace a organizovaný a mezinárodně organizovaný zločin.

Zastavil jsem u krajnice, vypnul světla, zapnul blinkry a po chvíli zvedl telefon.

„Už to vím, pane ministře," řekl jsem mu.

„Kdopak vám to zase vykecal?" zaznělo.

Vykecal mi to můj člověk na operačním středisku pražské policie. Když se vydáte na dráhu investigativního krimireportéra, musíte mít insidery všude. A to já měl.

Kyanidový vyděrač

Řeč byla o kyanidovém vyděrači, který nadělal naší kriminálce, a v další fázi policejním speciálkám, mnoho vrásek na čele. Ale i Odboru pro boj s organizovaným zločinem pražské policie (OBOZ) a celostátnímu elitnímu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), dnes Národní centrála pro boj s organizovaným zločinem, který byl a je nejsilnější zbraní této země proti nejzávažnější kriminalitě. A kdo byl onen vyděrač? Jednalo se o bývalého horníka Františka Jirsu (30), jeho o rok staršího komplice a autora celého nápadu Petra Hirjáka.

Hirják se komplicovi jednou svěřil, že má výborný nápad, jak získat fůru peněz. A tak jednou v hospodě dali dohromady plán a zkusili to jako v žánrovém filmu. Jirsa začal tím, že napsal tehdejšímu primátorovi Pavlu Bémovi dopis. Tam uvedl, že pokud nedostane dvě plechovky solviny naplněné dvoutisícovkami s třemi sty miliony korun, otráví jídlo v centrálních vývařovnách jídla pro pražské nemocnice a především porodnice. Další podmínkou bylo, že oba kriminálníci požadovali vyplacení výkupného formou bankovních karet v počtu sto tisíc kusů, na které by se 300 miliónů rozdělilo.

Bém zrušil všechny porady a odfrčel rovnou za ředitelem pražské policie Radislavem Charvátem. Jinak Jirsa znal solvinu jako horník velmi dobře, a to byla jedna z mála vodítek, vedle rukopisu a záznamu jeho hlasu na operačním středisku, kterou měli policisté k dispozici. Bém si pak okamžitě zavolal Rudolfa Blažka, radního pro bezpečnost, pak už tato informace putovala rovnou na stůl policejního prezidenta Jiřího Koláře a ministra vnitra Grosse.

Papírky za stěrači

Někdy se stává, že vyšinutí lidé typu Jirsa se po vyhrůžce odmlčí a nikdo už o nich nikdy neuslyší. Buď si to rozmyslí, nebo je zavřou za něco jiného. To ale nebyl ani případ Jirsy a jeho komplice. Druhý den totiž začal vyděrač strkat za stěrače automobilů parkujících před pražskou nemocnicí U Apolináře papíry s dalšími vyhrůžkami a požadavky v tom smyslu, že pokud nebudou peníze, jídlo skutečně otráví. Analytici vyhodnotili případ jako velmi závažný, kauza dostala nejvyšší prioritu.

Charvát a jeho náměstek pro nejzávažnější kriminalitu Zdeněk Janíček se také dali do práce. Janíček byl můj výborný přítel, který později za nikdy nevyjasněných okolností spáchal ve sklepě svého domu sebevraždu. Na jeho těle však vyšetřovatelé našli 34 bodných ran, z nichž dvě si nemohl udělat sám. Přesto byla kauza uzavřena jako sebevražda. Šéf pražských policistů Radek Charvát později zemřel na rakovinu.

Ampulky s jedem

Pak přišlo velké varování. Jirsa koncem dubna 2003 nechal pod roštem telefonní budky v Praze porodnice v Podolí 4 dvě ampule, které skutečně obsahovaly smrtelný kyanid. Z té samé budky, to bylo 5. května 2003, zavolal Hirják na tísňovou linku 158. Že má kyanid a že otráví všechny nemocniční jídelny, které potká. Krátký záznam hovoru mi policie poskytla do vysílání.

„Co jste tam dal?“ ptal se operační důstojník.

„Dvě ampule s kyanidem,“ odpověděl Hirják. Později vyšlo najevo, že on sám pracoval v jednom podniku, kde se kyanid používal.

V dnešní době vyspělé technologie by pachatele dopadli do několika minut. Podle hlasu by počítač identifikoval osobu, lokalizovali by místo, z bezpečnostních kamer by bylo možné zjistit jeho jméno, datum narození, trestní rejstřík, odkud volal, kam potom odešel, co dělal večer. A zajeli by si pro něj prvním vrtulníkem, který by stáhli z operativy. Ale my jsme nebyli v USA. Tenkrát bylo vše při starém, a tak se na to muselo jinak. Tím spíš, že policejní hlídka kyanid v budce skutečně našla.

Dopadnout pachatele

Bezpečnostní opatření se okamžitě rozjela na plné obrátky. Nejschopnější lidé z kriminálky byli staženi z jiných operací a měli za úkol jediné: dopadnout vyděrače. Daňoví poplatníci jen za toxikologické zkoušky zaplatili podle soudu asi milion korun. Dále bylo třeba zvýšit ostrahu nemocnic, kuchyní a provádět řadu dalších věcí. Je až neuvěřitelné, že právě tady vznikly nepochopitelné problémy. Někteří představitelé nemocnic podle policejních záznamů toxikologické kontroly nechtěli umožnit, nelíbil se jim ani pohyb policistů v areálech nemocnic. Údajně z toho důvodu, že „to mělo neblahý vliv na pacienty“.

Na parkovišti před porodnicí U Apolináře se nicméně objevila policejní sledovačka. To je taková mravenčí práce pro silné nátury se strojovým smyslem pro trpělivost a vytrvalost a snad i další fůru vlastností, které snad ani nemají jméno. Mimochodem, pokud tunelujete stát a jdete ve 3 ráno z baru v doprovodu servírky domů a před barákem uvidíte v zaparkované octávii modré barvy dva zamlklé a neoholené chlapíky, kteří z oken auta hází jednoho vajgla za druhým, raději se jich na nic neptejte.

Pouta zacvakla

A na vyděrače jednoho dne skutečně došlo. Sledovačka si 10. května 2003 všimla muže, který někdy před polednem strkal za stěrač nějakého zaparkovaného auta další vzkaz s vyhrůžkami. Šlo o Jirsu. Sledka dala echo ostatním v okolí a milého Jirsu doprovodili až domů. Tam mu beranidlem rozmlátili dveře na třísky a Jirsa dostal pouta.

Pro média byla okamžitě uveřejněna dílčí informace o tom, že nebezpečný vyděrač byl dopaden. Avšak Jirsa, kterého dopadli, dělal jen ‘bílého koně‘. Já to věděl od ministra, ale nesměl jsem tuto informaci zveřejnit. Skutečný autor plánu byl Hirják. Jirsa všechno vyžvanil. Primárně šlo o to, přesvědčit ‘autora‘ Hirjáka, že jeho komplic nepípl ani slovo. Tedy chytnout ho při činu, který chtěl dotáhnout do konce. Jenže onen pátek v podvečer se nakonec i on dostal za asistence zásahové jednoty pražské policie se samopaly za katr. To aby třeba nezmizel... Povedlo se to právě té noci, kdy jsem mířil na venkov za známou.

„Zítra bych vám k tomu něco řekl," pokračoval ministr.

„Udělá to kolega Jirka Borovec. Nebo Honza Tuna," řekl jsem.

„Ale já bych byl radši, kdybyste to udělal vy!"

Nakonec to dělal kolega Honza Tuna, byť vůbec první informaci o vydírání někde vyslídil Jirka Borovec. Tenkrát to chtěl ‘odpálit‘ jako velkou bombu, ale nešlo to. Na přímou žádost policejního prezidenta, který volal rovnou řediteli TV Nova Železnému. Kvůli tomu, aby se nenarušila „taktika a strategie policejního vyšetřování".

Přísně tajné?

Takové věci se v médiích občas dějí. Někdy se informace podrží za příslib exkluzivity po vyřešení případu. Někdy se ovšem stává, že se milí diváci či čtenáři o velké kauze nedozvědí vůbec nic, protože se případ třeba nevyřeší, nebo zůstane ze státobezpečnostních důvodů navěky v režimu Přísně tajné (PT).

Vyšetřování ‘kyanidového vyděrače‘ podle mých informací výrazně zkomplikoval přístup některých lidí také z Ministerstva zdravotnictví ČR. Při vyšetřování měli úředníci o úzké součinnosti s policií hodně zkreslené představy. Šlo například o umožnění důslednější toxikologické kontroly všech potravin, příloh, ale třeba i obyčejné soli nebo čaje, a nepochopitelně omezenému přístupu ‘ochutnávačů‘ do kuchyní. Tehdejší ministryně zdravotnictví Marie Součková to na můj dotaz zdůvodnila tím, že příslušný úředník, který měl případ na starosti, byl na dovolené. A že jeho zástupce prý nic nevěděl a bez svého šéfa nechtěl mít s případem nic společného.

O průtazích při spolupráci mezi policií a ministerstvem se Gross dozvěděl až z TV NOVA. „Mě to samosebou mrzí, protože si myslím, že tady by to mělo být zájem všech“, uvedl.

Recidivisté Patrik Jirsa a Petr Hirják dostali u Městského soudu v Praze dne 6. listopadu 2003 sedm, a osm let. Oba se proti rozsudku odvolali. Možnost odvolání využil i městské státní zástupce Martin Omelka, z kterého byl po ránu občas cítit alkohol, ale v tom jsme si dost často rozuměli, jinak fajn a poctivej státní úředník. Vyšší trest požadoval vzhledem k tomu, že oba muži mohli ohrozit zdraví a životy stovek lidí, ale neuspěl. Přitom soud mohl oběma recidivistům udělit až 12 let natvrdo. A já si ten nápad s prášky na spaní raději rozmyslel...

 

Vložil: Ivan Břešťák

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace